Expedice Tlumiki. Jak těžké je v Polsku sehnat drát

Do Polska jsme vyráželi na konci letních prázdnin roku 2003. Po návratu z ročního pobytu v Anglii a po měsíci v Turecku to byla další možnost, kam vycestovat, než se po škole na dlouhá léta zapojím do pracovního procesu a volné dny budou na několik desítek let vzácností.

Volíme osvědčený model cestování ve Škodě Forman, která je autem s luxusní lůžkovou úpravou. Dvojice se ve vozech vzájemně dorozumívají přes vysílačku. Na autech máme připevněné antény, podle kterých naše dostavníky spolehlivě nacházíme i na nejplnějších parkovištích.

Termín počátku expedice závisí na možnostech Vládi. Jeho předexpediční týden je organizačně náročný. Ve středu koupí auto a s pomocí šváry ho dopraví z bazaru. V pátek udělá v autoškole řidičák, v pondělí si ho vyzvedne a v úterý můžeme vyrazit.

Název expedice vznikl ve dnech, kdy jsme řešili problém s děravým výfukem. A dlouho hledali vhodný materiál na jeho opravu. Polsky tlumiki = česky výfuky.

Zodpovědná práce vedení cestovního deníku byla svěřena do rukou Irči. Psala ho do doby, než se jejich posádka oddělila. Spěchala totiž domů dřív, aby mohla vyrazit ještě na další dovolenou k moři na opačné světové straně, do Černé Hory. Deník zde přepisuju v jeho původní podobě.

Ze zápisků navigátorky Irči

19.8.2003 (úterý)

Dneškem začíná náš výlet do Polska. Jede se dvěma auty – Tomášův bílý obláček, spolucestující je Hanka, – Vladíkův modrý blesk, spolucestující je Irča. Sraz účastníků byl v 9 h u Tesca v Brně, zde se nakoupilo a ve 12 h se vyjelo směrem na Vyškov. Za Vyškovem, poblíž vesnice Mořice bylo zdržení v koloně, jen ale tak na půl hodiny. První naše občerstvovací zastávka byla v Kojetíně. Po půl hodince pokračujeme dál směrem na Český Těšín. První neshoda, Tomáš s Hankou chtěli jet ještě do Štramberka a do Polska dojet až zítra, tak i Ladík je poslechl a tak se jelo. Ve Štramberku jsme si prohlídli zdejší věž, na náměstí koupili Štramberské uši a kolem 17:30 pokračovali dál na Komorní Lhotku, kde jsme se rozhodli přespat. Kolem 19 h jsme projížděli Hnojníkem, kde byla odbočka na Komorní Lhotku, tuto odbočku ale Vladík nezvládl a naboural do červené škodovky, která tam stála na Stopce. Všichni jsme z toho byli v šoku, Vladík to vyřešil ale tak, že zavolal policii, která dojela asi tak za hodinu. Pak všechno vyšetřovali, sepisovali, Vladík dostal pokutu 1000,-Kč a až o půl desáté bylo vše vyřízené a my jeli za Tomášem a Hankou, kteří už našli místo na přespání.

20.8.2003 (středa)

Vzbudili jsme se něco kolem půl deváté, nasnídali se a pokračovali do Českého Těšína. Ladík zde měl sraz s pánem, kterému naboural auto. Jenže pak jsme zjistili, že se to v Českém Těšíně nevyřizuje, tak jsme museli jet do Karviné. Tam se to už konečně vyřídilo a mohli jsme jet do servisu spravit světlo. Světlo nám vyměnili a my jsme byli nachystaní přejet hranice do Polska. Jenže Hanka s Tomášem přejeli do Polska, ale my zůstali na hranicích, nechtěli nás pustit, protože se nám začalo kouřit z motoru a vytíkat chladící kapalina. Vladík si ale zase poradil, spravil to a celník nás pustil. Tak jedeme! Po chvilce jsme udělali občerstvovací zastávku, bylo to v městečku Kety. Dál jsme pokračovali do Oswietimi, tuto cestu jsem řídila místo Ladíka. Za Oswietimí jsme našli místo na přespání, najedli se a šli spát.

