Pěšky po ostrovech Lanzarote a Fuerteventura

Sopečná území mě fascinují už mnoho let. Od prvního okamžiku, kdy jsem měla možnost spatřit vrcholky Českého středohoří, toužím po tom navštívit nějaké skutečné vulkány, které v minulosti chrlily opravdovou lávu.

V roce 2016 jsem měla jedinečnou příležitost vyrazit někam na vlastní pěst. Chtěla jsem někam daleko, protože se mi dva týdny dovolené prodlouží ještě o dny červencových svátků. Do kraje co nejvíc odlišného od naší české kotliny a zároveň na místo, kde se jako samotná ženská můžu cítit bezpečně. A hlavně – nesmí tam být moc horko.

Kanárské ostrovy vypadají příznivě. I když je toto území na politické mapě ještě Evropa, krajina se svým charakterem blíží spíš nedaleké Africe. Zároveň se píše, že každý ostrov je jiný. Který si tedy vybrat? Díky černým plážím a velkému množství sopek vyhrává Lanzarote. A mohlo by zbýt pár dní i na nedalekou Fuerteventuru. Ta je známá svými dlouhými písečnými plážemi a je vhodná hlavně pro surfaře.

Díky nízké nadmořské výšce obou ostrovů nedochází na jejich návětrné straně ke kondenzaci vzdušné vlhkosti a na rozdíl od ostatních ostrovů jsou tyto dva suché. Nebudu tedy muset řešit možnost deště a na spaní bude stačit jen spacák s alumatkou. Objednávám mapy od Kompassu s hustě vyznačenou sítí stezek pro pěší. Budu tedy chodit pěšky a vzdálenější přesuny zkusím stopem.

Dokážu vydržet dva týdny sama se sebou a s minimálními náklady na přežití? O tom se dozvíte víc v cestovním deníku.

Deník z cest po ostrovech Lanzarote a Fuerteventura

Úterý 5.7. Den první – den příletu

První den dovolené začíná. Na let na Lanzarote čeká na pražském letišti největší dav lidí. Letadlo je díky červencovým svátkům úplně plné. Cestuje i hodně rodičů s malými dětmi. I když jsem dorazila s velkou časovou rezervou, jsem ve frontě jako jedna z posledních. Vyšlo na mě sedadlo do uličky a u křídla. Smartwings nemá na palubě žádné obrazovky s trasou letu. Takže po cestě nevidím vůbec nic, ba ani nevím, kudy letíme.

Přistáváme skoro za pět hodin na letišti v Arrecife. Čekáme na odvoz autobusem k příletovému terminálu. Prohlížím si okolí letiště. Vypadá dost ošklivě a vůbec se mi tu nelíbí. Je téměř jasno a vedro. Přemýšlím, jak to tady ty dva týdny přežiju a co v tomto kraji budu dělat, když už tady teda jsem.

Ještě na letišti naplním všechny dostupné nádoby na vodu. Batoh znatelně ztěžkne. Při odbavení měl 9 kg, teď 18 kg. Snažím se podle mapy odhadnout, kudy se dá pěšky odejít z letiště. První pokus severní stranou se úplně nepovedl. Končím před plotem, který by nešel snadno přelézt ani bez batohu. Na druhý pokus se pro změnu dostávám před frekventovanou čtyřproudou silnici. Ta se mi nechce přecházet. Vracím se k letišti a v nedaleké půjčovně aut se ptám na cestu jednoho Španěla. Anglicky mi nerozumí ani slovo a odkáže mě na kolegu. Ten je na tom podobně, nezbývá než zkusit mluvit španělsky. Jde to ztuha, když nic moc neumíte. Musím si vystačit se třemi lekcemi z učebnice Španělština pro samouky. Víc jsem bohužel nestihla. Posílá mě na opačnou stranu od letiště, než kudy jsem vyrazila prvně.

Tudy jsem dokázala po menším bloudění dojít až k nejbližšímu letovisku Puerto del Carmen. Země je vyprahlá, rostliny odkvetlé a vysušené. Na před prvními domky mě překvapují zídky vyskládané z kamenů. Přemítám, k čemu by asi mohly sloužit.

Procházím pobřežní promenádou a přemýšlím, kde dnešní noc složím hlavu. Rozhodnu se přejít až na konec města za poslední domy. Skoro celou cestu jdu okolo pláže. Koukám na moře a na lidi okolo mě. Češtinu zaslechnu jen jednou. Připadám si mezi všema úplně divně. Nikdo z nich nemá na zádech batoh a spí v těch šílených ubytovnách všude okolo. Nebavilo by mě takto trávit dovolenou. Co se tu dá dělat? Koupat se? Pláže jsou samý útes a vejít do vody se dá jen na pár místech. A stejně ve vodě skoro nikdo není.

Spousta lidí sedí v hospůdkách, které jsou naopak všude. Copak se ale dá celá dovolená jen projíst? Město je jedním z velkých sídel na ostrově a trvá několik kilometrů, než se dostanu na konec tohoto turistického mraveniště. Ještě, než dosáhnu posledních domků, je tma. Potmě se sice spaní hledá docela špatně, nicméně pořád jsem zatím v dobrém rozmaru.

Za městem už není nic. Jen volný prostor s podivnými zídkami. Podobné jako ty, které jsem viděla za letištěm. Tady jsou ale vyšší a někdy i hodně široké. Město svítí tak intenzivně, že se dá jít i bez čelovky. Nacházím si zákoutí za zdí, kde mě nebude vidět ze žádné okolní cesty. I když jsem nedaleko posledních domů, cítím se poměrně bezpečně.

Od přístavu je všude okolo spousta koček. Možná zdivočelé, které se večer vydávají shánět jídlo. Mňoukají tak nahlas, že se nedají přeslechnout. Nepřehluší je ani zvuk aut z nedaleké silnice. Snad mě v noci nepoctí svojí návštěvou a nepřijdou mi očichávat spacák :-).

Středa 6.7. Den druhý – den sopek

Ráno se probouzím do zamračeného dne a mrholí. A to podle mnoha pročtených klimatologických serverů tady v létě tři měsíce ani nekápne! Nemám pláštěnku, žďárák, igelit, zkrátka vůbec nic, co by se dalo proti deště alespoň provizorně použít. Ze spacáku se mi nechce ani náhodou. Převaluju se s nechutí cokoliv dalšího podniknout. Několikrát znovu usínám, než se konečně donutím vstát. Proč já idiot chtěla jet sama a zrovna sem! Kdyby tu se mnou někdo byl, hned by byla motivace úplně jiná! Co já tady jen ty dva týdny budu dělat? To bude opruz! Jak dobře by teď bylo doma. A mám já tohleto vůbec zapotřebí?

Připnu si ke kraťasům nohavice, nasadím bundu, batoh a vyrážím na stopa. Cestou míjím zahrádku u domu na konci města. Za plotem mají nádherné broskve. Hned bych si dala! Kolem rostlin jsou polokruhovité ploty, které tvoří rostlinám příznivé mikroklima.

Za nedalekým kruhákem nacházím vhodné místo na stopování. Vytahuju ceduli s nápisem TIMANFAYA a na batoh přede mě upevňuju českou vlajku. Čekám asi čtvrt hodiny. Daleko za mnou zastavuje červený fiat a z něj vykukuje paní, která na mě volá česky, ať jedu s nima! Česká vlajka zabrala! Jedu s Romanem a Denisou z Ostravy. Jsou tu s cestovkou z Německa na týden, letěli z Mnichova a jsou po dlouhé době poprvé na dovolené bez dětí. Cestou mi líčí cenovou výhodnost koupě dovolené u německé cestovky.

Přijíždíme k odbočce k Národnímu parku Timanfaya. Byl založený v oblasti, kde v letech 1730  – 1736 vybuchlo více než 100 sopek. Podle zbarvení hornin se oblasti říká Ohňové hory – Montañas del Fuego. Díky nízkým srážkám a nepatrné erozi se krajina za tři století od těchto erupcí téměř nezměnila.

Hned za odbočkou nás přivítá boudička, ve které se vybírá vstupné – 9 EUR za osobu v autě. Jedeme dál úzkou silničkou do kopce až na parkoviště, kde nás nasměrují, kam zajet. V ceně vstupného je vyjížďka parkem v autobuse po trase stezky La Ruta de los Volcanos. Pěšky se díky stále aktivní sopečné činnosti do určitých částí nesmí. Teplota země v pouhých několika metrech pod povrchem dosahuje stále až 600 °C.

Do prvního autobusu jsme se už nevešli. Za chvíli ale odjíždí další. Když jsme teď první na řadě, vybíráme si ty nejlepší místa hned vpředu, odkud je nejlepší rozhled i přes přední sklo u řidiče. Kdo si počká, ten se dočká… Vedle mě si sedá Španělka, která umí anglicky a čas od času mi překládá střípky ze španělského výkladu. Řidič s námi projíždí trasu a pouští nahrávku s výkladem o parku španělsky, anglicky a německy. A my zběsile fotíme jako japonští turisti, i když fotky přes okno za moc nestojí.

