Autostopem po SKOTSKU a přechod Great Glen Way

Výlet po Skotsku byl moje první větší stopařská zkušenost. Od září 2002 jsem pobývala jako au-pair v Cambridge ve východní Anglii. Město je to nádherné, jen okolí pro milovníky hor poněkud fádně placaté. Ven nebylo pořádně kam vyrazit, maximálně tak do polí nebo na louky s kravami. Celou zimu jsem vymýšlela, jak to zařídit, abych měla možnost poznat i jiné kouty této země. Rozhodovala jsem se mezi Walesem a Skotskem. Volba na Skotsko padla z důvodu, že tam bylo povolené volné stanování, zatímco ve Walesu ne.

Hlavní důvod mého pobytu zde byl naučit se anglicky. Stopování byla ideální možnost, jak si popovídat se spoustou lidí a vyzkoušet, jak budu schopná rozumět i jiným dialektům než tomu, kterým se mluví ve východní Anglii. Toto všechno jsem chtěla stihnout ještě před závěrečnými zkouškami ve škole, takže nebylo možné čekat na léto, až bude i ve Skotsku relativně teplo. Domluvila jsem si pár dní volna na přelomu dubna a května, pozvala Jarouše jako spolucestujícího a mohli jsme vyrazit.

Cestovní deník

Mé zápisky jsou psané černě, doplněné kontrastní barvou o poznámky drsného chlapa Jarouše.

DEN PRVNÍ Čtvrtek 24.4.

Cambridge. Vstávám před sedmou a budím kluky Calluma a Roryho. Jarouš zůstává v posteli a spí. Budím ho v osm, až kluci i stará odchází z domu. Vstávat se mu nechce, ale musí. Ještě si narychlo myju hlavu (kdoví, kdy k tomu bude zase příležitost) a píšu mejlíka. Vyrážíme z domu v devět. Ještě stíháme zajít do knihovny půjčit mapu okolí Yorku.

Autobus do Yorku (směr Newcastle-upon-the-Tyne) vyjíždí v 9:45. Nikdo moc v něm nejede, tak se uvelebujeme každej (každý :o) na svým dvojsedátku. Jedeme přes Bedford, Northampton, Market Harborough, Leicester, Nottingham, Sheffield a Leeds. Po hodině cesty v autobuse začíná poprchat a prší až do Yorku. Cestou zastavujeme v Leicestru a v Leeds. Ani v jednom městě se nedají na autobusáku koupit pohledy. V Leicestru vyrážíme kousek do města, ale pořád mám strach, aby nám autobus neujel bez nás, tak se raději moc nevzdalujeme. A navíc poprchá. Cesta je v celku nudná, krajina je všude stejně placatá, kopců minimálně. Domky tu mají trochu jiný, než v Cambridge, ale taky jsou všechny na jedno brdo. Ale vypadají trochu novější a modernější než na jihu.

V Yorku jsme v 17:50. Vystupujeme a hned na vlakovým nádraží hledáme záchody. Vlakáč tu mají hned vedle autobusáku a jen kousek od centra. Na záchodech, na anglické poměry hnusných a smradlavých, jsme nabrali vodu. Ale byl to celkem problém, protože pod kohoutek se flaška nevešla a tak jsem ji musel rafinovaně pokroutit, abych do ní dostal aspoň litr vody. A taky tam po mě pokukoval nějaký místní ožundr, takže jsem byl rád, že jsem odtud rychle vypadnul. Hradby jsou hned před nádražím. Jdeme kolem nich, abychom se dostali do města. Po hradbách se dá procházet, ale nechce se nám už vracet zpátky ke schodům, který jsme přehlídli. Pořád totiž prší, takže procházku po hradbách necháváme na později.

Jdeme omrknout katedrálu. I když už je po šestý hodině, pořád je otevřená. Vlezný se tam neplatí žádný. Jen se může přispět na údržbu katedrály. Ta údajně stojí na půl minuty dvě a půl libry. A když se jim přispěje, může se paní za okýnkem požádat o ručně psaný „potvrzení“, že jste jim dali dar a kolik. I za sebemenší částku. Než to napíšou, trvá to půl hodiny, je to na formátu A3, krasopisně napsaný inkoustem (měli tam ve vitrínce vystavený nějaký vzorový). A dokonce to napíšou i v češtině. Ale v tak pozdní hodinu, jak jsme tam byli my, už za okýnkem nikdo neseděl, takže jsme ušetřili.

York
Pohlednice York

Když jsem se Jarouše zeptala, jak se mu uvnitř líbí, odpověděl, že to tam smrdí. Já necítila nic. Měli tam letáčky o katedrále v různejch jazycích, dokonce i v češtině. Tak jsme si jeden vzali. Je na něm nějaká hodně stará modlitba, pro mě hrozně srandovní. No mě taky nějak extra neomodlila :o). Katedrála ale jinak byla celkem vymakaná, hodně obrázků, soch a jiných blbin, které takové barbary jako nás nechávají v ledovém klidu. Hlavně, že tam nepršelo.

Z katedrály jdeme do města. Centrum je poměrně veliký, se spoustou obchodů a obchůdků, ale už je stejně zavřeno, tak prohlížíme aspoň výlohy. Přemýšlím, co dovézt jako dárek naší familii. Zatím je za všechno škoda peněz. Počkáme do Skotska. Jdeme se podívat k hradu. Ve městě je spousta směrovek, že ani nepotřebujeme mapu (máme s sebou plánek centra, co mi dovezl kamarád, když tu byl před měsícem). Když dojdeme na místo, je tam akorát malá, stará, ale nepřehlídnutelná pevnůstka na uměle vytvořeným kopci. Hrad bude asi ta velká budova vedle, ale nevypadá vůbec zajímavě. Mám pocit, že hrad nebylo ani jedno. Cedule nás úplně mystifikovaly. Možná tam žádný hrad vůbec nebyl a snažili se to ututlat a namluvit turistům, že tam určitě je a dělat z nich blbce, že ho nemůžou najít.

Jdeme zpátky. Je už docela pozdě a my potřebujeme najít místo na přespání. Silnici A19, po který budeme zítra opouštět York, nacházíme celkem snadno. Ani jsme nepotřebovali mapu z knihovny. Spousta vhodnejch fleků na postavení stanu je kolem řeky Ouse, kterou přecházíme asi po čtvrt hodině chůze. Ale je to pořád dost ve městě a moc se nám tam spát nechce. Po dalších pár minutách zjišťujeme, že jsme z A19 uhnuli. Konečně vytahujeme mapu a vracíme se zpátky na poslední křižovatku. Zmátl nás nápis „Eastern coast“. Přece když míříme na sever, nemůžeme jít cestou k pobřeží východnímu. Takže nakonec přece jen pokračujeme severně, i když k východu.

Utáboříme se kousek od řeky, uprostřed luk mezi pár stromama a houštím na okraji Yorku. Na lukách je spousta místa k postavení stanu, ale je tam strašně moc děr od kravskejch kopyt, jak je ta zem často rozmáčená. Hned první den jsem si zašpinila svůj jedinej svetr, jak jsem se pokoušela s batohem na zádech prolízat skrz šprušle plotu ze smetiště na oplocenou louku. Uznávám, že krémovej bílej svetr se na takovýhle výlety moc nehodí, ale jinej stejně teplej nebyl bohužel zrovna v Anglii k dispozici.

Jarouš staví stan a já jdu k řece psát deník. Pojídáme hnusnej anglickej toustovej chleba s dobrou českou paštikou, přikusujeme C vitamíny a jdeme spát.

DEN DRUHÝ Pátek 25.4.

I když máme budíka nastavenýho na sedm hodin, ignorujeme pípání a vylízáme ze spacáku až v půl osmý. Okolo stanu pořád chodí někdo venčit psy. Pro bafany je náš stan něco úplně neznámýho, co ještě neměli kdy příležitost spatřit, a tak to musí hned prozkoumat a tím pádem nás vyrušit ze spánku. V noci mi bylo docela kosa (teda spíš nad ránem), i když jsem spala v dvojích ponožkách a teplejch podvlíkačkách. Příště si budu muset dát pod zadek svetr, to budu pak spát jako miminko. Cítím, jak mě škrábe v krku, beru si další C vitamín. Snídáme chleba se zbytkem paštiky ze včerejška.

Balíme stan a vyrážíme po A19 směrem za město. Cestou se stavujeme na Park and Ride doplnit vodu a vyčistit flekanec na Jaroušovejch gatích, kterej se mu tam povedlo udělat asi večer, když skoro po tmě stavěl stan. Já se převlíkám, páč je mi zima. Píšeme ceduli směr Skotsko a vyrážíme dál, za město. Nevím čím to je (to je jen řečnický obrat, protože vím čím to je), ale v Anglii se vůbec nepočítá s tím, že by tam mohli být i nějací chodci. Chodníky, nebo nějaké místo pro pěší je omezené jenom na parkoviště, do okruhu kam až by mohl líný tlustý Anglán vytáhnout prdel z auta. To znamená do obchodu, na hajzly a na benzinku.

Po jedný a půl minutě nám zastavuje první auto, co kolem nás projelo, jen co shodíme batohy a zaujímáme fleka u silnice. Jedeme jen do Thirsku. Chlapík (asi 45) pochází z Norwich a jde do práce (pracuje s bezdomovcema). V devadesátým pátým byl na tři týdny u nás na dovolený, v Praze a v jižních Čechách. A zamlada taky stopoval. Vysazuje nás na kruháku u příjezdu k dálnici.