21.8.2003 (čtvrtek)

Ráno jak jsme se probudili, najedli se a museli jsme zajet do centra vyměnit peníze. Tam jsme se trochu ztratili, ale pak se opět u jednoho obchůdku našli. Kolem poledne jsme se vydali do muzea, kde jsme si to prošli, ne teda všechno, protože je to hrozně rozlehlý komplex a my toho měli po 2 h dost.

Jelikož bylo hrozný vedro, nazpátek jsme se probrodili řekou Soľou abychom se trochu osvěžili. Z Oswietimi jsme pokračovali, už autama, do Krakowa a dál do Wieličky, kde jsme šli navštívit solné doly. Vstupné nás dost překvapilo, jak je vysoké, řekli jsme ale že jsme studenti a tak jsme získali poloviční, což bylo asi tak 150 Kč/osoba. Ale určitě jsme toho nelitovali, bylo to krásný.

22.8.2003 (pátek)

Dnes ráno nás vzbudili domorodci (zemědělci), kteří dojeli k našim zaparkovaným autům s traktorama a chtěli zde sklízet kukuřici. Chvíli komunikovali s Ladíkem, který jim ale rozuměl jen slovo „kurva“. Když začali sklízet, rychle jsme se sbalili, nastartovali a vyjeli pryč. Náš směr byl na Warszawu. Přestávku od řízení jsme udělali akorát na jednom parkovišti, kde jsme si udělali i oběd (bylo to kousek u města Bialobregi). Něco kolem 16 h jsme dojeli do Waršavy, kde jsme hned uvízli v koloně a taky se trochu zamotali. Nakonec jsme ale správný směr našli a pokračovali cestou dál směrem k Mazurským jezerům. Jeli jsme asi tak do 19 h, pak jsme našli benzinku, já se tam osprchovala a pak už jen jsme hledali místo na přespání.

23.8.2003 (sobota)

Dnešní cíl cesty jsou Mazurská jezera, ke kterým jsme dojeli odpoledne. U jednoho z nich jsme zastavili a šli se koupat, spíš teda jen Hanka s Vladíkem. Ti to přeplavali až na druhou stranu, Tomáš se jen namočil a hned vylezl, zdůvodnil to tím, že není zvyklý plavat a že by to ani neuplaval na druhou stranu. Jinak zde bylo už dost chladno. Tohle jezero leželo poblíž městečka Mragovo. V 16 h  jsme se rozhodli, že zajedeme ještě když už jsme tady k tomu největšímu, kde má být hezký výhled (podle mapy). Cesta k němu byla ale šílená, museli jsme jet asi tak 20 km/h, rychleji se to nedalo, něco by nám upadlo. Trochu jsme i zajeli ale pak jsme to našli, jezero bylo opravdu velké, rozlehlé. Prošli jsme se kolem něho, udělali pár fotek a pokračovali dál, zase tou šílenou cestou, která byla asi tak 10 km dlouhá, to jsme jeli asi pul hodiny. Tak jsme projeli kolem jezer a večer jsme i našli jedno, u kterého jsme přespali, jezero Bielaskie. V noci, jak jsme ulehli, začala bouřka, která se hnala od západu a trvala asi tak hodinu. Jeden čas jsme mysleli, že nás to odfoukne i s autem, jak byl silnej větr.

24.8.2003 (neděle)

Dnes jsme vstali kolem deváté a kolem desáté pokračovali směrem na západ k moři. Kousek před Olsztynem jsme najeli na zcela mokrou vozovku, muselo zde dost pršet, je i dnes tady dost zataženo, zatím jsme měli vždy hezky (slunečno), i chladněji, typuji tak těch 17 °C, no a po pár km se rozpršelo i na nás. Do Olsztynu jsme dojeli v 10:30 a jelikož Tomáš a Hanka neměli už co jíst, tak se muselo zajet do zdejšího Tesca. Vladíka tam ovšem nechtěli pustit, protože měl batoh. Tak jsme nakoupili nějaké to pečivo, atd. Ceny potravin zde vychází stejně jak u nás, jen možná uzeniny jsou trochu dražší. Kolem půl druhé jsme dorazili do Elbagu. Za ním jsme ještě zastavili u benzinky, kde Tomáš s Hankou nabrali vodu, já koupila pohledy a za chvilku už dojeli k moři. Ovšem počasí se neudobřilo, foukalo, byly obrovský vlny, pršelo a taky byla šílená zima. Hanka, Tomáš i Vladík si ovšem oblíkli plavky a až plavčíci je museli vyhánět, že do moře se nesmí, jelikož je vyvěšena červená vlajka.