Stálo to za to, jen pěšky by si to člověk víc užil. Procházíme další atrakce, které jsou ke shlédnutí na parkovišti. Z komínků v zemi vychází horký vzduch. Pán v zeleném přichází s kyblíkem, nalije trochu vody do jednoho z nich a vyvalí se trochu páry. Pak chrstne zbytek vody do vedlejšího komínku a rychle mizí pryč. Během několika vteřin vyprskne z komínku ohromný gejzír páry. V další díře opodál je nachystané seno z okolních rostlin a vidle. Zelený pán nabere seno, vidlemi ho zastrčí do díry a vyšlehne oheň, který vznikne samovznícením sena žárem uvnitř.

Pro jedinou restauraci v areálu se využívají dva sopečné krby. Jeden menší venkovní, druhý velikosti studny přímo před vchodem do restaurace. „Studna“ je přikrytá ohromným roštem, na kterém se můžou píct i selátka. Aspoň takto to líčí obrázky v průvodci, který mi ukazují Roman s Denisou. Vzhledem k brzkému času naší návštěvy je restaurace ještě téměř prázdná a nemáme možnost pozorovat přípravu žádného jídla.

Děláme pár nezbytných dokumentačních fotek. Jak dobře, že mám na sobě větrovku a dlouhé kalhoty. Je poměrně zima a ostatní se zahřejou tak leda u těch roštů. Dostávám pár tipů, kam vyrazit dál. Laguna Golfo, Pláž Papagayo, oblast La Gería s vinicemi v sopečném tufu uprostřed ostrova. Vezeme se společně ještě zpět k odbočce z hlavní silnice. Před parkovištěm čeká ohromná kolona aut, až se pro ně uvolní parkovací místo. Odhadujeme čekací dobu na víc než hodinu. Ještě, že jsme vyrazili tak brzy ráno. U konce odbočky Ostraváky opouštím a vycházím po silnici na druhou stranu, než odkud jsme přijeli. Podle mapy se tudy nabízí možnost projít si jiné sopky pěšky.

U značky národního parku se symbolem čerta nacházím dnešní oběd – sopečné moruše. Zralé a výborné! Výtečné jídlo. To mi můj strážný andílek jistě přihrál, abych po cestě netrpěla nedostatkem vitamínů. Vypadají trochu jinak než ty, které se pěstují u nás. Jsou kulatější, šťavnatější a je od nich víc špinavá pusa do červena. Snad budou doopravdy jedlé a nebude mi po nich špatně.

K sopkám v těchto místech vede uježděná polňačka, po které se jde docela dobře. Kochám se jak pohledem na sopky, tak vegetací všude okolo. Vzniká velká spousta fotek. Vždyť právě kvůli sopkám tady jsem! Je sice pořád zataženo, ale zahřívám se trochu pohybem. Moje nadšení nezná mezí! Konečně jsem ráda, že v těchto končinách jsem. Krajina je úchvatná. Místy má charakter pouště, místy je plná různých neznámých rostlin.

Odbočku na vrchol jedné z okolních sopek ale dlouho nenacházím. Podle mapy jsem ji přešla, měla být za jediným opuštěným stavením v okolí. Vracím se zpět a opravdu nacházím sotva znatelnou pěšinu skrz lávu. Je lemovaná cáry roztrhaných pytlíků modré nebo černé barvy. Zvláštní značení. Přivede mě ale jen k horní části zahrádky, která patří k tomu domu. Cestičku dál se mi už nedaří najít. Ráda bych se zeptala domácích, kudy dál. Klepu na dveře, ale nikde nikdo. Jen boudička, karavan, pes na řetězu, fíkovník v ohrádce a jedno jediné rajče na ohromné ploše uhrabané tufové zahrádky.

Pokračuji tedy původní polňačkou s úmyslem sopku obejít. Po nějaké době nacházím další z možných odboček. Vyrážím směrem k dalšímu stavení. Toto bude podle rozkvetlých květin v okolí domu určitě obydlené. Dřív to byl zřejmě statek.

Za ním dál v údolí jsou terasy a ploty kdysi udržovaných zahrad a polí. Na dvou z nich vidím ještě zbytky obilí po poslední sklizni. Má podstatně menší klásky než obilí u nás, je vysoké jen několik cm nad zemí a do řádků bylo naseté daleko od sebe.

Za zahrádkama nacházím odbočku do kopce označenou velkým mužíkem.

Rozhodnu se vyzkoušet, kam vede. Pěšinka šplhá suťovištěm vzhůru. Přes balvany okolo nádherných rostlin až nahoru.

V některých místech na skalních plotnách není úplně zřetelné, kudy vede. Někde se rozdvojuje, aby se později zase spojila. Přicházím úplně nahoru a uchvacuje mě pohled na největší kráter ostrova Caldera Bianca. Kráter, který jsem si hodně přála vidět a teď mu koukám přímo do jícnu.

V průběhu dne se konečně vyčasilo. Cesta pokračuje ještě dál. Jde se dobře i do kopce. Fouká poměrně čerstvý vítr a není moc hic. Vyškrábu se na úplný vrchol, kde se přede mnou vynoří i krátery okolních sopek, pod kterými jsem předtím procházela. Nahoře roste spousta zeleně a v nejvyšších partiích dokonce i malé stromky!

Vracím se zpátky, abych si mohla obejít celý kráter po jeho hraně. Stěny spadají dovnitř velmi prudce, nechtěla bych tudy spadnout dolů! Cestičky jsou suťovité nebo naopak skalní plotny. Za sucha se to v pohodě dá projít i s batohem. Ale kdyby člověk spadnul, stěží to ubrzdí a sjede až dolů. I kdyby se mu čirou náhodou nic nestalo, nahoru by se tou sutí šplhalo velice obtížně.

Nad kalderou potkávám dva mlaďochy. Fotí a ani neodpoví na pozdrav. Asi nerozumí španělsky. Já jejich řeči taky nerozumím a ani nedokážu poznat, odkud jsou. Z pohledu z výšky není možné si nevšimnout zvláštní zahrady ve tvaru psa uprostřed rozlehlého lávového pole pode mnou. Má dlouhý čumáček, oko, dvě ušiska, tlamičku i ocásek. Tady nemůžou mít kruhy v obilí, tak mají aspoň psa v lávě.

Je poznat, že stezka směrem dolů je daleko víc využívaná, protože vede kratší cestou k civilizaci. Mezi dvěma sousedními sopkami vede cesta přes lávové pole. Proudy čerstvé lávy jsou jasně barevně odlišené od dávno zvětralé půdy dávno vyhaslých vulkánů.

Na vedlejší polokaldeře Montaña Caldereta zakouším trochu birdwatchingu. Ve výšce loví zřejmě poštolka. Na svazích kopce přede mnou odletělo 6-7 orebic. Vypadají jako koroptve, drží se v hejnku a v letu jsou patrné načervenalé konce ocasu. V ústí polokaldery poskakuje spoustu univerzálních hnědých ptáků. Připomínají mi lindušku úhorní. Hlas mají jemné cib, nad okem mají proužku, na hrdle hnědé skvrny tak do jeho poloviny, dole je bříško bělavé. Pobíhají mezi balvany, moc se nebojí a popoletí dál až v době, kdy se k nim člověk přiblíží na opravdu krátkou vzdálenost.

Cestu do nedaleké vesnice Mancha Blanca lemují panely naučné stezky o sopečné činnosti. Některé informace si pročítám s opravdovým zájmem. Například že lišejníky tu nerostou na sever, ale směrem, odkud fouká vlhký vítr od oceánu. Bez této vlhkosti by se lišejníky na tufech a lávě vůbec neudržely při životě.

Spaní si chystám nedaleko místa, kde je možné zaparkovat auto při příjezdu k sopkám. Mezi dvěma proudy lávy zůstal vyvýšený ostrov původní půdy porostlý mohutnými rostlinami, které tvoří závětří. V tufech pokrývajících zemi nacházím velké množství olivínů, které přidávám do krabičky Hubajzovi. A zase začíná mrholit! Jako by nestačil ten silný vítr, který už teď k večeru přestává být tak příjemný, jako byl přes den. Nad hlavou mi přeletí krkavec. Ale nebude to ten stejný jako u nás. Má měkčí hlas a nemá klínovitý ocas. Není to ale ani havran, vrána nebo kavče červenozobé. Zobák má žlutý.

U nošení batohu začínají dost bolet záda. Jsem zvědavá na další den. Nohy by ještě měly vydržet. Na večeři rozdělávám kilovku müsli koupenou v Brně. Jsem zvědavá, kolik dní mi vydrží. Chci napsat domů, ale není tu žádný signál. Píšu tedy alespoň deník.

Čtvrtek 7.7. Den třetí – den zahrad

V noci se moc nevyspím. Budí mě občasné mrholení a vzdálený štěkot psů. Batoh je vlhký, spacák kupodivu v pohodě. Asi díky teplu zevnitř se vlhkost stíhá vypařovat. Vstávám až poté, co po nedaleké cestě prochází ke kráterům skupinka lidí.