U Thirsku už čekáme dýl. Asi po pul hodině nás bere klučina (asi 28) do Middlesborough. Sice nám předtím zastavilo i jiné auto, ale Hanča nějak spletla cestu a řekla mu (tomu řidiči, ne autu), že jeho směrem nechceme. Alespoň jsem získal čas nadopovat se sladkostma. Sluníčko sedělo na kanále a psalo deník, já se cpal čokoládou a mával cedulí na auta. Má v autě strašnej binec (jako typickej Angličan) a jede jako ďábel, až 100 mil/hod. Je elektroinženýr a pracuje někde poblíž na letišti. Ale právě teď jede za kamarádem. Vysazuje nás na okraji města, u nájezdu na silnici, kterou chceme pokračovat dál na sever a tvrdí, že to je nejlepší místo pro další stopování.

Asi po hodině marnýho čekání si všimneme, že je tam kousek před námi značka zákaz vstupu a zákaz zastavení. Ale i tak tam zůstáváme ještě asi další hodinu (párkrát kolem nás prosviští policajti, ale nemají se k tomu nás jít vyhodit). Usoudili jsme, že se tam Angličani asi bojí zastavit a navíc jezdí moc rychle, tak se přesouváme víc do města, kousek před nájezd. Několikrát střídáme strany, jednou silnice, odkud přijíždí auta z města, podruhý zase auta, který jedou směrem z dědin na východě. Ale přes poledne jezdí už jen samý ženský s děckama a s nákupama, takže nám zase nikdo nestaví. V zoufalství vystřídáme všechny místa, kde se dá i nedá normálně stopovat, bandička blbečků na nás dokonce z auta pokřikuje, jestli jsme normální. V záchvatu šílenství stopujeme dál :o). Teď mi došlo, kde vzali Indiáni tu rafinovanou mučící techniku kapající vody na hlavu. Určitě stopovali v Anglii.

Začíná pršet. Střídavě vytahujeme a schováváme deštník. Přichází první psychická krize. Po čtyřech hodinách neúspěšnýho čekání, naštvaní jeden na druhýho i na celej svět, odcházíme směrem na Stockton-on-Tee najít lepší místo, i když na míň frekventovaný silnici. Na mapě to vypadá jako malá dědina, ale přecházíme to snad dvě hodiny. Ono bylo celkem nadlidské dostat se z té podělané dálnice do civilizace. Nikde nebylo úniku. Kolem dálnice vedl potok, no spíš stoka, navíc byly všude kolem ploty a příkré srázy. Takže jsme museli kousek po dálnici (peklo) a vylezli jsme až u nějakého obchodního centra někde v poli netuše, kde to vůbec jsme. Ale směr, jak se ukázalo, byl správný.

Cestou tam nachází Jarouš prázdnej nákupní vozík z Marks and Spencer a celej štastnej si do něj dává batoh. Než aby ho měl na zádech, raději ho tlačí před sebou v tom vozíku a dělá strašnej kravál. Na začátku města ale vozík zbaběle odkládá. Na benzinové pumpě se ptáme na cestu, chlapík hbitě naviguje a nám se zlepšuje nálada. To ještě nevíme, že to nebude taková sranda. Po deseti minutách chůze městem jsme si byli jisti (možná) jen tím směrem, jinak jsme netušili, kde jsme. Kdyby nepršelo a my neměli blbou náladu, tak by to bylo hezké město s velkým říčním přístavem a parádní replikou dřevěné plachetnice. Celou cestu přes město poprchává.

Zastavíme se až za městem, před odpočívadlem. Bere nás chlapík asi po deseti minutách čekání, zřejmě ze soucitu, protože musíme vypadat zmokle a zoufale. Docela špatně mu jde rozumět. Ale na mapě nám ukazuje, že jede naším směrem, tak nasedáme. Komunikace po chvíli vázne. I když každou větu opakuje dvakrát nebo třikrát, nerozumíme a zřejmě odpovídáme úplně na něco jinýho. Tak aspoň posloucháme muziku. Vyhazuje nás na úplně jiným místě, než nám ukazoval, že jede. Někde na dálničním obchvatu okolo Newcastlu, kam jsme se za žádnou cenu nechtěli dostat. Ještě nám na mapě ukazuje, kde to vlastně jsme, ale zřejmě úplně špatně, protože okolní cedule vedou úplně jinam, než by teoreticky podle mapy měly.

Chaoticky pobíháme okolo a přemýšlíme, co dál. Začíná se stmívat a pořád poprchá. Najednou vedle nás zastaví kamion a chlapík v něm na nás mává. Křičí „Scotland, my křičíme „Scotland“ a všichni křičí Scotland :o) Ukazuje, ať jdeme dovnitř. Rychle teda nasedáme, páč jsme na docela rušný křižovatce a za kamionem se za tu chvilku stihla vytvořit pěkná kolona aut.

Od kamioňáka se dozvídáme, že jede do Glasgow a ne do Edinburghu, jak jsme původně cestu plánovali. Vzhledem okolnostem plán rychle měníme a vezeme se teda do Glasgow. Nevadí, změna je život. Skotsko jako Skotsko, hlavně, že nemusíme být na tom dešti. Už bylo docela pozdě a místo na stanování by se tam v okolí hledalo těžko přetěžko.

Pro mě je to první cesta kamionem vůbec. Jarouš si sedá na sedadlo a já doprostřed vedle řidiče. Je to fajn řízek, jmenuje se Roy, je mu 42, je z nějakýho městečka na jih od Newcastlu, jezdí kamionem už 7 let, ale prej si moc nevydělá. Dřív dělal horníka v uhelnejch dolech a míval pět stovek čistýho týdně (osm hrubýho, pochopitelně v librách). Má 3 děti a dokonce už i vnoučata (prostě prej začal hodně brzy). A pořád nemůže pochopit, jaktože už není Československo, ale jen Česká republika.

Přejíždíme celou severní Anglii od východu na západ a míjíme Hadriánovu zeď. Vidíme teda jen cedule, který ukazujou, kterým směrem se nachází a říkají, že už vůbec není daleko. Konečně máme kolem sebe i něco jako kopečky, ne jen ta příšerně nudná plochá Anglie, jakou jsme mohli vidět celou cestu. Taky jsme to prosvištěli kolem Lockerbie. A společně jsme s Royem zavzpomínali na Kaddáfího.

Do Skotska přijíždíme kolem osmé večer. Už jsme se nemohli dočkat a pořád se vyptávám, kdy už to Skotsko bude a jestli jsme ho náhodou nepřejeli. Vítá nás hnědá cedule u silnice s nápisem něco ve smyslu „Wellcome to Scotland“. Stavujeme se na benzince. Roy nám kupuje čaj a jakejsi horkej pie (něco jako u nás pečivo z listovýho těsta, jen to nebylo sladký. Ta náplň byla ale hodně těžko identifikovatelná. A určitě plná „éček“). Ale dá se to jíst, obzvlášť, když má člověk po celým dni prázdnej žaludek. Na benzince taky baštili jiní kamióňáci a když uviděli, jak se na ty „pie“ nedůvěřivě díváme, snažili se nám namluvit, že to je ze psů. Po ochutnání jsem jim začal věřit.

Poprvé máme tu čest popovídat si se Skotem. Teda spíš to zůstalo jen u tý snahy. Když už jsme něco rozuměli, tak většinou ne dřív než na třetí pokus. Byli to řidiči jakýchsi jinejch kamionů a asi dost překvapený, že viděli stopaře v týhle roční době.

Projíždíme po dálnici přes Glasgow (za tmy město fakt nevypadá špatně) až k průmyslové zóně na severovýchodu. Tam zastavujeme v jakémsi areálu, kde je i spousta jinejch kamionů. Roy se ptá všech kolegů, jestli by nás někdo z nich nevzal směrem dál nahoru. Většina z nich jezdí do Aberdeenu. To je sice mimo naši nanovo rychle naplánovanou trasu, ale bydlí tam kamarád, co odešel z Cambridge – mohli bysme ho navštívit. Nakonec nás ale stejně nikdo nechce vzít, všichni se bojí brát s sebou cizí pasažéry.

Roy se s námi dělí i o svoji druhou večeři – sendvič se salámem a vajíčkem, podstatně lepší než ten pie v motorestu. Taky nám ta hodná duše věnovala podrobný autoatlas Velké Británie, který se nám pak moc, ale opravdu moc hodil a bez kterého by další stopování bylo nemožné (ale to jsme ještě teprve měli poznat). Veze nás zpátky na benzínku na okraji Glasgow (Hamilton), kde prej můžeme nejsnáz sehnat někoho, kdo nás zaveze víc na sever (tentokrát bysme rádi do Inverness). Ta benzínka se nám sice moc vhodná ke stopování nezdá, ale stejně tam raději jedem. Ta část Glasgow, kde jsme byli, nevypadala pro stanování nejbezpečněji a navíc by se tam těžko hledal plac pro postavení stanu.

Na parkoviště přijíždíme ve čtvrt na dvanáct a ještě dostáváme Royovo číslo na mobil, že kdybychom se prej nemohli dostat při cestě zpátky přes Newcastle na jih, že nám pomůže. Fakt fajn chlapík. Stan stavíme kousek za benzínkou, je tam loučka s rybníkem a labutěma, za ní kousek dál paneláky. Zašíváme se do křoví, ať nejsme ráno moc na očích. Usínám hned, ale Jaroušovi se to dlouho ne a ne podařit, protože tam bylo na něj moc světlo (kousek od nás byla lampa s veřejným osvětlením).

DEN TŘETÍ Sobota 26.4.