Kolem páté hodiny jsme pokračovali dál. Ve městečku Mikoszewo, kde se přejíždí Wisla přes trajekt, se nám rozsypalo to spravený světlo. Byla tady cesta z kostek, tak asi kvůli tomu, no ale i to bylo špatně přilepené. Tak tohle nás zase vůbec nepotěšilo. No co se dá dělat, zítra musíme sehnat nějakej servis, kde by to spravili. Snad ho teda seženem, jinak by nás nepustili domů. Pak jsme dojeli do Gdaňsku, které jsme jen projeli a za ním v městečku Legowo jsme zaparkovali a přenocovali.

25.8.2003 (pondělí)

Dnes jak jsme vstali, tak jsme jeli na nejbližší benzínku pro benzín, kde se taky Vladík, Hanka a Tomáš vysprchovali. Pak jsme kousek odtud našli servis na škodovky, kde Vladík koupil sklo (za 30 zlotych). Práce automechanika tzn. přidělání toho skla by stála 50 zlotych, což Vladík nechtěl dát. Tak se rozhodl, že koupí lepidlo a přilepí si to sám. Pokračovali jsme do centra Gdaňska, kde jsme si to prošli.

Vladík koupil lepidlo, my ostatní pohledy, zmrzku, udělali pár fotek a okolo 15 hod pokračovala naše jízda směrem na poloostrov Hel. Zde to bylo moc pěkný, z obou stran moře, z jedné strany kamenitá pláž a z druhé písčitá. Dost ale foukalo a byla zima, tak jsme se tu moc dlouho nezdrželi. Kolem 18:30 jsme odsud vyjeli a jeli kousek do blízkého lesa hledat místo na přespání. Dorazili jsme kolem osmé na louku u lesa, kde Ladík začal spravovat sklo, které nalepil Lukaprenem a nechal přes noc uschnout.

26.8.2003 (úterý)

Jako obvykle i dnes jsme vstávali kolem deváté, pak Vláďa přidělával sklo, sklo přidělal, obmotal i páskou, aby to drželo a pak se museli nafotit expediční fotky. Něco kolem desáté hodiny jsme vyjeli, akorát, že dnes se naše cesty rozdělili. My s Vláďou jeli směrem domů, Tomáš s Hankou se jeli ještě podívat na písečné duny a vrátí se až v pátek. My jeli směrem na Gdaňsk a pak pořád na jih, tzn. Tczew, Bydgosczou, Inowraclav, Kalisz, Klucbork. Za Klucborkem jsme přespali.

27.8.2003 (středa)

Pokračujeme dál v naší cestě domů, do Opole jsme dojeli něco kolem půl jedenácté. Ve 12 h jsme byli v Glubezyce, odsud už je to kousek k hranicím. No a něco kolem 13 h opouštíme Polsko a jsme v ČR v Krnově. Jelikož je tu pár objížděk a my nemáme dálniční známku, cesta se nám trochu protáhla, ale v Brně jsme v 16:30, rádi, že jsme dojeli zdraví.