Hned u vesnic narážím na první zahrádky. Kochám se místní zahradní architekturou. Dochází mi, k čemu sloužily ty zídky, které jsem míjela předchozí den. Na jedné vinici nacházím hrozen s většími kuličkami. Trhám ho, ale hned vedle vidím větší a zralejší. Jsou ještě trochu kyselé, ale po ranních vločkách přijdou k chuti. Jen co dojím, objevuji na keři vedle velký modrý granec. Modré byly chutnější odrůda než zelené.

Cestou nacházím spoustu dalšího jídla, včetně jediného dozrálého fíku. Ty první hrozny tam mohly ještě zůstat na keři. Mám od nich jen kyselé zuby. Ale kdo to mohl vědět, a navíc jsem na ně měla velkou chuť! Procházím dalšími zahrádkami. Jako ochrana proti častému větru slouží rostlinkách tufové zdi. Na zemi je nasypaná vrstvy rufy, něco jako černý keramzit. Má funkci udržování vlhkosti v mikropórech, vsáknutá voda se po dešti postupně uvolňuje a pomáhá rostlinám udržet vlhko. Těží se nejčastěji v rufových lomech ve starých sopkách. Kamínky jsou snadno oddělit od sebe, podobně jako u nás se dá odírat spraš. A i podobně je do toho možné kreslit. Podle textů nápisů se takto výtvarně projevují především německy mluvící turisti.

Některé zahrádky mají sazenice révy zasazené poměrně blízko u sebe. Některá políčka jsou naopak nepřirozeně velká a víno je zasazené jen po jejich obvodu. Většinou je vnitřní prostor prázdný, jen zřídka nacházím uprostřed například poléhavá cherry rajčata. Vůbec nechápu proč. Je už snad všechno, co uprostřed rostlo, sklizené? Rufou se jde docela obtížně, nohy se boří jako v písku na pláži nebo na písečné duně. Cesty vedou jen místy, dá se přecházet po širokých zídkách, které vypadají jako hradba.

Většina zídek je postavená z tufu ze starších světlých sopek. Jen místy jsou zahrádky s černými zídkami, asi nově postavené. Spousta dříve obdělávaných pozemků hlavně na svažitých a hůře přístupných místech je dnes už opuštěných. Postupně zarůstají plevelem. Někde připomínají dřívější využití políček i opuncie a agáve.

Pokud jsou zahrádky zakládané nově, se zídkami se už nechce nikomu stavět. Doveze se rufa, rozhodí po zahradě a do ní se vyhrabou díry. Sazenice jsou pak vysazeny v závětří těchto děr. Všude se pěstuje převážně víno.

Občas se dá vidět kukuřice, rajčata, cibule, pórek, fazole, špenát nebo dýně. Toto vše se dá najít hlavně vedle domků, kde je snazší udržet rostlinky zalité. Všudypřítomné jsou naopak fíky. Na vlhčích místech roste i spousta moruší. Nejvíc moruší jsem nacházela ve starých opuštěných kalderách nebo ve vlhčích prohlubních. Zahrady uvnitř kalder bývaly dřív běžné, dnes už jsou díky horší dostupnosti všechny opuštěné. V těchto zahradách se využívalo toho, že ze stěn sopky stékala voda dolů a ve spodní části kaldery, kde se vsakovala, se udržovalo vlhčí klima.

Procházím po úpatí sopek. Všude vedou nějaké cestičky. Vyšlapaných je jich tu daleko víc, než je vyznačené v mapách. Na každou sopku se dá větší nebo menší pěšinou vylézt. Pravda, cesta na Montaña del Cortijo nebyla zrovna nejsnazší. Vyšlapaná stezka se mi po chvíli ztratila. Přesto jsem se rozhodla se nahoru dostat. Hlína klouže, začíná jen skála porostlá lišejníkem. Fouká silný vítr a doufám, že se skály udržím i s batohem na zádech. Podařilo se. Panoramata z vrcholu jsou úžasná. A směrem dolů nacházím i schůdnější stezku, než jsem si vybrala k výstupu.

Na druhé straně za silnicí je další řada kuželů a k nim tentokrát vede i cesta na mapě. Po jejich obejití a zdolání vrcholu a kaldery jednoho z nich mi začíná připadat všechno už hodně vzájemně podobné a vracím se do vesničky Mancha Blanca.

Hned na jejím začátku potkávám domorodce, který vyhazuje plasty do kontejneru. Ptám se ho, kde se tady dá sehnat voda. Nabídl mi odvoz do místního supermarketu. S díky přijímám. První Španěl, který umí anglicky. Paráda. V krámě kupuju 5 l vody (menší balení nemají) a nějaké jídlo. S touto zásobou poživatin vydržím dost dlouho. Můžu se tedy bez obav pustit na cestu okolo pobřeží.

Zkouším se na směr ptát prodavačky, ale ta umí jen španělsky. Vytáhnu mapu a aspoň mi najde, kde jsme. A ukáže mi směr další cesty. Přelívám vodu do mých lahví a vyrážím. Na konci vesnice se ptám ženštiny v autě, kudy se dostanu k moři. Netuší, ale je to prý daleko. Asi prý dvě hodiny. Naštěstí jsou za vesnicí rozcestníky. Rozhoduju se vydat kousek zpátky po cestě, kterou už jsem šla den před tím. Byla to naučná stezka o sopkách, která má ještě spoustu dalších zajímavých zastavení. Cestou po silnici bych šla sice jinudy, ale bylo by to daleko nudnější.

Po naučné stezce potkávám starší párek Němců a jednoho mlaďocha, taky Němce. Vyšel ráno z El Gulfo a spát bude taky někde venku. Měl o hodně menší a lehčí batoh než já. Přemýšlím, co dělám špatně. Určitě nese podstatně míň vody. Byl dost spálený od slunce. Začíná mi docházet, že i já jsem docela spálená a štípou mě ruce. A to celý den slunce skoro nevylezlo zpoza mraků. Jsem zvědavá, jak vydržím zbytek dovolené. Možná si budu muset koupit košili s dlouhým rukávem. Dva týdny je přece jen dlouhá doba, kdyby byly další dny míň zamračené. Míjím velké množství míst s hlubokými erozními rýhami nebo jámami. Právě takováto místa na starých sopkách jsou zdrojem rufy pro zemědělce.

Blížím se k Atlantiku a postupně začíná přibývat rostlin. Některá místa vypadají dokonce jako rozkvetlá skalka hýřící barvami. Objevuji nádherné načervenalé keře připomínající rozchodníky. A u moře nacházím malé keříky se spoustou jasně oranžových bobulek.

Jsem u oceánu. Na malinkou chvilku se přeci jen objevuje slunce a dělám fotky bílé pěny příboje na pozadí černých skal. Podobné snad budou cestou i zítra. A začínám se těšit na koupání na černých plážích mezi těmito skalami.

Dávám si večeři a vracím se na předem vybrané místo na spaní pod skalkou. Lepší místo, co se týče estetického hlediska, jsem už ani nemohla najít. Jako uprostřed rozkvetlé louky. Jen jedna nevýhoda se později ukazuje. Jsou tu komáři. Netuším, kde se zrovna tady můžou líhnout.

Zjišťuju první nedostatek výbavy na této cestě. Mám děravou ponožku na palci. A druhou na bříšku pod palcem. Sakra. A mám s sebou jen jedny náhradní. Holt budou muset ještě něco vydržet. Stejně jako boty. Podrážky mají za dva dny boky hodně poničené od šutrů a zevnitř se objevila díry pod bříškem palce (odsud asi ta děravá ponožka). Za chvíli se přetrhne tkanička a praskne další šev na pravé botě na malíkové straně. Stejně jsem tyto boty tady plánovala odložit. Jen ještě aby vydržely těch několik dalších dní.

Nohy mám úplně černé. Obětuju nějakou vodu z letiště a omývám chodidla i lýtka od sopečného prachu. A ejhle, na pravé noze mám dva puchýře. Na palci a na malíku. Ten na palci se mi povede prokousnout. Malíček se mi nedaří dostat až do pusy, jak je tělo od nošení batohu ztuhlé. Nechávám ho tedy být. Ráno obuju sandály a třeba mi tam nebude vadit.

Pokouším se domů poslat SMS. Ale je to tu úplně bez signálu. Konec světa. Ale je tu krásně!

Pátek 8.7. Den čtvrtý – den lávy

Během noci se několikrát budím díky mrholení. Do rána kupodivu stihl ještě spacák i batoh oschnout. Večerní komáři naštěstí nepokračovali ve svých aktivitách i v noci. Po sluníčku ani památky, jen halda těžkých šedých mračen. Mám z nich radost. Nebude horko a bude se dobře chodit. Pár metrů ode mě přistál dudek. Vůbec si mě nevšímal. A po chvíli už jsou tam dva. Sedí opodál a koukají. Ležím a prohlížím si je dalekohledem. Jeden má opelichanou chocholku. Pak se k nim připojuje ještě třetí a společně odlétají pryč.

Po noclehu mezi kvítím mám výbornou náladu a užívám si to válení a lenošení v teplém spacáku. Po sbalení věcí vyrážím zpět k oceánu. Dorazím k černé pláži a přemýšlím, jestli se jít vykoupat nebo ne. Hodně fouká a není mi zatím nejtepleji. Nakonec rozhodne potřeba vyprat oblečení. Takže si svlékám všechno kromě trička a kalhotek a jdu do vody. Je odliv a na pláži se válí chomáče vyplavených řas. Všude jsou černé oblázky, jen v nejsvrchnější části je trocha písku. Za maximálního přílivu po pláži asi nebude možné projít. Písek je jemňoučký, většinou také černý s příměsí nízkého procenta světlých zrnek.