I když máme budíka (hodinky) už na půl sedmou ráno, podaří se nám vstát a sbalit stan až před osmou. Ach ta lenost! V noci mi bylo tentokrát celkem teplo (možná až moc). Normálně spím ve dvojích ponožkách, podvlíkačkách, třech tričkách a svetru. A ještě pod sebou mám mikinu, aby nebylo tak zima od země.

V motorestu doplňujeme vodu, přebytečné tekutiny necháváme na záchodech a vyrážíme na stopa k výjezdu z benzínky. Na ceduli máme „Perth“, ale nikdo nám na ni nezastavuje. Je sobota a vcelku mrtvo, nikdo moc nejezdí. A když už, tak je plný auto lidí nebo harampádí. Zkoušíme se ptát řidičů, kteří tankujou na benzínce, jestli nás někdo nevezme. Bezvýsledně. Taky byl problém v tom, že jsme jeli na sever ale stáli jsme na benzínce na jihu města, někde na okraji, mimo hlavní tah. Takže lidi z jihu, když už jeli na sever, jeli jenom do města. Jen si fajn pokecáme s jedním postarším Angličanem, kterej jede bohužel do Obanu a s italským kamioňákem, kterej tam musí na parkovišti dva dny čekat, než bude moct vyrazit dál. Ten sice vůbec neumí anglicky, ale jako každej jinej Ital si myslí, že když bude mluvit pomalu italsky, všichni budou rozumět. Kdyby jel naším směrem, určitě by nás vzal. Vyloženě vypadal, že se nudí a potřebuje trochu rozptýlit.

Zkoušíme to znovu s cedulí u výjezdu, a zase marně. Je na čase změnit plán. Je tu možnost jet z Glasgow na Fort William, což je západněji než Perth. Píšeme univerzální ceduli „North“. Ale ani na tu nikdo nezastavuje. Už podruhý se ten den začínáme sami ptát řidičů, jestli by nás nesvezli, teď už kamkoliv. Na Perth, Fort William nebo jen do centra města. Po pár hodinách čekání je nám úplně jedno, kam pojedem, hlavně, že z týhle díry vypadnem. Naštěstí neprší a chvílemi i svítí sluníčko.

Na třetí pokus souhlasí chlapík, že nás hodí do centra. Je to majitel obchodu (nebo obchodů) s hudebninama. V kufru vezeme kytaru za 270 liber a povídáme o muzice. Je to Skot, původem s Glasgow, a jde mu perfektně rozumět. Chlapík nás vyhodí přímo v centru, ukáže nám, kudy se vydat na autobus a kudy do města. Prohlídku Glasgow jsme sice vůbec neplánovali, velkejm městům jsme se chtěli vyhnout na sto honů, ale když už jsme tady…

Dostáváme deset skotskejch liber na snídani. Jsme úplně v šoku. Nakonec ale bereme, peníze se hodí vždycky. Ve srovnání se včerejškem je nálada vynikající. Pro lepší orientaci ve městě vytahujeme kompas a průvodce. Jde se tu ale jen těžko ztratit, všechny ulice v centru jsou totiž na sebe kolmý jako někde v Americe. Jdeme se podívat k řece. Je nad naše očekávání široká. Teče pomalu jako Dunaj. Nechápeme, kde se muže vzít na tak úzkým ostrově tolik vody. Chvíli se kocháme na mostě a vracíme se do města. Kupujeme pohledy a doplňujeme zásoby. Anglickej toustovej chleba pravda není nejskladnější, ale relativně je poživatelnej, i když jeho tvar po několikadenním nošení v batohu nevypadá nejlákavěji.

Ve srovnání s Londýnem a i jinejma městama v Anglii je v Glasgow poměrně hodně paneláků. A to ne nějaký osmipatrový, jak máme ve Znojmě – když už panelák, tak až do nebe – a hnědý. V ulicích je spousta alejí s kvetoucíma sakurama. V tuhle dobu kvetou i u nás. Města tady na severu se nedají s jihem srovnat. Jsou živější, modernější a nepůsobí tak starobyle.

Glasgow
Pohlednice Glasgow

Na kraji centra nacházíme vlakový nádraží a za chvíli i autobusák. Na informacích se ptáme, jak a kdy se dostat do Ballochu (městečko nebo vetší vesnice u hráze Loch Lomond, kousek severně od Glasgow). Máme ohromnou kliku. Autobus tam jezdí jen třikrát denně a ten nejbližší právě za čtvrt hodiny, ve 12:00. Takže nasedáme a za 3,80 pro jednoho jedeme. Řidič nás vysazuje na kruháku kousek od dědiny, zbytek už musíme dojít pešky. K jezeru odbočujeme doprava hned na začátku dědiny. Všude jsou cedule, nedá se zabloudit. Po pár krocích nás jímá hrůza. Musíme projít bránou (jezero je bůhví proč z týhle strany oplocený), za plotem je ohromný parkoviště se spoustou aut a na hrázi u „rybníka“ obrovský nákupní centrum, plný lidí. Venku v přírodě není skoro nikdo, i když zrovna moc neprší, jen mrholí. Máme pocit, že sem „do přírody“ jezdí lidi z města jen nakupovat (když ona je zrovna dneska ta sobota).

Loch Lomond
Pohlednice Loch Lomond

Na turistických informacích se ptáme paní za pultíkem na to, jaký bude počasí. Ukazuje nám papír s předpovědí na příští tři dny vytisknutej z internetu a moc se nám omlouvá za to, jak škaredě nám na náš výlet předpověděli. Kupuju pohledy a za 4,50 mapu Great Glen Way, což je hlavní cíl naší cesty, doplňujeme vodu a rychle mizíme pryč, tohle místo nestojí za delší pobyt.

Great Glen Way
Informační leták o trase Great Glen Way

Na stopa jdeme kousek za kruhák, kde nás vysadil autobus. Začíná pršet. Po necelý čtvrthodině nám zastavuje mladej párek z Oxfordu, kteří jedou na týden do Fort William chodit po okolních horách. Jedeme s nima až na konečnou. Kopce za Glasgow jsou super. Brzy mizí skoro všechny stromy a okolo silnice jsou už jen hory porostlý vřesem a kapradím. Bohužel vřes kvete až koncem léta. Krajina vypadá hodně ponuře, ale svým způsobem kouzelně. Na severní straně kopců jsou ještě zbytky sněhu. Všude se pase spousta oveček. Na jednom kopci vidíme stádečko úplně oranžovejch ovcí. Přibržďujeme a zíráme. Bohužel cesta je samá zatáčka a není kde zastavit, abysme je mohli vyfotit.

Přijíždíme do Fort William a je nám docela zima ve srovnání s Glasgow. Procházíme se městečkem. Na to, že tu žije jen asi 6000 lidí, je tu hodně velký centrum. Obchůdky jsou hlavně pro turisty, se suvenýry a vybavením pro pobyt v přírodě. Výběr je tu podstatně vetší než v Cambridge (kde žije přes 100 000 lidí, ale je to v nížině). Turistický informace tu mají otevřeno jen do čtyř, což bohužel už dávno nestíháme. Taky tu mají dva velký supermarkety – Tesco a Safeway. I když je krásně slunečno a tudíž ideální počasí na stopa, rozhodujeme se nejet už dál na sever do Inverness, ale začít s procházkou po Great Glen Way od jihu z Fort William a do Inverness se dostat pěšky.

Takže jdeme. Ve městě je trochu problém se zorientovat, i když máme mapu a jsou tam značky. Hned za Fort William děláme nějaký fotky, dokud je ještě hezky. Všude kolem rostou neznámý žlutě kvetoucí keře. Krásně voní, úplně jako kokosový Zlatý oplatky. Ty jsem nejedl, já jsem to přirovnal k tyčince KOKO. Prostě takové syntetické kokosové aroma. Hned jsem taky dostal chuť na něco sladkého. Ty keře jsou opravdu všude. Jdeme kolem Kaledonského kanálu, kterej propojuje jezero (nebo moře) ve Fort William a jezera po cestě před námi. Škoda, že jsme neochutnali vodu, jestli je slaná. Podle mapy to vypadá, že jsme spíš na břehu hodně dlouhýho zálivu, než u jezera. Kanál je postavenej „na kopci“, na druhou stranu od cesty se dolu svažuje údolí s protýkající říčkou. Kousek u Fort William je taky největší „hora“ VB, Ben Nevis, ale nebyli jsme si jistí, která to byla, páč těch kopců tam bylo plno. Říká se, že Ben Nevis skoro nikdo nikdy pořádně neviděl, protože je většinu roku v mracích a mlze. Ale zrovinka, když jsme tam byli, tak to vypadalo chvílemi přechodně trochu bezoblačně, takže ty kopečky bylo možné vidět. Je komické, že na to, jak je Ben Nevis vysoký a spíš to je kopec než hora, tam mají horskou službu, všemožné záchranáře a výbavu jak v Alpách. Po deseti kilometrech chůze stavíme stan na malé loučce pod břízama. Bohužel ale je to za plotem. Zřejmě je to soukromý pozemek, ale těžko říct, kde je jeho majitel. Kousek od nás je čerstvě zoraný pole. Je už skoro tma a tak jdeme hned spát.

DEN ČTVRTÝ Neděle 27.4.