Z mého a Nenyho (Tomova) deníku

26.8. Úterý

Ráno fotíme expediční foto a posádka Modrého Bleska se s námi loučí a odebírá se domů. Bílý Obláček se vydává na sever kolem pobřeží k městečku Leba na písečné duny (Vydmy Ruchowe) v národním parku Slowinsky. Na parkovišti Rabka necháváme stát auto na parkovišti (za 4 Zl na hodinu), dál nás nepustí. K dunám je to 5,5 km. Němečtí turisti si půjčujou kola nebo se vezou vláčkem nebo drožkou, my Češi jdeme pěšky. První půlka cesty je beton (hrozná nuda), druhá už normální polňačka. U dun je parkoviště pro kola (2 Zl za odstavení). Jo, a za vlezný do parku chtějí 3,5 Zl za osobu. Studentskej lístek nám bez kartičky nechtěli dát. Na duny (podle vzoru ostatních) jdeme bosky. Potkáváme českou rodinku (ale jsou blonďatí a vypadají jak Němci). Po vyfocení nezbytných snímků (jako že jsme tam byli) se odebíráme k moři. Páč je teploučko, i Tom se odváží (nemaje plavky tak ve spodním prádle) houpnout do vln a rochnit se ve slaný vodě. Pozorujeme rozmazlený polský slečny, jak piští, když mají jít do vody. Sušíme se sedíce na klacku opodál a požírajíce chléb se sýrem. Na břehu nejsou žádný mušličky. Všude dokola jen písek. Duny jsou mezi mořem a jezerem Lebsko. Voda v nich má úplně jinou barvu. Moře je tak nějak modřejší (asi bude hlubší). Po návratu na parkoviště nacházíme dvě český auta. Jedno z České Lípy (Felda) a jedno z kraje, kde mají značku L. Necháváme Feldě za stěračem pozdrav (Daleko od svých, daleko od domova, zdraví české spoluobčany brněnsko-znojemská posádka Bílý Obláček). Odjíždíme na jih, směr Lebork a Košcierzyna. Potkáváme český kolotočáře od Hodonína. Jeden z nich, co veze loďovitou houpačku, nejde předjet a vlečeme se za ním snad 15 kiláků. Nocujeme u městečka Starograd Gdanski v lese na malém paloučku. Je vlhko a v lese nacházím klouzka. Večeříme těstoviny se Salzou z plechovky. Těstoviny vaříme tentokrát na dvou kostkách najednou, aby nebyly tak rozbleptaný a uvnitř tvrdý jako minule. Byly výborný. Po cestě se nám udělala díra ve výfuku. Ale není ji čím spravit.

Poznámky k dunám:

Píseček je nádherně jemňoučkej, ale špatně se v něm chodí do kopce (hodily by se plovací blány). Zato se jím báječně sjíždí dolů se svahu. Spousta turistů se na vrcholu duny opaluje, jako kdyby byli u moře na pláži (což vlastně skoro jsou). V některých místech je písek tak udusanej, že se v něm ani neboří nohy. Stromy zasypaný na okrajích duny dlouho nevydrží a usychají. Velbloudi tam nežijou, palmy nerostou (ale moc bych se nedivila, kdyby tam čase byli).

27.8. Středa

Ráno se probouzíme poměrně pozdě, je zataženo, fučí vítr a poprchá. Vyrážíme směr Malbork. V Malborku jdeme do kostela Sv. Jana (docela velkej s velkejma varhanama a neobvyklou moderní vitráží).

Vedle kostela je křižáckej zámek – pevnost, která je v UNESCO. Vlezný stojí 22/13 Zl, ale nejdeme dovnitř. Prohlídka údajně trvá 3 h, Tom se na to fyzicky necítí. Tak to aspoň celý obcházíme a obdivujeme kudrlinky. Ale je mi docela líto, že jsme nešli dovnitř. Tak velkej hrad jsem ještě neviděla.