Do vody se jde po kamínkách, občas překvapí i větší balvan. Jdu kousek do vody a vždycky vyčkávám, až mě nějaká větší vln namočí zase o kousek víc. Čistá zbabělost. Kousek i plavu, ale bojím se dál. Vlny Atlantiku je dost agresivní. Občas mě některá strhává a zadkem brzdím o špičaté kusy ztuhlé lávy. Hlavně na sobě potřebuju vyprat propocené oblečení. Na břehu ho pak vyždímám a dám si ho zpátky na sebe, aby uschlo. Chodím po pláži sem a tam a je mi docela příjemná zima. Po chvíli uvidím na druhé straně dalšího koupajícího se člověka. Za rohem se převlíkám a připínám mokré věci sušit na batoh. Hubajzovi nabírám do pytlíku trochu písku, když už se v tom moři nemůže koupat taky.

Vyrážím podél pobřeží lávovou stezkou Ruta del Litoral. Začátek je sjízdný i pro auta. Parkuje tam jedno od nějaké španělské rodinky, které přijela k další pláži. Prosím je o fotku na útesu. To ještě netuším, že jsou za celý den jediní, s kým si popovídám. Za tímto místem znovu vstupuju to Národního parku Timanfaya.

Dál už vede jen pěšinka lávovým polem. Podle informační tabule 12 km dlouhá, čas na její zdolání zabere 4 hodiny. Nevím proč, ale trvá mi celý den, než se dostanu na druh konec. Většina cesty je pěšinka jasně zřetelná, vyznačená po boku kamením. Místy je v tom okolním kamení dokonce vyhloubená.

Prvotní idylka trvá zhruba třetinu cesty. Potom se kamenitá struktura lávy mění na vrstevnatou, mnohem kompaktnější. Má bizarní tvary, připomínající listy, žebra, topení…

Z tohoto typu lávky se těžko vybudovává okraj u cesty. Trasa je značena převážně úlomky poskládanými na lávových plotnách. Struktura lávy se v průběhu cesty několikrát mění. Převažuje kamenitá varianta, která byla na začátku cesty.

Přibližně uprostřed dnešního putování docházím k místu, kde útesy vystřídá štěrkovitá pláž. Štěrkem chvíli vede cestička rozeznatelná díky jinému odstínu šedi kamínků. Po chvíli se ale ztrácí mezi balvany, které jsou jednotlivě vyskládané všude okolo. Nezbývá než někudy jít a doufat, že se stezka zase objeví. Aby to bylo pro orientaci ještě těžší, všude se válí spousta bordelu, který sem naplavilo moře. Další pokračování cesty poznávám podle postavených mužíků z kamení. Takto značená cesta ještě v tomto duchu nějakou dobu pokračuje.

Poté zase přichází vrstevnatý typ lávy. V tomto kousku se orientuje hodně obtížně, jako by se už stavitelům nechtělo tady uprostřed trasu pořádně dostavět. Několikrát se mi stává, že ztratím směr i poslední značky a nezbývá než někudy jít a doufat, že je to správným směrem a po chvíli původní trasu zase spatřím. Přemýšlím, jak toto asi stavěli a jak by se takovéto lávové pole dalo přejít bez takovéto pomoci.

Společnost mi dělají jen rackové. Není jich tolik, kolik bych jich na takovýchto útesech čekala. Ale aspoň nějaký život tu je. Kromě nich už je všude okolo úplně mrtvo. I taková písečná poušť je živější. Tady není vůbec nic, ani lišejníky. A to už je láva stará 300 let. Když procházím racčím teritoriem, lítají vztekle nad mojí hlavou a křičí. Jsou poměrně nízko a každou chvíli čekám, že mi začnou útočit na hlavu. Teď už by snad neměli mít mláďata, ale i tak svoje území před nepřítelem chrání.

Některé jednotlivé kameny se mi obzvlášť líbí. Fotím Hubajzovi krásně lesklé do fialova nebo s kovově lesklým nádechem.

Později nacházím i kamení se spoustou olivínových vměstků. Pozornost upoutají i šedé kameny, které mají uvnitř obrovské díry od uvolněných lávových plynů.

Stezku přerušuje cesta k další pláži Playa del Paso. Byla vybudovaná teprve v roce 2014 za ohromné peníze z fondů Evropské unie. Pláž je v místě, kde se nová láva stýká s územím vzniklým v daleko dřívější době. Čedič se v těchto místech odlamuje a odpadává. Ve struktuře tohoto útesu jsou krásně patrné jednotlivé vrstvy hornin, jak se postupně ukládaly. Je právě příliv a nad horní hladinou příboje je už jen krásný černý písek.

Za silnicí začíná úplně jiná krajina, která je plná života. Mezi rozpadajícím se čedičem rostou podobné rostliny jako v místě, kdy jsem spala minulou noc. Tam ale bylo klidné údolí, tady se jedná o hranu útesu. Čedič se odlučuje s pravidelných šestibokých sloupcích, v jejichž mezerách se nejčastěji uchytí rostlinné semenáčky. Nedá se to popsat jinak než jako přírodní skalka ze sukulentních bonsají. Mé kochání nezná mezí. A když na jaře všechno kvetlo, to teprve musela být nádhera!

Nejjasněji se mezi okolními kameny vyjímají rudé lístky nízkých rozchodníků.

Na konci pěšiny se už objevují rybáři s dlouhými udicemi. Taky se tu belhá několik turistů, převážně španělsky mluvících důchodkyň. Cesta končí ve vesnici El Golfo. Nachází se zde spousta rybích restaurací i několik penzionů. Původně rybářská vesnice se změnila na miniaturní centrum turistického ruchu díky laguně u moře Charco de Los Clicos. Laguna vyplňuje vnitřní část půlměsícovitě tvarovaného vulkánu Montaña del Golfo, který se zčásti hroutil. Od moře ji odděluje pláž Playa de los Clicos. Voda uvnitř se barvou nápadně liší od moře. Její barvu způsobují řasy, a dokonce by se měla i měnit v průběhu dne. Na okraji vesnice je parkoviště, od něj vede 200 m pěšina se zábradlím, kde si všichni udělají povinně selfie s lagunou, otočí se a než odjedou zpátky, zastaví se někteří v restauraci na jídlo z ryb. Na pláž je totiž vstup zakázaný.

Procházím si vesničku a stará zástavba se mi docela líbí. Bílé domky s tradičními zelenými detaily oken a dveří. Míň častá barva je modrá nebo hnědá. Působí přirozeným a skromným dojmem, jako kdyby se tu zastavil čas. A jako by o ulici vedle nebyla jedna hospoda vedle druhé. Ničím jiným se tu ale živit nedá. Na jedné straně moře, na druhé pusté lávové pole. Tady bych bydlet nechtěla. Úplný konec světa.

Podle informačních tabulí by se mělo dát vylézt na kopec nad lagunu. Na vrchol sice vedou cestičky, ale vypadají dost neschůdně a vstup na ně je zakázaný cedulí za vesnicí. Je to o hubu, takže výstup tentokrát oželím a jdi hledat místo na nocleh. Musím přejít kus po silnici, než dorazím k dalším menším sopkám. Mezi nimi nacházím opuštěné zahrádky, tentokrát se zídkami kruhovitého tvaru. Uprostřed některých rostou fíkovníky. Bohužel tentokrát bez fíků. Doufala jsem, že bych mohla najít někde moruše. Takže dnes se musím obejít bez vitamínů.

Uléhám uvnitř jednoho kruhu. I když přes den vůbec nesvítilo slunce, černá země je krásně vyhřátá, a i přes alumatku hřeje jako akumulačky. Na záda je to hodně příjemné po celodenním nošení batohu.

Sobota 9.7. Den pátý – den písku

Probouzím se v zahrádce a na obloze místy prosvítá slunce. Dokonce v noci tentokrát nepršelo a několikrát jsem při nočním probuzení zpozorovala i hvězdy. To by mohlo věštit konec zatažené oblohy a začínající pařák. Rozmýšlím se, kam dál vyrazit. Jestli zůstat na ostrově a stihnout projít všechno, co zajímavého nabízí mapa nebo jestli něco oželet a nechat se převézt na vedlejší ostrov Fuerteventura. Je sobota. Bude se tam vůbec dnes možné dostat? Vím, že bych si později vyčítala, že jsem vyměkla a nepokračovala dál na jih. Takže po chvíli je v hlavě rozhodnuto.

Při balení věcí zpozoruju, že se ke mně přibližuje velký pták, který vypadá jako drop. Vrhnu se po dalekohledu a chci se na něj podívat. Bohužel si už všiml i on mě. Mizí za horizontem. Utíkám za ním. Za hranou kopce vidím, jak se zvedá ze země a odlétá. Podle křídel, velikosti i tvaru je to skutečně drop! Hnědý, na konci křídel má černý a bílý pás letek. Hned mi to zlepší náladu na zbytek rána.