Dnešní cesta je docela monotónní. Ráno jdeme ještě okolo kanálu, později se dostáváme k Loch Lochy. Bolí mě nohy. Přesněji řečeno mám puchýře na obou dvou nohách. Mě bolí nohy i bez puchýřů a záda taky. Udělali se už sice před třema dnama, ale to jsme ještě tolik nechodili, takže to moc nevadilo. Nejvíc to bolí, když uděláme přestávku, než se to zase po nějaký době rozchodí a přestanu na to myslet. A Jarouš by přestávkoval pořád. Taky nás oba začínají bolet záda, i když si měníme batohy. Holt náš hřbet není zvyklej na tahání težkejch nákladů. Cesta je taková lepší polňačka, vysypaná jemným štěrkem a Jarouše z toho bolí šlapky, jak jdeme pořád po rovině.

Skotská jezera
Pohlednice skotská jezera

Přicházíme k řece, na jejímž břehu je spousta kamení. Něco jako kamenný moře, jenomže to není ve stráni jako v Podyjí, ale na ploše. Mě se to líbí a jdu k vodě. Jarouš si sedá na jeden šutr a vypadá hrozne otráveně. Asi chce umřít. Já se pokouším aspoň trochu vyprat svetr, kterej jsem zašpinila v Yorku při přelízání plotu na louce. Taky vyplachuju flašku na vodu, která ještě smrdí po vylitý medovině, na kterou jsme vůbec neměli chuť a tak jsme ji vylili. Nezdržujeme se dlouho, i když se mi tam líbí, protože se dává do hustýho deště. Přeháňky se celej den střídají s občasným vykouknutím sluníčka. Přeháněk mohlo bejt za ten den tak 40.

Jarouš vypadá čím dál hůř, nekomunikuje, přichází na něj krize. Pořád zastavujeme, protože má žízeň. Poprvé jsme nuceni nabrat vodu z přírodního zdroje. Je to malá prudká bystřinka v lese. Jak se tak při tom nabírání skláním k zemi, prasknou mi na zadku moje manšestráky (byly moje nejoblíbenější a od častýho nošení tím pádem v oněch místech už hodně prošoupaný). Jaroušovi se pro změnu podaří uklouznout po mokrý trávě a při pádu si zadře do dlaně několik trnů z těch nádhernejch žlutejch keřů. Jarouš měl krizi asi z nedostatku soli (voda, co jsme pili, byla vesměs něco jako dešťovka bez minerálů) a tak si dal paštiku a pak se ještě dobře vysral a bylo mu hej :o) Aspoň trochu. Sraní nebyla žádná procházka růžovým sadem a nejvhodnějši místo ke spáchání tohoto činu jsem našel až na kopci se sklonem 60°. Jinde to nešlo kvůli dobré viditelnosti nebo ještě horším kopcům.

Protože Jarouš vypadá dneska opravdu příšerně, už okolo sedmý hledáme místo, kde přespat. Tentokrát stavíme stan „zašití“ mezi křovím, kde rostou hustý chumáče trávy. Ty budou dobře izolovat. Hned vedle nás je kanál a ráno vidíme vyletni loď, co pluje na západ a fotíme, páč je trochu hezky. A taky sem tam míjíme plavební komory (zdymadla?) s panem zdymadlákem, co tam bydlí a všechno to obsluhuje. Jarouš usíná okamžitě. Já si prokusuju svoje puchýře, protože nemáme nic na propíchnutí. To nás ještě nenapadlo použít ty trna z „kokosových“ keřů. Byly ostré jak jehly a celkem tvrdé. Pořád ještě si dosáhnu nohou do pusy, takže na tom fyzicky ještě nejsem tak špatně. Jen ty záda bolí. Chudáci nosiči v Nepálu! Ti toho tahají podstatně víc.

DEN PÁTÝ Pondělí 28.4.

Ráno se probouzíme a prší. Zůstáváme v teplíčku ve spacácích, než přestane. Vyrážíme až skoro v jedenáct. Po chvíli cesty potkáváme u jednoho malýho polorozpadlýho domečku dědulu, kterej si tam zrovna odskočil na velkou. Mává na nás s narychlo nataženejma slipama, máváme taky a smějeme se. Mě to spíš připadalo, jako by se chtěl co nejrychlejc vytratit a mával na nás tak, že to vypadalo jako hrozby smrtí :o). Po chvíli chůze nás dohání, přece jen nese podstatně lehčí batoh než my. Pochází s Glasgow a nedávno šel do důchodu. Pracoval u letadel, něco s motorama, ale vůbec jsme nepochopili, co přesně, i když nám to několikrát opakoval. Docela dobře jsme mu rozuměli. Tvrdil, že ztratil svůj skotskej přízvuk, jak hodně cestoval a musel se snažit, aby se svou angličtinou domluvil i s cizincema.

Postupně doháníme ostatní důchodce, který jsou na výletě s tím „naším“. Ten je totiž jejich hlavní šéf a organizátor. Ale ostatní se nepřipojujou do naší debaty. Důchodci se mají, pronajali si autobus pro 15 lidí i s řidičem, ten je kdykoliv doveze, kam potřebujou a večer je přijede vyzvednout. A spí si pěkně s v postýlce v hotelu, v teple a suchu.

Ptáme se, proč mají nabarvený ovce. Většina z nich má na sobe zelený nebo oranžový fleky (s výjimkou těch pár úplně oranžovejch u Fort William). Prej si je tak značkujou farmáři, aby si je navzájem poznali, když ovce přejde ze svojí pastviny na sousedovu. A ty úplně oranžový, to údajně mohlo být kvůli dezinfekci. Od skupinky duchodců se po nějaký době odpojujeme, ale stejně se v průběhu dne několikrát vzájemně míjíme. Na to, kolik jim je, chodí docela rychle. Prej takovýhle výpravy podnikají každej rok, aby si udrželi kondičku.

Dostáváme se k jezeru Loch Oich. Krajina je tu hezčí než u Loch Lochy a ani cesta není tak jednotvárná. Kolem nás jsou krásný louky a v povzdálí kopce. Nabíráme další vodu z potoka. První potok nezpůsobil ani jednomu z náš žádný střevní potíže, takže tentokrát je to už skoro beze strachu. Voda chutná dobře a v porovnání s vodou z kohoutku v Cambridge se dá i říct, že voní.

Počasí nic moc. Odpoledne začíná pršet a nepřestává. Leje s daleko vetší intenzitou než předchozí den. Ale ve srovnání s českou letní bouřkou je to pořád mírnej deštík, jen trochu delší a leze to na nervy.

Docházíme do Fort Augustus. Na poště kupujeme známky a doplňujeme zásoby. Omylem vyberu bílej chleba místo tmavýho. Jarouš chtěl něco slaného, páč jeho mozek velí sol sol, Jarouši, nebo ti zase bude blbě! A Čuli mu koupilo solené chipsy s octem. Peklo na zemi v igelitovém sáčku zelené barvy. Ale touha po soli byla mocnější, a tak jsem jich pár snědl. Jediná pochoutka, co Jaroušovi v celé Anglii chutnala, byly zázvorové sušenky. Jarouš tvrdí, že bílej chleba tam chutná víc jak vánočka bez hrozinek, než jak chleba. Ráda bych napsala pohledy, ale není tu kde. Venku pořád prší, tam se to nedá. Asi bysme museli do hospody. Takže pohledy se odkládají na později. Stavujeme se na turistický informace zeptat se na předpověď počasí. Předpověď měli vyvěšenou na zdi, ani jsme se ptát nemuseli. Počasí se ani v následujících dnech moc lepšit nemělo. Pres den maximálně 13°C, v noci 2-3°C a možnost přízemních mrazíků. A zataženo s přeháňkama. Taky ověřujeme, jestli je v provozu kemp na břehu Loch Ness, kterej by se podle naší mapy měl nacházet kousek od dědiny Invermoriston. Už nutně potřebujeme umýt hlavy a vysprchovat se. Já už musím nosit na hlavě šátek, aby mě mastný vlasy nerozčilovaly a nelezly do očí. Ale na pohled vypadám v šátku stejně příšerně, jako s těma mastnejma vlasama.

Fort Augustus
Pohlednice Fort Augustus

Ke kempu docházíme kolem sedmý večer, totálně mokří a znudění dlouhou cestou po asfaltce z Fort Augustus. Kemp stojí 10 liber za jeden stan na jednu noc. Na vrátnici se nám smějou, že předchozí čtyři týdny tu byli nádherně slunečný a my vyrazíme na dovolenou, jen co se počasí zhorší. S naším miniaturním stanem tam vypadáme dost exoticky. Všichni návštěvníci jsou tam v karavanech a nebo aspoň v obrovských stanech pro čtyři lidi. Ti nejzazobanější mají dokonce stan i karavan propojený dohromady. Na to, jak byl kemp plnej, jsme viděli za celej večer jenom jednoho klučinu na procházce se psama a pár lidí projet autem. Ostatní jsou zalezlí. Spíš si myslím, že tam ty karavany byly na stálo a návštěvník si je mohl pronajmout, jako třeba pokoj v hotelu. Ale nevím, nevím to jistě.

Stan stavíme tentokrát v suchu, v nedodělaných „přístřešcích pro kempaře“. Je tam dřevěnej stůl se dvěma lavičkama, pár kol, rotoped a koš na odpadky. A hnízdo s vlaštovkama. Vzhledem k nedostatku místa stavíme stan přímo pod nima. Konečně na stole píšeme pohledy. Přes noc na něm necháváme rozložený naše mokrý oblečení, aby aspoň trochu uschlo. Bundy házíme na trámy pod střechou.

Chceme napsat SMS Royovi, ale nejde nám odeslat. Po chvíli nám podle předvolby dochází, že nám nedal číslo na mobil, ale na pevnou linku. Takže to ani odeslat jít nemůže. Má prostě smůlu.