Vydáváme se do centra města koupit pivo a chleba a poslat pohledy (ještě z Gdaňsku). Standartní poštovný do Evropy stojí 2,10 Zl, ale známky se prodávají běžně jen za 2,50 Zl, takže posíláme pohledy s 2,50 Zl, co se dá dělat. Cestou zpátky si nemůžeme vzpomenout, kde přesně jsme nechali zaparkovanýho našeho Bílýho Obláčka. Část města u hradu se jmenuje Staré město, ale jsou tam postavený paneláky (pravda nový paneláky to nejsou, už budou mít prošlou záruku). Z Malborku jedem do nedalekého města Tczew podívat se na obrněnej most přes Wislu. Část ho byla za války zbouraná a je dostavěnej jen tak, aby se neřeklo (každá část mostu jiná ves). V prostředku mostu jsou dvě věžičky. Celkově je poměrně úzkej a nízkej (2,5 m), takže naše anténa se tam už nevejde a musí se ohnout (a docela ji to o to železo bolí). Projedeme si most tam a zpátky a míříme na jih. Zavčasu si nevšimnu odbočky na Toruň (píšou tam jen Lodž, a to je dost daleko). Tak jedeme přímo na Gniezno. Tom je z jízdy hrozně unavenej, tak zasatavujeme v jakési vesničce před kostelem na parkáči a dáváme si na hoďku šlofíka. Do Gniezna přijíždíme docela pozdě, okolo sedmý. Vydáváme se do centra, je už skoro bez turistů a patří jen nám. Připomíná mi to tu Znojmo. Docela hezký městečko.

Tom píše SMS Vláďovi, že se máme dobře a kde jsme. V Gniezně tankujeme benzín. Ale ceny jsou příšerně velký (3,48 Zl/l), tak jen tak symbolicky, aby se autíčko trochu nakrmilo, když už mu svítí to hladový očičko. Potřebujeme nabrat vodu, ale záchody na tý benzínce (Esso) jsou za 1 Zl a navíc prej na kohoutku není násada, aby se s ním dalo otočit, tak musíme vydržet do zítra. Místo na spaní hledáme už za tmy. Hledá se to hodně blbě, když nic nejde vidět. Nakonec parkujeme na kraji lesa, kdesi mezi dědinama, který v naší mapě ani nejsou. Vaříme dvojnásobnou čínskou polívku se salámem. Nikdy bych doma nevěřila, že ta hnusná, chemická čínská polívka může bejt tak dobrá, když je hlad. Posloucháme český rádio (Praha). Podařilo se nám naladit i Estonsko (asi). Zní to příšerně cizácky a Tomovi se to moc líbí. Viděli jsme 2 polský 120-ky a jedu oranžovou Škodovku stovku.

28.8. Čtvrtek

Ráno jsme vstali, ale jen tak tak. Tomovi byla hrozná zima a vůbec se mu nechtělo. Ale přemohl se. Vyrážíme na Poznaň. Tam parkujeme těsně za železničním mostem, kde už končí zóna placenejch parovišť. A jdeme do města pěšky. I když je skoro jasno, je docela kosa a jsme málo oblečení. Poznaň teda nic moc. Takovej chaos. Ani centrum (náměstí) jsme nenašli. Tak si aspoň kupuju pohled. Na něm vypadá náměstí docela dobře. Tom mě učí, jak správně mačkat čudlíky pro chodce na semaforech. Ale stejně mu tam zelená taky moc brzo nenaskočí. Navštívíme jeden obchod s domácíma potřebama, jestli náhodou nemají drát na opravu výfuku. Nemají, ani náhodou.