Jdu na stopa, ale vidím to dnes docela bledě. Je sobota, střídají se turnusy dovolených a ráno nejezdí skoro nic. Do 3 km vzdálené zátoky s pláží mě mým směrem míjí jen jedna obsazená dodávka a tři cyklisti. Nezbývá než po asfaltu šlapat pěšky.

Na pláži s černým pískem jsou jen dva lidé. Před vstupní části informuje cedule, že koupání se tady nedoporučuje. Rozhodnu se jít si aspoň vyprat oblečení. Kalhoty by to už opravdu potřebovaly. Příbojové vlny mají v těchto místech ohromnou sílu. Pláž se prudkým schodem svažuje dolů. Netroufám si schod přejít. A mám co dělat, abych kalhoty při praní udržela v ruce a neuplavaly mi. Další už s sebou nemám. Po vyprání se ještě snažím v sedě trochu opláchnout i sebe. Je to boj, moře mezi pískem na břeh vyplavuje i velké kameny, které mi při pohybu vlny rozedírají kůži.

Dvojice, která tu byla přede mnou, chodí po pláži sem a tam a pořád něco hledá. Přemýšlím jen chvíli, než to NĚCO taky uvidím. Pláž je plná lesknoucích se zelených olivínků. Vysypávám z krabičky od sirek vitamíny a začínám sbírat taky. Ideální dárek pro Hubajze. Nasbírám plnou krabičku, aby při chůzi v batohu nerachotila. Trvá to docela dlouho, ale baví mě to. Mezitím na sobě suším vyprané oblečení. Nejvíc kamínků je mezi jemnějším štěrkem. V hrubším štěrku a písku naopak skoro nic. V písku se aspoň dobře chodí, ale v tom nejhrubším štěrku to hodně bolí.

Připínám kalhoty sušit na batoh, poprvé si oblékám šaty a vyrážím na stopa. Zároveň se mnou přichází k parkovišti u silnice i jeden místní rybář. I když umí jen španělsky, podaří se mi ho poprosit a přesvědčit, aby mě svezl s sebou. Ulovil murénu. Hrdě mi ji ukazuje, a tak ho chválím. Aspoň posunkem. Jmenuje se Avien a je to Kanárijec, o něco mladší než já. Konečně aspoň nějaký kontakt s opravdovým domorodcem. Přesně tento typ lidí jsem si přála potkávat. Má staré auto a plné různých krámů. Nějak takto si představuju typický vozový park v Africe.

Vysadí mě nedaleko u Salinas de Janubio. Je tu laguna a v ní místo, kde se na „políčkách“ odpařuje už přes sto let sůl. Políčka jsou obehnaná zídkami z lávových kamenů. Většina plochy nevypadá, že by byla aktivně využívána. Nejvíce soli se zde těžilo v dobách, kdy byla potřebná ke konzervaci ulovených ryb nasolováním. Po přechodu na technologii zamrazování před čtyřiceti lety poptávka po soli dramaticky poklesla asi na pětinu. Barva políčka se mění podle obsahu soli ve vodě a přítomností slanomilných mikroorganismů. Samotná mořská voda zde obsahuje přibližně 3,6 % rozpuštěné soli.

Dříve byla voda do laguny přiváděna soustavou rozvětvených kanálků. Jako pohon sloužily větrné mlýny, které byly později nahrazeny elektrickými čerpadly. Mořská voda se přivádí do nejmělčích částí laguny, kde se voda působením slunečního záření zahřeje a s pomocí větru odpařuje. Jak postupně vzrůstá koncentrace solanky, převádí se do hlubších stupňů.  Během 15-20 dní zahušťování se roztok zakoncentruje na 30 %. Po vypaření nebo odčerpání zbytkové vody se ze soli postaví kopečky.

„Sklizeň“ soli probíhá pouze v příhodných částech roku, a to od poloviny jara do poloviny podzimu, kdy je delší doba slunečního svitu, fouká čerstvý vítr napomáhající odpařování vody a je i menší pravděpodobnost deště. Na jaře a na podzim využívají lagunu jako zastávku na tahu migrující ptáci.

Zdržím se jen chvíli, než vyrážím znovu na stopa. Bere mě hned první auto. V něm sedí jediná osoba – Španělka Rosa. A jedeme do přístavního letoviska Playa Blanca. Umí francouzsky a trochu italsky, anglicky skoro vůbec. Ale je to paráda, mluvíme lámaně čtyřmi jazyky najednou a vcelku si dobře rozumíme. Pochází ze španělské Galicije a na ostrovech je už 15 let.

Rosa mě zaveze až do přístavu, odkud za půl hodiny odjíždí trajekt na sousední ostrov Fuerteventura. Jezdí skoro každé dvě hodiny. Kupuju lístek za 28 EUR a při nákupu po mě chtějí pas. Stavuju se na záchodech a v umývárně doplňuju vodu.  Loď je ohromná. Auta na ni najíždějí přímo, pěší cestující nastupují z boku. Při nalodění po mě chtějí zase pas, jízdenku naopak vůbec ne.

V podpalubí se ve skříňkách schovávají zavazadla. Nezamykají se, ale během plavby sem není přístup. Paluba na sezení uvnitř připomíná kino. Většina lidí sedí vpředu v první řadě a sleduje cestu. Přidávám se k nim. Ve střední části je prázdná restaurace se stolky k posezení.

Chvíli po vyplutí vycházím ven na záď na venkovní palubu. Tady vytváří foukající vítr příjemné klima. Plavba trvá něco přes dvacet minut. Během cesty ochutnám nedávno doplněnou vodu. To je ale hnus! Jako kdyby do ní někdo nalil Savo. Pít se to fakt nedá. Španěl v Mancha Bianca měl pravdu. Vlastně nejen on, už ti dva Češi, co mě vezli poprvé. Všechna voda, která tady teče z kohoutku, údajně není pitná. Píše to jejich průvodce. Můj ne. Nebo jsem jen tuto část přeskočila. Musím dát jejich průvodci za pravdu.

Fuerteventura je druhý největší z Kanárských ostrovů. Má nejblíže africkým břehům. Od Západní Sahary ho dělí jen něco přes 100 km. Zdejší turistické cíle jsou převážně dlouhé písečné pláže, které se nacházejí na mnoha místech ostrova. Zajímavé jsou také písečné duny na severu a jihu ostrova.

Trajekt přijíždí do přístavu v Corralejo, což je jedno z dvou největších turistických destinací na ostrově a v oblibě ho mají zejména Britové. Původně to byla rybářská vesnice, podobně jako všechny ostatní letoviska v okolí. 2 km severně od města se nachází ostrov Lobos. Na něm v minulosti žili tuleni, kteří byli loveni jako zdroj masa a kůže v takové míře, až se je podařilo vyhubit.

Po vylodění musím sehnat opravdu pitnou vodu. Supermarket nacházím naštěstí hned u přístavu. Kupuju pětilitrovku, bagetu a polovinu papáji. Zelenina a ovoce se sem dováží a jsou poměrně drahé. Papája ale ne. Určitě sem na ni zajdu i cestou zpátky. Váhu u zeleniny i u masa obsluhuje jeden Španěl. Neuvěřitelně rychle pobíhá mezi oběma stanovišti. Je mu asi padesát a chová se tak galantně, jak se to u Španělů traduje. Později ho ještě potkávám před krámem, kde si dává cigárko. Nabídne mi dokonce pomoc s přelitím vody z pětilitrovky. Nevěřícně prohlíží můj camel bag. Nechápe, jak v tom tu vodu mám zavřenou a jak je možné, že nevyteče. Pak mi ještě pomáhá podržet petku od Coly. Párkrát se mi ho při tom podaří vodou polít, ale vydržel až do konce. A dokonce se nabídl, že za mě vyhodí tu prázdnou láhev do kontejneru.

Městem procházím po hlavní třídě. Cestou kupuju pohledy a šátek s ještěrkama přes ramena, abych se nespálila. Původně jsem chtěla spíš nějakou volnou světlou halenu s dlouhým rukávem, ale nic takového se tu za rozumnou cenu neprodává. I tento den hodně fouká, a tak průběžně celou cestu bojuju s šátkem, aby držel tam, kde ho chci mít a nevlál mi za batohem.

Za posledními domy Corraleja začíná všudypřítomný písek a pobřeží je tvořené dlouhou písečnou pláží. V písku rostou slanomilné rostliny poměrně velkých rozměrů. Přes písečné duny vede na jih silice a podél ní pěšina pro chodce a odvážné cyklisty.

U pláže se prohánějí kiteboardisti. Příjemně se kouká, jak dobře jim to jezdí. Přemýšlím, jakým způsobem by se na tom dalo naučit jezdit. Asi je dobrý umět nejdřív aspoň surfovat na obyčejném prkně. Dvoukilometrová pláž je rozdělená podle druhů provozovaných sportů, aby si jednotlivé typy šílenců nepřekáželi. Za kitama jsou windsurfeři, dál surfaři a plavci. Ti mají přidělené místo nejblíž k obřím hotelům, které jsou vidět na obzoru. Ale i tak se pár dětí koupalo mezi těma kitama. Já bych se tam bála, jsou dost rychlí, nevyzpytatelní a skáčou na tom i do výšky.