Následuje mytí. Jarouš jde první. Sprchy jsou zamčený, potřebujeme klíče a ty jsme dostali na vrátnici jen jedny, stejný pro chlapský i babský sprchy. Takže čekám. Jarouš se vrací celkem spokojenej, teplá teče. Meju sebe i hlavu. Je to báječnej pocit, teplá voda v takový kose. Akorát máme jenom jeden společnej ručník pro oba (kvůli úspoře místa v batohu). Takže se musím spokojit s mokrým po Jaroušovi.

Peru si klimatexový tričko, který už vůbec nevoní. Po prvním vymáchání se mi zdá, že pořád smrdí. Tak máchám podruhý. Zjištuju, že to po prvním vymáchání nesmrdělo tričko, ale voda. Zlatý potůčky, ze kterejch bereme vodu do flašky! Po důkladným vyždímání suším tričko ubrouskama na ruce. Když už ubrousky moc nezabírají, přichází na řadu fén. Jedno jeho použití stojí 20p a na moc dlouho to není. Obětuju 60p na usušení hlavy, vypranýho trička a ostatních tří propocenejch triček, co jsem měla celej den na sobě. Teda nejsou potom úplně suchý, jen trochu míň mokrý.

Mám strach ze spaní na betonu jen na alumatce. Po chvíli převalování se ve spacáku se ukázali moje obavy jako oprávněný. Je mi kosa a nemůžu usnout. Částečně zimou od podlahy, částečně díky provlhlýmu oblečení, který není kde usušit. A jiný suchý už není k dispozici. Budím Jarouše a měním si s ním „postel“. Místo na alumatce spím teď na nafukovacím lehátku. Ani moc neprotestoval. Zima od země zmizla, ale stejně mi není teplo. Nakonec ale přece jen nějak usínám a přečkávám noc.

DEN ŠESTÝ Úterý 29.4.

Vstáváme – a co se neděje? Neprší! Celou noc nepršelo! A my spali na studeným betonu místo na „teplý“ travičce na břehu Lochnesky. Není sice jasno, ale mraky jsou hodně roztrhaný. Lochneská příšera nás v noci ani nepřepadla, ani nerozsápala, máme kliku. Jo, je to tak, Lochnesku jsme sice neviděli, ale později jsem přišel na to, že mi chybí pytlík na nafukovačku. Ale když jsme balili věci, tak jsme tam nic nenechávali! Takže jediné možné vysvětlení je, že mi ho šlohla Lochneska :o). Mrcha zlodějská.

Lochneska
Pohlednice Lochnesská příšera

Jako obvykle vyrážíme ráno pozdě, tentokrát o půl desátý. Do Invermoriston jdeme po silnici, napojit se na naši trasu podle mapy by byla docela zacházka. V dědině teče říčka a v ní jsou zajímavý kameny a vodopády. Hledáme schránku na poslání pohledů. Nacházíme ji na křižovatce hned před obchodem, kterej slouží i jako trafika, pošta a bůhvíco ještě.

Chlapík tam má dílničku hned vedle obchodu. Ale nic nekupujeme. Jarouš pořád přemýšlí, co dovézt domu, já pro změnu pro moji rodinku v Cambridge a au-pairku Věrku, která má právě teď někdy narozky.

Začíná se dělat hezky. Za dědinou nás čeká docela dlouhej stoupák do kopce. V průběhu cesty nabíráme vodu z potůčku a postupně odkládáme nadbytečný oblečení. Když vyjdeme nahoru, už mám na sobe jen tričko s krátkým rukávem. Jarouš zůstává pořád zabalenej v mikině a nechápe, jak mi může být teplo. Vždycky jsem přece bývala daleko vetší zimomřivka, než je on.

Fotíme první panorámata s Loch Ness. Další cesta vede poměrně vysoko po kopcích, takže si panorámat užíváme dost a dost. Fotíme všechno a všude, dokud je hezky. Cesta tu není žádná asfaltka, jak před tím, ale krásná pěšinka. Nožky z ní nebolí, záda už si na batohy zvykly, nálada super, dnešek je prostě paráda. Připadám si jako někde u nás v podhůří. Domky tu mají na rozdíl od Anglie omítku a ani lesy se moc neliší od našich. Jarouš ale tvrdí, že to jsme mohli klidně zůstat u nás doma a netrmácet se až bůhvíkam na sever, ale mně se tu líbí. On by byl taky nadšenej, kdyby po sedmi měsících konečně uviděl pořádnej les.

Před vesnickou Drumnadrochit to bereme zkratkou. Nejdeme po stezce pro pěší, ale po asfaltce pro cyklisty. V mapě to vypadá blíž, ale vede to z dost prudkýho kopce. Nad kopcem je perfektní vyhlídka na dědinu. Zase si na chvíli připadám jako u nás. Jarouš dělá fotky, ale neví, jestli se mu dobře převíjí film (zakládal novej), tak fotí na zkoušku mě s batohem a svoji smradlavou nohu s botou. Che, Jarouš nemá smradlavé nohy.

Dědina je oficiální hlavní turistický centrum pro výlety k Loch Ness a taky to podle toho vypadá. Jarouš fotí, co se dá. Domečky, trpaslíky hrající kriket, cedulku v trávníku upozorňující na psí hovínko vedle. Bohužel jsme přišli pozdě večer a všechny kýčovitý atrakce jsou už dávno pozavíraný. I obchody. Na to, jak malá dědinka to je, tak toho tu mají díky turistům hodně. Včetně spousty restaurací a penzionů typu Bed and Breakfast.

Jdeme dál za vesnici najít místo na spaní. Kousek za posledníma domkama ale narážíme na „objíždku“. Kvůli malejm jehňátkům se v tuto roční dobu nesmí přes louku, až do konce května se to musí obcházet přes les okolo plotu. Na cestičce po chvíli potkáváme ovečku se dvěma jehňátkama, který kus cesty utíkají před námi, než naleznou díru v plotě a vrátí se ke stádu. Zbyl po nich jen děsnej smrad. (Na co vlastně mají ty ploty, když se jim ovce toulají všude okolo?). Skotský ovce nejsou moc čistotný. Většinou mají špinavý nohy i zadky a to ne jenom decentně. Dost často se chová i plemeno, který vypadá, jakoby měly špinavý i čumáčky, ale to je tentokrát přirozená hnědá barva srsti. Občas se vyskytnou i celý hnědý ovce, ale těch je jen málo.

Za ovčí loukou je to hodně do kopce. Po celým dnu už jsem dost utrmácená a moc se mi dál nechce. Jarouše ale prej to chození začalo právě bavit, tak letí jak drak. Já už dlouho před tím neměla příležitost chodit do kopce a je to znát. Často děláme přestávky na pití, protože se potíme jako blázen. Za ovčí loukou nabíráme vodu, ale na kopci je ve flašce už jen posledních pár kapek. A něco nám musí zůstat i na ráno.

Na kopci stavíme stan. Před námi je krásná vyhlídka a pod námi skály. Preventivně na Jaroušovi vyhandluju jeho lehátko a ani se moc nebrání. Je ještě dost světla na psaní deníku, ale už nemám sil, usínám s tužkou a deníčkem vedle sebe, aniž bych napsala řádku. Za ten den jsme ušli opravdu dost. V noci se zase nemůžu zahřát, pořád se mi nepodařilo usušit oblečení na spaní.

DEN SEDMÝ Středa 30.4.

Otvíráme stan a nad jezerem je mlha. Doufáme, že se rozpustí. Vůbec se mi nechce ze spacáku. Ale Jarouš už tak otravuje a tak mě nutí, že mi nic jinýho nezbývá. Kdyby bylo po Sluníčkovu, tak ještě ležíme v Cambridge, v nejlepším případě v Cambridge na lavičce v parku u autobusáku :o). Vypil mi skoro všechnu vodu, protože si myslel, že už jsem měla. Naštěstí mi zbyl poslední hlt (Jarouš totiž zásadně nikdy nic nedopíjí).

Vyrážíme v deset. Kousek od spacího místa nabíráme vodu z potoka. Opět lahodná chuť a žádný střevní problémy. Krásná lesní pěšina se mění na širokou lesní cestu. Nechápeme, na co ti Skoti potřebujou „dálnici“ uprostřed lesů, kde široko daleko nikdo nebydlí.

Začíná pršet. A nepřestává. Nejsou to jen obyčejný přeháňky, ale pořádnej déšť. A to byla na turistickejch informacích předpověď pro tento den úplně stejná jako pro včerejšek, kdy bylo krásně. Mělo být polojasno, občas přeháňky. Nevyšlo jim to ani pro jeden den. Musím ještě napsat důležité upozornění. Sebelepší baťoh, který o sobě tvrdí, že je nepromokavý, lže. Všechny věci jsme museli mít v igelitkách. Prádlo, doklady, všechno.

Míjíme vřesoviště. Teče tudy spousta potůčků, ale vodu odsud bych nepila. Vypadá opravdu hnusně, není vůbec čirá a určitě bude smrdět. Navíc je stojatá, neproudí. Prší čím dál víc. V lese míjíme nejvyšší bod naší trasy – 1210 stop nad mořem (v metrech je to třikrát míň). Odsud to bude celý den jen z kopce. I když mám nepromokavou bundu, vytahuju deštník, abych nebyla tak moc mokrá. Měla jsem to udělat už dřív, páč už mokrá jsem. Párkrát se mi deštník větrem překlopí a trochu se pokřiví. Ale hlavně, že zatím pořád slouží.