Z Poznaně jedeme dál na jih, na Leszno. Po cestě dvakrát kdesi zastavujeme a Tom jde shánět drát. Ale nesežene. V Leszně vyrážíme do města oba. Kupujeme rajčata a okurky, páč nám došli vitamíny. Jdeme do domácích potřeb, jestli tam náhodou nemají drát. Nee. Kousek dál je obchod s náhradníma dílama na auta. Tam drát taky nemají. (Poláci asi nikdy nepotřebujou sdrátovat výfuk na těch jejich Fiátkách prdlátkách). Odsud nás posílají za roh do zámečnictví (nebo železářství). Mají tam spoustu věcí, ale drát ne. Malujou nám plánek, jak se dostat k jinýmu železářství. Pan prodavač na nás zkouší své znalosti němčiny (Bahnhof), aby nám vysvětlil, kudy tam. Ale tam drát taky nemají. A pan prodavač nemá ani horní přední jedničku a moc nám nerozumí. Ale posílá nás do Pemca, tam prej mají všechno. Teda, opravdu tam měli všechno, kromě drátu. Mohli jsme si koupit špulku čtyřiceti metrů svářečskýho drátu nebo klubko jakéhosi hodně tlustýho a neohebnýho drátu. Ten se asi používá na ploty (měli ho tam někde vedle pletiva). Odsud už nás nikam neposlali, protože už neměli kam. Tak jsme se rozhodli drát alespoň najít nebo ukrást. Procházíme venkovní část obchodu, jestli se tam náhodou nějakej nepovaluje. Ale ne. Při cestě zpátky se mi podaří z nedalekýho plotu odmotat asi 300 cm jakýhosi (už trochu rezatýho) drátu. No, lepší než nic. Ale víc už cestou k autu nenajdeme. Nezbývá nám, než se modlit, aby výfuk vydržel. Jinak Leszno je hezký městečko s velkým náměstím a radnicí uprostřed. Okolo jsou pěkný domečky s barevnejma fasádama a celkově to působí tak nějak něžně a harmonicky, až se mi odsud ani nechtělo. A navíc jsme si konečně trochu pokecali s domorodcema. Vyvenčení a odpočatí od jízdy se vracíme k autu a pokračujeme na jih směrem k domovu. V nedalekém městečku Wschowa Tom uvidí z auta jakýsi železářství. Zastavujeme a Tom z posledních sil vyráží do obchodu. Já zatím přelívám vodu z kanystrů do flašek. Z kanystrů se přece jen nepije zrovna nejlíp. Za chvíli přicupitá Tom a co to nese? Má drát! A prej si i mohl vybrat, z jakýho materiálu a jak tlustej. Tak si vybral ten náš, paní ho po převážení ocenila na 26 grošů. Tomem nabízenou 20 ZL bankovku nechtěla přijmout (asi při pohledu na chudě vypadajícího hocha ze země východního bloku) a věnovala mu drát zadarmo. Hned se nám jede lépe. Kousek od městečka Boleslawiec zastavujeme u motorestu a jdeme si dát večeři, abychom koštli alespoň něco z místní kuchyně. Prostě jsme vyměnili moc polských peněz a teď kousek od hranic nevíme, co s prachama. Jenže jídelní lístek mají jen v polštině, takže zkoušíme cosi namátkou. Tom nakonec vybírá zapékané brambory s houbama a nějakým masem (zapiekanka). Já si dávám jakýsi drubeží kotlet de cosi (mimochodem, kotlet je název asi půlky jídel na jídelníčku – asi to znamená řízek) a namátkově ukazuji na cosi pod tím, co nevím, co je (pieczarki). Slečna číšnice to neumí vysvětlit, dozvídám se jen, že je to obalovaný v mouce a opečený. Tak chci vědět, co to znamená, tak si to objednám. Ještě se mi nějak povede vysvětlit, že hranolky (fritki) k tomu nechci. Ty totiž bytostně nesnáším od tý doby, co jsem bydlela kousek od menzy, a ten přepalovanej olej byl cítit všude. Tomovi to donesli v zapíkací misce, krásně pomalovaný nějakýma místníma typickýma malůvkama, s vařečkou na vyndání a s prázdným talířkem. Já dostala smažený cosi kuřecího a zprostřed toho teklo cosi tekutýho. A smažený žampiony k tomu. A červenou řepu a kadeřávek na ozdobu. Děláme fotku, jak jsme se rozšoupli. Tom to tak tak snědl, jak má smrštěný žaludek. Spaní hledáme ještě na polský straně (ať si to zahraničí ještě trochu užijeme). Krajina začíná kopcovatět a vesničky jsou strašně roztahaný. Jedna ještě nezkončí a už začíná druhá. A podle mapy je mezi nima několikakilometrová mezera. Nakonec se nám podaří vyjet na loučku u lesa, kde není široko daleko žádnej barák. Spousta domečků je v docela dezolátním stavu a opuštěných, ne jako u nás v podhůří, kde si z takových chaloupek Pražáci dělají hrady. Taky jsme dneska poprvé čekali na přejezdu u závor, když projížděl vláček. Byl modrožlutej s pantografama i u vagonků a docela prázdnej. A to světlo u semaforu, to byla spíš červená bludička. Další tři podstatně menší bludičky blikaly na závoře. A nic nezvonilo. Nebýt těch závor, tak světýlko snadno přehlídneme. Po zaparkování a zchladnutí výfuku ho Tom drátuje. Snad se mu novej kabátek bude líbit a nebude tak moc vrčet jako doteď. Nebo alespoň neupadne. A vytekl nám olej z motoru. Nebo ho vypil nějakej hladovej polskej hmyz. Posloucháme zas to divný rádio (Estonsko, možná Finsko) AM 1395. Dá se rozumět akorát Holála Jezuš Kristuš Ámen. A iš, čok a három.