Cestička okolo silnice brzy končí a začínají písečné přesypy. Přes ně nepůjde přejít, nohy se hluboko boří a pálí od rozežhaveného písku. A ani se tam nesmí. Duny jsem sice chtěla vidět, ale na kombinaci chůze po silnici a tohoto horka mě přechází chuť. V mapě je oblast označená jako Natural park de Corralejo.

Většina písku je porostlá keříčkovitými rostlinami. Holé jsou jen největší přesypy v dálce na obzoru. Pískem procházím až k těm ošklivým funkcionalistickým hotelům, které do zdejší krajiny vůbec nezapadají. Za těmito hotely vybudovali ještě oázu menších na pohled příjemnějších apartmánů.

Zamířím do poslední odbočky za domy najít stín, rozložit mapu a vymyslet, co dál. Nejlepší by bylo co nejdřív odsud zmizet někam mimo dosah turistů a jejich luxusních ubytoven. Útočiště nacházím v lopatě od nakladače. Je v ní nádherný příjemný chládek. Zalezu do ní a píšu deník. Rozhoduju se zkusit dojet k městečku La Oliva ve vnitrozemí.

Po dvou hodinách strávených v nakladači vylezu ven a díky větru je najednou nezvyklá zima. Mohla jsem vyrazit o hodně dřív. Po 10 minutách stopování mi zastavuje Soňa z Barcelony. Bydlí tu už dva roky a tvrdí, že tu chce zůstat asi napořád. Nemá ráda velký města a tady jí vyhovuje podnebí. Jede do hlavního města ostrova Puerto Rosario, které leží na východním pobřeží. Nechávám se vysadit na křižovatce na La Olivu.

Odsud mi zastavuje hned první auto. Řídí ho Daniel ze severní Itálie. Bydlí už pět let v La Olivě. A prý snad už rok předposlední. Chybí mu tady skály na lezení. Skály v místních horách jsou pro horolezce moc drolivé. Vypráví mi o větru. Kromě září a října je prý pořád tak silný jako dnes. Při podzimním bezvětří je období vhodné pro surfaře, protože jsou lepší vlny. Tak horko a větrno jako dnes je prý standardní počasí v tuto roční dobu. A slunečno a vedro má být i další dny. Naopak na Lanzarote jsou normální mraky a zataženo, které jsem tam zažila i já.

Město La Oliva bylo založeno okolo roku 1500. V období od 17. do poloviny 19. století zde bylo politické sídlo ostrova. Teď má statut okresního města. Na náměstí stojí malý, ale zajímavý kostel. Jeho hranatá věž se zvoničkou je vidět na kilometry daleko. Dveře jsou otevřené, jdu tedy dovnitř. Potichu hraje chorál, vevnitř nikdo není. Stropy a vrata jsou vyrobené ze dřeva. Na vstupním portálu jsou pečlivě vyřezávané tradiční motivy.

Věž postavili z kamení a není omítnutá. Ve věži visí zvony jako u nás a do zvonice se slétají hrdličky domácí. Všude okolo jich cukruje spousta.

Z centra se proplétám spletí postranních uliček a mířím dál ke značené cestě pro pěší. Za městem podle ukazatelů zjišťuju, že se jedná o dálkovou cestu přes celý ostrov. Ráda bych se jí držela i dál, pokud snesu to vedro a pokud bude tak schůdná jako tady na začátku.

Za posledními domy městečka potkávám párek dudků. Tolik dudků, co tady, jsem neviděla za celý život. Všudypřítomní jsou i šedí ťuhýci. Za městem začíná ptačí rezervace a na informační ceduli je namalovaný drop. Jsem zvědavá, jestli zítra nějakého uvidím. Začíná tady stepní oblast podobná té, kde jsem dropa potkala ráno na Lanzarote.

Dál je zakázané chodit mimo cesty. Hledám tedy místo pro spaní hned za městem v opuštěných zahrádkách. Vypadají jako vřesoviště, takže možná i proto tady žije tolik dudků. Není tu tolik zídek jako na Lanzarote. Chybí materiál, ze kterého by bylo možné je postavit. Půda je hodně kamenitá. Stmívá se a spaní bych měla najít co nejrychleji. Nakonec volím nocleh pod stromokeřem, který vypadá jako něco mezi olivou a vrbou. Není to sice místo ideálně chráněné proti větru, ale dole je napadaná spousta listí a bude aspoň měkoučko. Proti větru bude muset postačit batoh.

Neděle 10.7. Den šestý – den stepí

Probouzím se brzy po svítání. Docela odpočatá, v noci jsem se ani moc nebudila. Balím co nejdřív, abych ušla co nejvíc, než zase začne pálit slunce. Naštěstí ráno vykukuje zpoza mraků jen občas. Cesta vede příjemnou polňačkou okolní stepní krajinou. Koukám po dropech, ale tentokrát nemám štěstí. Potkat tyto ptáky je hodně o náhodě. Ne nadarmo se říká, že dřív, než člověk vidí dropa, uvidí drop člověka a zmizí. I když jsou to velcí ptáci, mezi těmi keříčky rostlin jsou dobře maskovaní.

Oblast je dost vyprahlá. Z hor za deště stékají malé potůčky, teď viditelné jen jako vádí. Na větších „tocích“ jsou postavené hráze z kamení. Některé jsou zpevněné i hlínou a mohly by být schopné nějakou dobu i vodu zadržet. Některé vypadají, že jejich hlavní funkce bude jen mírnit rychlý proud vody, aby nevymílal koryto.

Míjím špičatou horu Montaña Tindaya. V krajině je díky svému tvaru a odlišné barvě od okolí nepřehlédnutelná. Vystoupat na ni se nesmí, je to přírodní rezervace. V období před osídlením španělskými kolonizátory bylo toto místo posvátné pro původní obyvatele Mahos, kteří přišli z Afriky. Z této doby se na úpatí zachovalo na 300 skalních rytin ve tvaru lidských stop. Podobné stopy se zachovaly v pohoří Atlas v Západní Sahaře a v Alžírsku na nalezišti Tassili Nager.

Po obejití hory přicházím k první kozí farmě. Kozy se ale nepasou venku, jak bych očekávala. Všechny jsou zavřené v ohradách.

Ve vesnici Tindaya se zastavuju v krámě doplnit pečivo. Je fajn, že i takového malé vesnice mají otevřené potraviny i v neděli. Kupuju dvě čerstvé bagetky. Původně jsem si v obchůdku pečiva nevšimla, musela jsem si ho nechat ukázat. Měli ho na zemi schované ve velkých papírových pytlích.

Po červené značce pokračuju do vesnice Tefía. Tam se mi značka ztrácí. Tak docházím k názoru, že když tuto trasu ještě nemám v mapě, nebude ještě dokončená a dál nevede. Vymýšlím alternativní plán, co podniknout. Vítězí návštěva hor směr Betancuria. Musím jít chvíli po silnici, asi po půl hodině má být odbočka na polňačku.

Nedaleko za vesnicí ale značku překřížím. Musela se mi ztratit někde mezi domy. Stezka vede přes etnografické muzeum La Alcogida. Procházím kolem starých upravených domečků. Konečně hezké budovy. To, v čem bydlí místní vesničani, je jeden velký chaos a zmatek. Okolí domu je jim lhostejné, podobně jako Arabům. Místní zahrádky jsou povětšinou jen plné plevele.

Skanzen ukazuje, jakým způsobem bydleli místní obyvatelé v době, kdy ještě ostrovy nebyly centrem turistického ruchu a hlavním zdrojem obživy bylo zemědělství a tradiční řemesla. Domky natřené jasně bílou barvou mají sedlové střechy vytvořené ze směsi hlíny, slámy a vody. V období zimních dešťů srážky zdi zabarví do okrového odstínu a na jaře se znovu bílí.

Přístupných je sedm domů, které byly obývány až do sedmdesátých let minulého století. Opraveny do dnešního stavu byly v devadesátých letech. Uvnitř domů je možné vidět řemeslníky při ukázkách činností při zpracování kamene, hlíny a dřeva nebo při práci s tkalcovským stavem.

Při pečení chleba, který připomíná spíš naše bagety, se stále využívají původní kamenné pece postavené vně domu. Podobně jako v naší minulosti se pečivo vkládá a vytahuje na ploché dřevěné lopatě.

Kousek od těchto domečků se ozývá mečení. Vypadá to jako menší statek. Pokoutně vcházím dovnitř. Dvůr je ze všech stran obehnaný zdí. Většina kójí je prázdných, jen jedna je plná různých druhů zvířat. Chovají ovce, kozy a slepice. Kozy a kůzlata jsou každé jinak flekaté. A kozlové mají zvláštně zatočené rohy. A mezi dobytkem létá dudek!

Za vesnicí na kopci přicházím k další budově, která je součástí muzea. Tento větrný mlýn je unikátní tím, že má ve srovnání s ostatními šest lopatek. Všechny další na ostrově mají pouze čtyři.