Míjíme odbočku, kde jsme se měli oddělit od cyklostezky. Ale zjišťujeme to, až už jsme hodně daleko a nechce se nám vracet. Takže do Inverness kráčíme po rušný silnici a vyhýbáme se stříkajícím autům. Ráno jsme odhadovali, že bysme mohli do města dorazit asi v pět, ale jsme tu už před třetí.

Inverness
Pohlednice Inverness

Jak jdeme městem, akorát na „přejezdu“ začnou padat závory a blikat červený světýlka. Raduju se, že uvidím vláček. Ale prdlajs, není to přejezd pro vláčky, ale pro lodi. Je tam most na kolečkách a jen se otočí o devadesát stupňů, loď projede a most se vrátí zpátky. Chlap, co ten most obsluhuje, se jmenuje „bridge keeper“.

Jdeme do centra poptat se na turistický informace na možnosti ubytování. Jsme už tak moc mokří, že přespání ve stanu nepřichází v úvahu. Po cestě koukáme na ceny v Bed and Breakfast. Podél hlavní silnice je jich bezpočet a spousta jich má i volný místa. Ale ceny nejsou moc pro nás. Na informacích se ptáme na Youth hostely. Dostáváme papír se šesti možnostma na výběr.

Ještě před ubytováním v suchu zastavujeme v Tescu na nákup, abychom z toho sucha a tepla, co nás snad za chvíli čeká, nemuseli zase vyrážet ven na déšť. Vybíráme hostel č. 2. Cena je 9 liber za osobu, což ve srovnání s B&B celkem ujde. Vítá nás Polka Izabela. Dostáváme pokoj pro osm lidí. Jsou tam čtyři poschoďový postele a jinak nic. Mokrý věci rozvěšujeme po zábradlí od postelí a chystáme se do sprch. Zjištuju, že jsem zapomněla ve sprše v kempu u Loch Ness šampon. Ale naštěstí tu někdo ve sprchách nechal svůj sprchovej gel, tak si meju hlavu s ním a Jarouš potom taky. Převlíkáme se do suchýho oblečení a je to balada.

Na večeři si dělám ovesný vločky s hrozinkama zalitý horkou vodou. Už dlouho jsem si takhle nepošmákla. Vědět, že se tu dá vařit (je tam spousta nádobí a surovin, co tu kdo zapomněl), tak koupíme v Tescu něco, co by se dalo uklohnit a uděláme si hostinu. Jako odměnu za tu námahu v předchozích dnech. Protože ještě není sezóna, je tu málo lidí. Píšu deník a Jarouš se nudí. Tři Slovinky si tu dělají palačinky a ptají se, jestli se nechceme přidat. Ale bohužel už jsme po večeři.

Nakonec jsme přes noc na pokoji sami, nikoho k nám už nepřidali. Jarouš nemůže pochopit, co dělat s nachystaným povlečením. Peřiny a všechno je už povlíknutý, ale cosi tam dali ještě navíc. Jarouš to rozkládá, máchá cárama z toho „povlečení“ okolo sebe a chystá se to svazovat. Nakonec mu ale přece jen dochází, k čemu to slouží a zalízá dovnitř té věci jako všichni ostatní. Spát jdeme brzy, ještě za světla, páč jsme strašně zničení.

Přehled ušlých kilometrů:

1.den 8 mil

2.den 14 mil

3.den 15 mil

4.den 22 mil

5.den 15 mil

celkem 74 mil = 118,4 km

DEN OSMÝ Čtvrtek 1.5.

Konečně mi bylo v noci teplo. Možná až moc, ale stálo to za to. Válíme se v postýlkách dlouho, protože bůhví kdy zase zakusíme takový pohodlíčko. Hlavně ale se nechce vylízat z toho teplíčka. A slízat dolu z poschoďovky. Oblečení sušící se na posteli moc neuschlo. Ach jo. Takže si zase oblíkám vlhký věci, jako obvykle. Ale dávám si čistý (suchý!) kalhoty, schovávaný pro tuto příležitost, abych po městě nechodila s dírou na zadku. Na vřesovištích to nikomu nevadilo. V suchejch gatích je to hned jiná.

Na snídani si dělám zase teplou ovesnou kaši s hrozinkama. Jarouš chce taky. Zírám. Za normálních okolností by to nikdy nepozřel. Dal si do toho erární cukr a smetanu do kafe. Stejně ale sní je půlku a že už nemůže (holt maso to není). Zbytkem krmí mě. Ale je to hnusný, moc sladký. Bez cukru a toho bílýho svinstva plnýho éček by to bylo podstatně lepší.

Rozhodujeme se, kam vyrazit. Voláme Jarovi z Košic do Aberdeenu, aby nám doporučil, jestli má cenu se vydat „jeho“ směrem. Dozvídáme se, že Aberdeen je „sivé mesto“ a že tam právě prší. V Inverness je zrovna zataženo, ale neprší. Naštěstí. Asi se déšt přesunul na východ. No i tak se rozhodujeme pokračovat na východ, na západní pobřeží, který je podstatně deštivější, už nemáme sil (hlavně těch psychickejch se nedostává). Snad příště.

Hostel musíme opustit do 10:30. Vyrážíme kolem desátý. Už je tam jiná slečna, než ta z Polska, co nás přivítala včera. Vydáváme se směrem k prádelně, kterou jsme včera objevili po cestě. Ani jeden z nás ještě nemá s takovou institucí zkušenost, tak to jdeme omrknout. Hlavně sušičku by naše oblečky potřebovali jako sůl. Jenže paní prádelní nám oznamuje, že na příští dvě hodiny jsou všechny pračky obsazený. A v okolí prej žádná jiná prádelna není (že by se bála konkurence?). Taky jsme se v tý prádelně chtěli mrknout na Internet (za libru na hodinu) a zrovna byl taky obsazenej. V hostelu měli taky Internet, ale tam byla libra jen na dvacet minut.

Takže se obracíme a jdeme do města. Koupit pohledy a poohlídnout se po nějakejch dárkách. Pohledy kupujeme, dárky ale ne. Všude mají jen samý ptákoviny. Z města vyrážíme na sever směrem k přístavu. Ale nakonec nejdeme až k němu, i když bysme rádi viděli moře. Začíná poprchat. Jdeme směrem na výpadovku na Aberdeen. Hned po asi 400 m je odpočívadlo, máme kliku. Vidíme značku, že nikde jinde se nesmí zastavit (a platí to 118 mil). Čekáme 7 minut. Staví nám chlapík, co jede až do Aberdeenu. Nejedeme po hlavním tahu (zeleně na naší mapě), ale „zkratkou“ přes hory. Je to prej delší, ale rychlejší. Je hodně nízká oblačnost a prší víc a víc.

Chlapík je doktor a jede do Aberdeenu do práce, ve čtvrtek má až na odpoledne. Okolní kopce jsou mírnější než ty, co jsme viděli mezi Glasgow a Fort William. Vypadalo by to jako typická česká krajinka, nebýt těch vřesovišť všude kolem dokola. Škoda jen, že vřesy kvetou až v září. Chvílemi jedeme opravdu skoro polňačkama. Občas váhám, kam nás doopravdy ten člověk veze. Na Aberdeen tu nikde není žádná cedule.

Skotská vysočina
Pohlednice Skotská vysočina

Dostáváme se do nadmořský výšky 600 m (nejvýš položená část naší cesty po silnici) a před námi se objeví sjezdovky. Údajně tu mají sníh skoro každej rok. Lyžuje se tu po těch vřesovištích, který jsou všude kolem dokola. Svahy nejsou vůbec prudký, tady bych mohla lyžovat i já. Ve Skotsku by měly být čtyři lyžařský střediska. Další je někde u Fort William, kde je i nejvyšší vrchol Británie Ben Nevis (kolem 1300 m.n.m.). Cesta, po který jedeme, bývá občas v zimě zavřená kvůli sněhu. A údajně to ani nikomu nevadí, protože v těchto končinách tu stejně nikdo nebydlí. A tak se to prostě musí objíždět tak dlouho, než to roztaje nebo to výjimečně silničáři posolí.

Scottish Highlands
Pohlednice Skotská vysočina

Míjíme spoustu palíren whisky. Některý z nich jsou přístupný i veřejnosti. Doktor nám vypráví, jak se to vyrábí. Ale stejně neví, jestli je to jen z ječmene, nebo se to může vyrábět i z pšenice.

Do Aberdeenu dojíždíme asi za dvě a půl hodiny. Doktor nás veze do centra k přístavu, i když si docela zajel. Procházíme centrum – víceméně okolí ulice Union Street. Jaroušovi se moc líbí hřbitov, co je tam přímo uprostřed města (s lavičkama a otevřenejma žulovejma rakvema, který jsou tak malý, že se tam vejde leda tak pes). Vypadá to tam docela romanticky. Ale je příšerná kosa a fučí vítr. Naštěstí přestalo pršet, když jsme byli kousek před Aberdeenem. To město je opravdu úplně šedý. Je celý postavený ze žuly. A co není ze žuly, tak je aspoň na šedo natřené. Působí to dost depresivně – hlavně když nesvítí sluníčko.

Aberdeen
Pohlednice Aberdeen

Po obhlídce centra a nezbytném nákupu pohledů vyrážíme k moři na pláž. Je jen kousek od středu města, pár minut chůze východním směrem. Fučí tam o hodně víc, než mezi domama. Ale stojí to za to. Vidím moře po šestý v živote, Jarouš po třetí. Sedáme si na lavičku a dáváme si oběd. Už zase toustovej chleba se sýrem. Naštěstí k němu zbyla i nějaká zeleninka. Ale v tý kose by stejně bodlo něco teplýho.