29.8. Pátek

V noci bylo tentokrát strašný horko a ve spacáku se hodně špatně odkopává. Během rána Tom objevil místo úniku oleje, díru zašrouboval a dolil čerstvý olej. Když si otřel ušpiněné ruce, vyrazili jsme k hranicím. Na první benzínce si dáváme za 5 Zl sprchu, abychom Péťovi moc nesmrděli. Málem jsem tam zapomněla Tomův šampón. V městečku Jelenia Góra zastavujeme, abychom utratili poslední drobný. Po krátké (a krásné) procházce městem Tom navrhuje zajít do cukrárny. Po obejití celýho města nacházíme jednu vhodnou a kupujeme 3 jakési zákusky. Ty pak papáme v přehřátém autě. Za zbytek peněz nakupujeme chleba, slaný tyčinky, a multivitamínový hubolep (s obsahem benzoanu sodného. FUJ!  Hanka je chemik, tak tomu rozumí). Z 5,30 Zl jsme tak utratili 5,27 Zl, zbytek necháváme pokladní. Papírový zlotý vyměníme až u nás. Jelenia Góra je hezký město, má poměrně velký centrum a podloubí kolem náměstí.

Po poledni přijíždíme přes Harrachov do Čech. Na telefonu mám polskou síť až na konec Harrachova (na Oskaru), Tomův Paegas už funguje v český síti už od začátku dědiny. Protože jsme ani jeden zatím nebyl v Krkonoších, projíždíme menšíma silničkama po horách, abychom se mohli kochat to nádhernou krkonošskou přírodou a dřevěnejma domečkama. Tedy já se kochám, Tom se kouká jen na silnici před sebe a nic z těch panoramat nemá. Projížďka Orlických hor se odložila na neurčito díky objížďce z Trutnova na Náchod. Jedeme teda přímo na Holice, potkat se s Bílým Drakem na radioamatérskou burzu. Spojení na vysílačce se s nima ale nedaří. Ozývají se, až když jsme od nich asi 3 km. Bohužel už zakotvili v autokempu. Vzhledem k povaze naší expedice i nás samotných odmítáme tento luxus a jdeme je pouze navštívit. Parkujeme před kempem a dovnitř se dostáváme celkem snadno, protože slečna na vrátnici se zrovna nedívá. Tom dostává od Vládi expediční tričko s malinou a má z ní ohromnou radost (a moc mu sluší). Už nemusí vzdychat, že nemá nic čistýho na sebe. S posádkou Bílého Draka setrváme v družném hovoru až do tmy a místo na spaní hledáme až hodně pozdě a za deště. Loučku, kam nás posílali kluci, nenacházíme, tak to zapichujeme kdesi v poli u lesa, i když na nás jde vidět ze silnice. Kdesi (asi na procházce lesem) jsem chytla klíště. Ani nevím jak, nějak jsem si ho vytrhla z kůže, když jsem se škrábala na noze a prej i s hlavičkou. Snad. Večeříme chleba s paštikou a sušenky, protože v tom dešti se nedá vařit. A ani se nám už nechce. Tom hned po večeři zalehne a spí. Budiž mu spacák teplý. A to chtěl ještě číst deník….