Za mlýnem vede cesta znovu vysušenou stepí. Několik set metrů pochodu od vesnice uvidím letět dalšího dropa. Dosedá kousek ode mě. Vrhám se do batohu pro dalekohled. V něm nacházím ptáka schovaného mezi keříčky trávy. Pomalu se ode mě vzdaluje a zmizí mi z očí.

Cestou potkávám další farmičku. Tentokrát chovají koně, ovce a kozy. Zvířata pobíhají volně venku. Po nízké zídce plotu lezou kozy a přibližují se rozvážným krokem ke mně. Zato rychle a přímo na mě se řítí beran. Naštěstí má uřezané rohy. Asi pro něj nejsem úplně vítaný host. Brání si svoje území. Pokud se pohybuju směrem od farmy, zpomalí. Když zastavím, hned jde po mně. Čekám, že mě každou chvíli nabere na zbytek rohů. V okamžicích, kdy už se přiblíží nebezpečně blízko, na něj co nejhlasitěji zařvu. To ho na chvíli zastaví a mám možnost si od něj zvětšit odstup. Jakmile se ale zastavím, vyráží znovu vpřed. Tento ústup trvá do té doby, než beran uznává, že jeho protivník je už v bezpečné vzdálenosti od jeho území. Zůstává stát, a ještě dlouho sleduje mé kroky, než mu navždy zmizím z dohledu.

Farmičky bývají hodně ošklivé budovy s ještě ošklivějším příslušenstvím pro zvířata. Skoro jako unimobuňky se splácanou ohradou z palet.

Z Tefíe se přes step už za poledního horka doploužím do Llanos de la Concepción. V zahradách okolo domů žije spousta hrdliček zahradních. Řvou tu na sebe jedna přes druhou. Snaží se překřičet i hýkání osla na zahrádce. Už sotva vleču nohy a hledám místo, kde si dám oraz do doby, než se venku chladí. Vhodné místo nacházím na lavičce u kostelíka.

Zuju boty a vidím tu hrůzu. Na levé noze se udělal 3 cm puchýř. Takto velký puchýř jsem ještě neměla. Umývám nohy zbytkem vody z Lanzarote. Puchýř propíchnu, ale vyteče z něj jen malá trocha vody. Nakonec do něj musím udělat jehlou asi deset děr, než splaskne úplně. Znovu ho omeju a přelepím náplastí. S tímto ale daleko nedojdu. Příště asi bude lepší si koupit kožené sandály.

Dál zvažuju pokračovat stopařskou variantou výletu, než se nohy zahojí. Do prvního puchýře na palci, který jsem prokousla, se dostalo malé zrnko černého písku. Naštěstí to zatím nevypadá, že by začalo hnisat. Ale asi bude lepší ty zrnka vyndat i za cenu toho, že na palci zbude jen tenká vrstvička kůže. Pokud už bych nechodila v polobotkách, nemuselo by to vadit. Asi to vypadá na ponožky v sandálech + šaty. Budu vypadat jako totální bezďa. Týden pořádně nevysprchovaná, s neumytou hlavou, smrdící oblečení… A to mě ještě čeká celá druhá polovina výpravy.

Z Llanos de Concepción stopuju směrem na Betancurii. Čekala jsem u kostela do pozdního odpoledne, takže teď už moc aut neprojede. Nakonec mě bere člověk, co se starým Renaultem stál před domem hned vedle silnice a celou dobu mě pozoroval. Byla jsem tam tak 10 – 15 minut. Jmenoval se Martin, věk asi 60. Uměl jen španělsky. Dovezl mě nejen ke kruháku s odbočkami na Antiguu a Batancurii, jak jsem původně plánovala, ale přes hory rovnou až do cíle. Nerozuměla jsem mu skoro ani slovo, ale domluvili jsme se. Cesta do hor vede hodně klikatě. Typická horská zatáčkovitá silnice, kterou bych tady nečekala.

Už od pohledu ze silnice je Betancuria nádherná obec. Hned se mi zlepšuje nálada, která byla od objevení puchýře na noze na bodu mrazu. Město bylo založené roku 1404 a pojmenované po svém zakladateli Jeanu de Béthencourtovi. Bylo prvním hlavním městem Kanárských ostrovů, později jen samotného ostrova Fuerteventura. Metropole umístěná ve vnitrozemí měla tu výhodu, že byla chráněno před piráty. I přesto ji v roce 1593 piráti zničili a srovnali se zemí všechno kromě kostela. Betancuria zůstala hlavním městem až do doby, než se její obyvatelé začali vystěhovávat z důvodu nedostatku orné půdy. Roku 1834 se pak stala hlavním městem La Oliva.

Domy tu mají spravené fasády, udržované zahrady, nikde se neválí moc bordelu. Stíhám udělat i pár fotek za nejlepšího večerního slunce. Na spodní straně hor, kam bych se zítra ráda vydala, začínám hledat místo na spaní. Obec je v údolí obklopená horami. Její nadmořská výška je 400 m n.m., což je na místní poměry vysoko. Tím pádem tu opravdu hodně fouká a po okolních kopcích se válí mlha. Na spaní to není nic ideálního.

Nejdřív si vytypuju kousek nad posledními domky zahrádku s keřem, pod kterým by se dalo spát. Ale je to poměrně blízko civilizace, tak jdu ještě dál. Taky chci najít cestu do hor, kterou bych se ráda ráno vydala. Objevuju kozí farmu s prodejem sýra. V tuho hodinu ale už mají zavřeno. A zítra jsou tam až od desíti, což je dost pozdě. Ten místní sýr bych přesto ráda ochutnala. U farmy jsou dvě jámy, které jsou na mapě namalované jako jezera. Vodu budou mít jen po dešti. V menším z nich jsem pátrala po možnosti přespání, ale neúspěšně. Nebylo to ono. Na zemi bylo něco bílého, co z dálky připomínalo sůl. Zblízka se poprašek soli změnil na nějaký suchý druh mechu.

Kousek opodál na samém konci městečka nacházím opuštěné stavení, snad ani nikdy nedostavěné. Je hned vedle cesty, která vypadá, že by mohla být ta, která vede do hor. Váhám, jestli se mám ubytovat zrovna tady. Nakonec mě přesvědčí vidina noci strávené v suchu.

Spací místo vybírám v suterénu. Asi bývalý seník nebo chlívek. Na zemi jsou ještě zbytky slámy. Dnes holt žádná romantická noc nebude.  Ale ani vítr a mokrý spacák od mlhy. No nelíbí se mi tu fest, ale není nad nocleh v bezpečí!

Pondělí 11.7. Den sedmý – den hor

V noci nemůžu zabrat. Vítr se zrychluje a venku se valí mlhová mračna. Poslouchám poryvy větru a otáčím se ve spacáku z jedné strany na druhou. Zvuky větru zesiluje okénko naproti dveřím. Koukám se na telefon – čtyři hodiny, a ještě jsem oči nezamhouřila. Jsem ale opravdu ráda za přístřešek. Venku bych byla mokrá jako myš.

Nad ránem usínám. Konečně. Probouzím se poměrně pozdě, a ještě dlouho se líně válím ve spacáku. V plánu je výstup na nejvyšší horu okolí – Montaña Betancuria, pokud se mlha rozplyne.

Před výstupem navštívím ještě kozí farmu, kde jsem večer objevila prodejnu sýra. Dnes se mi docela hodí, že mají otevřeno až od deseti hodin. Uvnitř je jediný prodavač. Na otázku „¿Habla usted inglese?“ pochopitelně odpoví „No“. Nabízí čtyři druhy sýra a na pultu v miskách nakrájené malé kousky na ochutnání. Přírodní, s kukuřicí, s paprikou a uzený. Kupuju uzený za 5 EUR (cena za 1 kg je 12 EUR).

Před obchodem se uvelebím na lavičce venkovního posezení a snídám s výhledem na kozy. Dnešní menu je samotný sýr. Pečivo došlo. Oproti našim kozám mají tyto kanárijské ohromná vemena. Zajímalo by mě, čím se ty kozy uvnitř farem živí. Nikdy jsem neviděla, že by dostaly nějaké krmení.

Po snídani vyrážím k hoře. Podle mapy k ní vedou dvě pěšiny a bylo by možné udělat okruh. Nedaří se mi ale nalézt ani jednu z nich. Předchozí dny jsem objevila spoustu cest, které v mapě nebyly zakreslené. Tentokrát je to poprvé naopak. Držím se nějaké polňačky, kam až to jde. Cestu mi kříží natažené ploty z drátu s řídkými oky. Když se trochu ohne, je možné ho i s batohem na zádech překročit. Na často překonávaných místech jsou i pomocné kameny na stoupnutí, aby tělo bylo výš.

V korytě sezónního potoka nacházím i políčko s žitem a velkými fíkovníky obsypanými plody. Jsem ale dost vysoko a fíky v těchto místech ještě nejsou zralé. Škrábu se do stráně mezi kamením a hlubokými erozními rýhami vniklými po prudkých deštích. Jsem na závětrné straně, vítr fouká fest, ale ještě nebrání bezpečné chůzi. Pomalu se sunu k vrcholu. Za plotem v ohradě na opačné návětrné straně kopce vidím spoustu kozích bobků. Kozy tedy přece jen bývají někdy venku na pastvě. Ale asi jen když neprší a tráva se zazelená.