Fotíme se u moře. Jarouš zkouší samospoušť, ale ta je rychlejší než on. No aspoň budou ty fotky trochu akční. Úplně jsem zapomněla, že jsem chtěla vyzkoušet teplotu vody a jak je slaná.

Je docela pozdě odpoledne, takže musíme začít hledat autobusák. Po cestě míjíme hospodu s českým pivem a českejma nápisama. Mají tu právě dny českýho piva. Teda spíš týdny. Od konce března do začátku května. Místní autobusák je tu kousek od centra a překvapivě malinkej, pár zastávek za sebou a jinak nic. Když jsme se ptali na informacích, odkud a kdy nám to jede, dostali jsme hned celej jízdní řád linky.

Jedeme do Stonehavenu – za 2,80 pro jednoho. A čekali jsme jen deset minut. Zase máme kliku. Stonehaven je malý městečko a zároveň přímořský letovisko s přístavem, kempem a pár hospůdkama a obchůdkama. V létě tu muže být docela živo, ale teď potkáváme jen pár domorodců. Hledáme rozkvetlej strom, protože je prvního máje a já chci políbit pod nějakým rozkvetlým stromem (Proč jen se to dělá? Abych do příštího roku neseschla a nezošklivěla?). Nacházíme jeden zajímavej, napůl sakura (růžový květy) a napůl třešeň (bílý květy). Takže aspoň pro ten příští rok se ze mě ježibaba nestane.

Stonehaven
Pohlednice Stonehaven

Místo na postavení stanu hledáme na jihu za městem. Dostáváme se až k památníku válečným obětem, co vypadá jako klec na ježka z Rychlých Šípů. Tak 8 metrů na výšku. Ještě víc na jih je obrovská zřícenina hradu. Ale už se nám nechce jít tak daleko, snad to omrkneme ráno. Stan stavíme nedaleko památníku v díře, abychom byli trochu chránění před větrem. Poprvé ho kvůli povětří musíme přivázat. Kousek od nás je chcíplej králík. Vypadá, že už je chcíplej hodně dlouho, ale nic ho tam ještě nenašlo a nesežralo.

Jarouš se v noci budí, protože se mu zdá, že vítr trhá stan. Ten vítr byl opravdu hrozný. Kdyby chtěl člověk čůrat proti větru, tak by se ani nevychcal, páč by ten vítr nedovolil chcankám vylézt ven z piňdoura :o). A kdyby čůral po větru, tak by byl celý pochcaný díky silným turbulencím. To je vlastně takový paradox. Nazval bych to Jaroušův paradox chcaní :o). Já spinkám až do rána jako miminko (pravda, trochu zmrzlý miminko, jako obvykle).

DEN DEVÁTÝ Pátek 2.5.

Prší. Ležíme zalezlí ve spacákách a čekáme, až přestane. Z prohlídky hradu sešlo, potřebujeme se co nejdřív dostat do Edinburghu, dokud ještě ráno jezdí lidi do práce. Na chvíli přestává pršet, balíme stan v rekordní rychlosti, než zase začne. Králík vedle našeho stanu pořád ještě smrdí. Vydáváme se na „zelenou“ silnici kousek nad městečkem. Bereme to zkratkou přímo k parkovišti, ale je tam plot. A ploty se s báglama těžko přeskakujou. Nechápu, na co je tam mají, když tam nejsou žádný ovce. Je tam jenom zahrádkářská minikolonie.

Staví nám chlapík asi po pěti minutách. Prej byl v Aberdeenu kupovat koně. Je z Edinburghu. První kontakt s místním přízvukem. Když se člověk snaží, dá se rozumět. Ale Glasgowština je mi přece jen srozumitelnější. Chlapík se k nám chystá v říjnu na Velkou Pardubickou. Jede se jen dívat a chlemtat s kámošema pivo, na závodění má moc velkej pupík. Projíždíme Dundee, ale pak už nemám páru, kudy nás veze. Je tam dálnice a je to docela rychlovka.

Na místě jsme za něco víc než za dvě hodinky. Míjíme super železniční most, docela už starej, ale promakanej. Je to kousíček před Edinburgem. Taky tam byl v řece ostrůvek, na kterém prý bývala věznice, něco jako v Americe, na jméno si teď nevzpomínám, ale Copperfield z ni utíkal. Jo, Alcatraz. Ale o hodně menší. Asi tak pro tři vězně nebo pět zlých trpaslíků :o). Chlapík nás dováží přímo na parkoviště před hradem. A ještě se chlubí místnímu výběrčímu, že veze dva stopaře až z Československa. Na to, kolik toho věděl o našich dějinách, si pořád nenechává vysvětlit, že Československo už dávno neexistuje. Ještě si necháváme doporučit, kam všude bysme se měli zajít podívat. Ale nedá se to ani zapamatovat, chlapík má svoje město evidentně rád. Do hradu nejdeme, je tam šílená spousta turistů a taky šílený vlezný. Kocháme se panoramatama, protože hrad stojí jako hlavní dominanta na kopci. Každej den v jednu odpoledne se tam z jednoho hradního děla vypálí jedna salva. Údajně kdyby to dělali ve dvanáct, museli by těch salv vypálit dvanáct. Tak to dělají až v jednu, aby ušetřili. Že by na tý spořivosti Skotů opravdu něco bylo? Ale neslyšeli jsme ani tu jednu. Krkouni to jsou.

Edinburgh
Pohlednice Edinburgh

Protože opravdu potřebujeme dovézt něco domů, zase začínáme procházet krámky se suvenýrama. Na hlavním tahu, v ulici vedoucí od hradu dolů k vlakovýmu nádraží, ani jiný obchůdky než ty se suvenýrama nejsou. Hned ten první, kousek od hradu, vypadá na první pohled malej a úplně tuctovej. Vcházíme dovnitř a po pár metrech je před námi obrovská dvoupatrová podzemní tkalcovská dílna a muzeum zároveň. Tká se tam tartan a vyrábí z něj přímo tam sukně, který se tam i prodávají. V minulosti měla každá oblast (nebo spíš území patřící nejakýmu McDonaldovi) svůj typickej vzor. Něco jako u nás kroje, ty se taky liší kraj od kraje.

Domy v Edinburghu jsou na rozdíl od těch v Aberdeenu z béžovejch cihel, takže město nevypadá tak smutně. Od hlavní turistický silnice vede spousta uzounkejch uliček z centra ven. Často jsou v nich hospůdky nebo galerie. Ve všech obchodech v centru mají to stejný. Ovce, skotský sladkosti, Lochnesky, pohledy, občas nějaký napodobeniny zbraní a předmětů z dob Keltů. Je ale divné, že čím jsme dál od turistického centra, tak ty blbiny jsou dražší. Jarouš kupuje domu jednu z těch ovcí oblečenejch do tartanu a je spokojenej, že má dárek domů z krku. Mně se jako obvykle nic nelíbí a nákup odkládám zase na později. A všude mají památník Waltera Scotta.

Potřebujeme doplnit zásoby, takže se vydáváme do novější části města. V tý pro turisty se nic normálního koupit nedá. Centrum s obchodama je směrem za autobusovým nádražím. Ale i tak je všude spousta obchodů s oblečením a jinejma nesmyslama, takže obchůdeček s potravinama nacházíme až po docela dlouhý době hledání. Asi pro svoji výjimečnost v této části města jsou v něm ceny opravdu nadprůměrné, takže kupujeme jen chleba a vitamíny na pití. Krabice ananasovýho džusu v nás mizí v minutě.

Ještě večer se chceme dostat na jih od města na přespání. V tu dobu ještě nevíme, že většina českých turistů přespává přímo v centru, někde v parku na kopci. Bohužel jsme návštěvu Edinburghu vůbec neplánovali předem, tak jsme si ani informace o spaní přímo ve městě nepamatovali (a že jich na internetu je!). Z hlavního autobusovýho nádraží ale lokální autobusy nejezdí, tak musíme projít až kus za vlakové nádraží. Na hlavním nám dali mapku, kudy se tam dostat a řekli nám, i z jakýho čísla to jede. To ale spíš byla jen náhoda, že to dotyčná slečna věděla. Zastávky jsou nenápadně rozmístěné po ulici, poměrně daleko od sebe. Náš autobus je spíš mikrobus a vezeme se s ním za 1,75 pro jednoho do vesnice Pathhead, která se nám zdála, že už je dost daleko od města, aby se dalo dobře stopovat a v klidu přespat.

Jarouš mě přesvědčí, ať zkusíme stopovat ještě večer, že se třeba ještě někam dostaneme, dokud je všední den. Ale podle mě stojíme na hodně špatným místě. Za námi je kopeček a za ním zatáčka. Sice je vedle nás ulička, kde by se při dobrý vůli zastavit dalo, ale nestaví nikdo. Po půlhodině se začíná stmívat, tak to balíme a jdeme hledat místo, kde by se dal postavit stan a taky stopovat zítra. Rozhodně musíme najít lepší místo. Na konci vesnice není ani dobrý místo pro stan, ani na stopa. Procházíme celou dědinou zpátky. Vydáváme se vedlejší silnící „do polí“. Mineme jakési venkovské panství, které je oplocený kolem dokola cihlovou zdí. Na konci zdi je ale brána, a není zamčená. Vkrádáme se dovnitř. Nikdo tam není a tak zašití pod stromama stavíme stan. Dlouhou dobu mám strach, že se na nás sem přiřítí nějací psi, kteří štěkají někde opodál. Ale nakonec tam v klidu přespíme a nikdo nás za celou noc neobjeví.

DEN DESÁTÝ Sobota 3.5.