30.8. Sobota

Vstáváme poměrně pozdě – o půl desáté. Volá Peťa, že v deset máme být v Holicích v kulturáku, kde se to prostě bez Toma neobejde. Z vypětím všech sil dorážíme na místo těsně po desáté. Tam se potkáváme s Peťou a Laďou a zjišťujeme, že máme až do dvanácti čas a tím pádem jsme mohli ještě spinkat. Procházíme bleší trh, kde všichni ti prodejci radioamatéři vyprázdnili svoje sklepy a snaží se ten historickej brak prodat. Akorát jedna slečna nabízí pakobylky. Nikdy v životě jsem neviděla tolik šílenců pohromadě. Navíc to bylo hlava (plesnivýho dědka) na hlavě (plesnivýho dědka). Sympatických mladíků normálního věku tam bylo pomálu. V poledne konečně usedáme do kulturáku na vyhlášení soutěže síbíčkářů. Kluci dostávají diplomy a jsou spokojení. Konečně se potkávají tváří v tvář s expedicemi, se kterými se zatím znali jen přes vysílačky. Chvíli po skončení vyrážíme na Vysočinu na kopec u Studnice. Je to dědinka nedaleko Nového města na Moravě. Kluci společně s expedicí Trio vztyčují antény na louce, hned vedle zaparkovaných aut a postavených stanů. Peťa s klukama z Tria vysílá a já s Tomem se snažíme dojmout Vláďu našima zážitkama za ty dny, co s námi nebyl. S námi by mu bylo určitě líp než s Irenkou doma.

31.8. Neděle

Ráno vstaneme, expedice radioamatérů Trio a Malina nafotí nezbytné expediční fotky, kluci sbalí antény a jedeme domů. Peťa a Vláďa míří směrem na Brno a náš Bílý Obláček se vydává na jih, směr Znojmo. Tomovi se zželelo mé maličkosti a zaveze mě až domů, abych se nemusela štrachat vlakem nebo autobusem. V Novém Městě na Moravě míjíme správnou odbočku a jedeme směrem na Žďár, kam vůbec nechceme. Cestou mě Tom přesvědčí, že když už jsme v těchto končinách, nemůžeme se nezastavit u nich na chalupě v Hluboké. Ale když tam přijedeme, nikdo nás nečeká, chaloupka je zavřená. Tak se jdeme projít do nedalekého lesíka k rybníčku. Je docela kosa. Posedíme před hájenkou pánů myslivců (u hájenky byla láhev od Fernetu a ještě v ní trochu zbylo – ale zbaběle láhev necháváme na svém místě svému osudu). Taky se podíváme ke studánce hajného Kaliny. Toho tam kdysi za první světová války zastřelili pytláci. Kromě svojí studánky má v lese i svůj pomníček. Po cestě zpátky mlsáme ostružiny. Jsou túze dobré a šťavnaté. A hlavně jsou všude a je jich hodně. Když se vrátíme zpátky na chaloupku, už nás tam čeká pan Vokřínek s obědem, který Tom mobilem objednal u své maminky. Měli jsme teplou polívčičku (konečně jiného než čínského původu) a sekanou s brambůrkama. Tak jsme si nepošmákli ani v polský restauračce. Tom to stylově zapil hubolepem plným éček a vypadal naprosto spokojeně. A následuje cesta domů, do Znojma. Jedeme přes samé malé dědinky po těch nejzapadlejších silničkách, a za tu hodinu a něco cesty se ni povede čtyřikrát poslat Toma na opačnou stranu na křižovatce, takže naše trasa vypadá jako natřikrát zakroucený paragraf. Ale nakonec k tomu Znojmu přece jen dojedeme a Tom mě šťastně vyloží před naším domem. Jsem ráda, že jsem konečně tady a chce se mi moc moc spát. A chudák Tom to musí ještě sám odřídit do Brna, jen v přítomnosti mapy ČR. Snad trefí a nebude spát za volantem tak, jak já usínala nad mapou, když jsem nás špatně navigovala. A tady končí naše expedice i expediční deník. Dobrou noc, děti… A nechte si zdát o další expedici, tentokrát třeba na vrcholky Himalájí.