Ráno svítí sluníčko, ale je hodně zima. Balíme stan co nejdřív, aby nás nikdo nestačil objevit a mizíme. Dostáváme se na hlavní silnici a vracíme se ještě kousek k Edinburghu. Parkoviště – odpočívadlo – je naštěstí kousek před dědinou. Píšeme ceduli směr Newcastle. Dlouho nám nikdo nestaví. Ani jednomu se nechce držet cedule, protože při tom mrzne ruka. I když svítí sluníčko, moc nehřeje. Nějak moc často tam jezdila auta s koňma, asi někde budou v sobotu závody. Asi po dvou hodinách (holt je dneska sobota) nám zastavuje mladá Skotka. Už jsme vymýšleli náhradní plán, jak se dostaneme do Yorku, když nikoho za celej den nestopneme. Z Yorku máme sice jízdenky rezervovaný až na úterý, takže máme relativně dlouhou dobu na to se tam dostat. Naneštěstí ale na pondělí připadá státní svátek, takže to nemusí být jednoduchý. Zatím skoro všichni, co nám zastavili, jeli někam služebně nebo do práce. Státní svátek tu je vždycky první pondělí v květnu a snad pro něj ani nemají žádnej historickej důvod, prostě jen chtějí zůstat doma, aby měli příležitost vyrazit si do přírody.

Skotka jede ale jen do nedalekého městečka. Cestou nám říká, že pojedem kolem wind farmy a když ji konečně míjíme, došlo nám, že to je farma větrných elektráren, asi dvacítka vrtulí na kopci. Tam nás vysazuje na náměstí, kde prej je to na další stopování nejlepší a vrací se domu na kraj obce. Zajdeme do obchodu a kupujeme nějaký kokina na zlepšení nálady. Babka v obchodě se nás ptá, jestli se nám nezdá v Anglii moc draho. Tak ji říkáme, že jo a ona to taky přizná. No klasický důchodce. Ti jsou všude stejní. Na náměstí stojíme hned u autobusový zastávky. Místo je to docela nepřehledný, protože každou chvíli někdo zastavuje, a nikdy nevíme, jestli zastavuje nám a nebo jestli jen potřebuje zaparkovat a dojít si koupit noviny.

Asi po půl hodině opravdu někdo zastavuje kvůli nám. A tentokrát máme opravdu štěstí. Chlapík jede až do Leeds, takže nemusíme vysedat někde u Newcastlu, kde je všude samá dálnice a museli bysme stopovat někde na benzince, kde přes víkend opravdu nikdo moc nejezdí. Je to člověk, kterej převáží různý zásilky a pořád cestuje. Je dost ukecanej a vypráví spoustu svých zážitků. Za mlada taky stopoval a díky tomu vozí stopaře. Je napůl Angličan, napůl Němec a pochází z Kentu. Ale pak se kvůli práci přestěhoval do Leeds a je tam spokojenej. Jeho rodiče se seznámili za války, když tatínek bojoval v Německu. Dřív byl v armádě a na to, jak jsou Angličani neschopní a nepraktičtí a celkem nic neumí, on si aspoň sám opravoval barák. A velice se divil, že je taková divná doba, že co se pokazí, tak to se vyhodí. Ne jako za mlada, když se všechno opravovalo.

Vystupujeme na výjezdu z dálnice u odbočky na Leeds. York je na druhou stranu. Stopujeme zase před parkovištěm, hned za nájezdem. Čekáme asi deset minut a staví nám postarší párek hipíků, kteří jedou do Yorku. Do auta jsme se málem nevešli, páč hipíci měli hodně malé auto. Asi z nostalgie k VW broukovi z dob kdy ještě hipíci vládli světu. Když projíždíme městem, pořád se nás ptají, jestli jsme v těch místech už byli a jestli si to tam pamatujeme. Tvrdím, že jo, i když nemám nejmenší tušení, kde jsme. Necháváme se vysadit u nádraží, tam to naštěstí známe. Jdeme změnit rezervaci na naše jízdenky, pojedeme domu už zítra a místo bloumání dva dny po okolí si uděláme výlet do Londýna. Je sice už večer, ale ještě jsou otevřený nějaký obchody, tak narychlo kupujeme pohledy a pár sladkostí pro kluky. Na vybírání něčeho jinýho už není čas.

Protože je to poslední večer našeho výletu a my jsme utratili míň, než jsme počítali, jdeme se rozšoupnout do místní restaurace. Jarouš sice chtěl původně ochutnat typicky anglický fish&chips. Když už je jednou v Anglii, tak to nejde neochutnat tuhle místní „specialitu“. Ale nenacházíme žádný místo, kde by se tenhle humus bez chuti dal koupit za rozumnou cenu, tak nakonec jdeme do čínský restaurace. Jídlo jde vidět za výlohou a vypadá docela lákavě.

Od pěti do sedmi se platí za osobu 7 liber a během půl hodiny může člověk sníst, co chce a zvládne. Takže jsme vyzkoušeli všechno, co se dalo, a s plnejma žaludkama se odebíráme ještě do města a pak spát na to místo, kde jsme strávili první noc.

DEN JEDENÁCTÝ Neděle 4.5.

Brzo ráno se probouzíme a všude kolem sebe slyšíme bučet krávy. Když vylezeme ze stanu, vidíme, že ty krávy jsou nalepený na plotu, co je hned za naším stanem a nevraživě na nás zírají. Ale když se přiblížíme, tak se začínají bát. Balíme stan a vracíme se zpátky do města. Na hradbách si dáváme snídani a holubi na nás hladově zírají. Pak si vedle nás na lavičku sednou nějací Japončíci a čímsi ty holubi krmí. Jednomu holubovi chybí prstík na noze, asi to má ze souboje s divokou zlou krysou, co ho chtěla sežrat, když si pochutnával na drobcích někde u kanálu. A nebo měl cukrovku a museli mu ho amputovat :o).

Od devíti se otevírá muzeum železnice, který je kousek za nádražím. Nedávno bylo vyhlášený jako jedno z vůbec nejlíp udělanejch expozicí v zemi. Mám pocit že to bylo nejlepší muzeum v cele EU. U vstupu si ale neví rady s našimi baťohy (asi tam tak vybavený jako my nikdo nechodí) a tak jsme museli projít skoro celým muzeem, abychom nakonec baťohy nechali v šatně pro personál. Vstup je jako do většiny muzeí v Británii zadarmo. Vevnitř je snad opravdu všechno, ale máme jen jednu hodinu času. Potom už musíme na autobus do Cambridge.

Nejdřív nemůžeme najít, odkud ten náš odjíždí, tak se ptáme na informacích, kde jsme si rezervovali jízdenky. Paní nás nasměruje a když vyjdeme před nádražní budovu, autobus tam už stojí. Tak teda nasedáme a hned odjíždíme. O deset minut dřív, než by jsme měli podle jízdního řádu. Přijít o trochu později, jedeme zpátky zase stopem.

Cestu skoro celou prospíme. Navečer dorážíme do Cambridge a svlíkáme bundy i svetry. Tady totiž svítí sluníčko a je tu krásně teplo. A tady končí naše propršená expedice a už se nemůžu dočkat, jak v létě vyrazíme do slunečného a teplého Turecka.

PROJETÁ TRASA

Trasa Skotsko

NAŠE POSTŘEHY

  • Pohorky je lepší koupit u nás. V Anglii není takové množství obchodů s vybavením do přírody a výběr je nic moc. Navíc většina anglickejch pohorek je asi dělaná na široký anglický nohy a na moje český „normální“ nepasuje. Padnou až ty ve vyšších cenových relacích.
  • Teplota na přelomu dubna a května je přes den 10-15 °C, v noci slabě nad nulou. S výjimkou vysočiny na severu mrzne i v zimě jen málokdy. Pršet může kdykoliv. Avšak celý měsíc před naším příjezdem (duben 2003) svítilo sluníčko, pršelo minimálně a jeden den bylo dokonce na SZ 28 °C ve stínu (tu dobu nejteplejší část Británie)!
  • Voda z bystřinek v lesích je bez problémů pitná, voda z rašelinišť smrdí (a tudíž jsme ji ani pít nezkoušeli).
  • Muzea a veřejné záchody jsou zadarmo, ale do hradů se (o to víc) platí.
  • Stopovat na hlavních tazích silnic je nejlepší před odpočivadlem, která jsou podél cesty vždy po několika kilometrech. Většinou zastaví někdo, kdo jede do práce. O víkendech se stopuje podstatně hůř. Ve vhodný den a na vhodném místě jsme nečekali nikde víc než čtvrt hodiny. Na jaře je zřejmě stopař něco tak neobvyklého, že si řidič pokládá za velkou čest chlubit se všude, koho vezl.
  • Ani jediný Skot, se kterým jsme v průběhu cesty mluvili, neměl ponětí o tom, že Československo už neexistuje. Spousta z nich ale už byla v Praze a někteří i v jižních Čechách.
  • Na turistických informacích ve větších městech nejsou tak vstřícní jako menších obcích a nikdy neznají aktuální předpověď počasí.
  • Místní jídlo je pro našince hotová katastrofa. Co je sladký, je poživatelný (hlavně pokud se jedná o zázvorový sušenky). Všechno ostatní je úplně bez chuti.
  • Midges (malinký dotěrný mušky) opravdu na jaře ještě nelítají.
  • Ty všudypřítomé žluté keře se jmenují hlodáš evropský (common gorse) a podaří se mi to náhodou zjistit až v roce 2014, tedy po 11 letech.

Doplňující informace

www.walkhighlands.co.uk mapy a informace o dalších dálkových trasách ve Skotsku