Kousek od vrcholu nějaké kozy dokonce potkávám. Jsou hodně plaché a utíkají přede mnou. Budou to zdivočelé kusy, kterých by tady na ostrově mělo být hodně. Přecházím zpátky na závětrnou stranu hory. Jde se tudy líp, ale pod vrcholem je skála, kterou stejně nakonec musím obejít. Vrchol označuje betonový sloup se španělským nápisem a táhne se přes něj kamenná zídka ohraničující sousední pastvinu. Pokračuje i přes další kopce jako Velká čínská zeď.

Scházím dolů druhou stranou, abych si obešla to kolečko, které jsem plánovala udělat podle mapy. Kousek před vesnicí potkávám další párek dudků. Míjím i místo noclehu předešlé noci a zamířím do města.

Centrum městečka tvoří udržované prostranství u kostela, spousta hezkých domků a nevídaně hodně různých krámků se suvenýry a přírodními produkty. Bylo by možné tu navštívit i několik muzeí a útulně vypadajících restaurací.

Pokouším se najít obyčejný obchod, kde bych doplnila zásoby jídla, ale marně. Nacházím jen poloprázdný kšeft pro turisty s nanukama, curovinkama a vodou. Cena vody 5l za 2,60 EUR mi přijde i na toto místo přemrštěná a nekupuju ji.

Vyrážím na stopa na konec vesnice. Postavím se hned za parkovištěm pro turisty. Bere mě první auto. Na můj pokus o komunikaci ve španělštině odpovídá řidič česky. Jak příjemné překvapení. Veze mě Petr, delegát jedné české cestovky na Fuerteventuře. Po cestě mi ukazuje několik zajímavých míst. Bývalou oázu s výsadbou palem. Přehradu Peñitas dam na potoce, který by možná i teď mohl mít nějakou vodu. A hory všude okolo.

Zastavujeme v Pájaře, další obci obklopené kopci. Je to okresní město, se spoustou krámků a zeleně. Ráda bych se podívala po městě víc, ale přijímám nabídku svézt se až na jižní část ostrova s plážemi. Opravdu se už potřebuju vyprat. Zastavuju se aspoň v lékárně. Dotazuju se na náplast, ale náplasti zrovna dnes vyprodali. Budou až zítra. Hned vedle je Spar. Kupuju 5 l vody a dvě bagety a vyrážíme na jih.

Cesta příjemně ubíhá během rozhovoru převážně o ostrově a životě delegáta v místních poměrech. Dorážíme do La Lajity. Je to menší letovisko, možná spíš vesnice. Největší místní atrakce pro turisty je zoologická zahrada.

Skončíme u Petra doma, kde mě zve na sprchu a později i na večeři. Sprcha a umytí týden nemyté hlavy je přímo luxusní zážitek. Ve sladké vodě si přemáchnu i nějaké prádlo. K večeři uvaříme ten den ulovené ryby. Jmenují se veija a mají docela málo kostí.

Popíjíme zbytek Petrovy slivovice dovezené z Česka. On volá do Prahy své přítelkyni po dělit se s ní o zážitek, co za exotku dnes potkal. Mávám na Kateřinu přes telefon. Petr pak otevírá ještě víno, ale to už pije jen on sám. Já ho se slivovicí míchat nemůžu.

Zvu ho na oplátku se mnou ven, aby si vyzkoušel, jak se dá přečkat noc pod širákem. Dlouho se přemáhá, ale nakonec přece jen zvítězí lenost. Zůstávám tedy tentokrát na gauči pod střechou spát já.

Úterý 12.7. Den osmý – den větru

Ráno vstáváme s budíkem tak, bychom byli schopni vyjet v 8:15. Petr jede na objížďku svých klientů v hotelech. Vezu se s ním ještě na začátek hotelového letoviska Costa Calma. Údajně kromě hotelů tu není nic moc k vidění, takže ani nezajdu na pláž na obhlídku okolí.

Za kruhákem mi zastavuje zase hned první auto. Tentokrát mě veze Marokánec Ahmed a jeho spolujezdec se jmenuje Mohammed ze Západní Sahary. Ahmed je tu už 20 let a pracuje v přístavu. Vysedám na konci letoviska Morro Jable u odbočky na Punto di Jandía na jihozápadním konci ostrova. Konečně si dávám na kusu kamene snídani, kozí sýr s bagetkou. Přemýšlím, co tento den podniknu. První varianta je dostopovat co nejdál na konec ostrova, druhá výstup na hřebeny hor nacházející se nad městem. Balím věci a jdu po cestě, která je na jejím začátku vede k oběma těmto cílům. Po cestě chci zkusit stopovat, co kdyby náhodou už takhle brzo ráno něco mým směrem jelo.

A zastavuje mi hned první auto. Alfonso ze severu Španělska. Nevím přesně, kam má namířeno. Umí jen o něco víc anglicky než já španělsky. Pojedu s ním tak daleko, jak to půjde a pak uvidím podle mapy, jak se zařídím dál. K mému překvapení mě dováží až k majáku na Punto di Jandía. Dál už cesta nevede. Otáčí se a jede zpátky. Myslela jsem, že chce taky až sem, ale byl to omyl. Vezl mě až tam, kam potřebuju já. Jsem z toho hodně překvapená. Na tento konec světa totiž nevede silnice, jen prašná cesta.

U mysu hodně fouká. Oblékám větrovku, dlouhé kalhoty a sandály měním za polobotky. Uvnitř majáku je muzeum chráněné oblasti Park natural de Jandía. Procházím jím a pročítám pár zajímavých věcí. Kromě divokých koz mají být na ostrově i divocí oslové. Fotím obrázky místních zvířátek a rostlin, které bych tu ještě mohla potkat.

Zpět se vydávám po té dálkové pěší trase, kterou jsem už použila z La Olivy. Odsud vede do Morro Jable. Je to 15-20 km a to se dá za den ujít. Výběžek u majáku je skoro plochý s místní vegetace připomíná spíš polopoušť než step. Postupně na obzoru narůstají strmé holé a pusté kopce. Cesta vede převážně okolo pobřeží.

Protíná četná vádí místních potoků, kde roste poněkud víc zeleně než v okolí. K četným písečným plážím vedou odbočky od hlavní gravel road. Zatím je brzy a nikdo se na nich nekoupe.

Některá místa jsou sjízdná i normálním autem, některá jen něčím terénnějším. Po cestách se tu kromě aut prohání i čtyřkolky. Vždycky ve větším množství najednou jako organizované výlety pro turisty.

Cestou potkávám na různých místech několik dalších skupin divokých koz. Jen ti zdivočelí oslíci se mi pořád vyhýbají.

Oproti očekávání tu nejsou skoro žádní ptáci. Vítr postupně zesiluje a v tomto už se by se jim obtížně lítalo. Asi ve dvou třetinách cesty je už síla větru taková, že se jen sotva dá udržet rovná chůze. Chvílemi vrávorám, vítr mě odfukuje mimo cestu. Asi hodinu chůze se mi daří takto ustát. V nejsilnějších poryvech větru mám ale plné oči písku. Štěrk nesený větrem mi bombarduje nohy a krk. Snažím se jít proti větru nebo po větru. Pokud jdu bokem, vítr se opírá do mě i do batohu a strhává mě k zemi. Klopýtám přes kameny a doufám, že tělo ustojí i ty nejsilnější nárazy a nepoletím na zem. Oči mi trochu chrání vlasy, které mám permanentně před obličejem. Má to ale tu nevýhodu, že přes vlasy moc nevidím. Do krku mě bijí i volné přezky od horní části batohu. Schovat se před větrem ale není kde.

Na obzoru vidím dvě opuštěné budovy. Rozhodnu se zakotvit na chvíli v nich. Nerada bych tu trasu dojela stopem, i když mi dvě auta nabídla svezení. Chci si tu stezku projít kompletní. Osiřelé budovy jsou jedna horší než druhá. V první je jakýsi holubník, zamčený a hlídaný psy. To druhé býval kurník nebo kozí chlívek. Nezbývá než se s takovýmto útočištěm spokojit. Zalezu dovnitř na palandu, která je jedině čisté místo bez bobků.

Vítr se utišuje jen pozvolna, a tak zahájím další fázi přesunu směrem k městu až po dvou hodinách strávených v tomto smrádku. Do Morro Jable se mi podaří do večera dojít. Těsně před městem si vytypuju místo na spaní. Rovný plácek je před budovou vodárny. Sice žádná romantika, ale není sem od nejbližších domů vidět, je tu závětří a na zemi navezená rufa.

Je ještě dlouho před setměním, nabízí se prohlídka města. Morro Jable byla ještě nedávno rybářská vesnička s 200 rybáři. Během posledních několika desítek let se z ní stalo letovisko s přibližně 8 000 obyvateli a spoustou převážně německy mluvících turistů.

U jihozápadního okraje je přístav, kam zajíždí spousta náklaďáků pro zboží. Následuje obytná čtvrť, ze které se dá dostat ke kostelu. Je nově vybudovaný, nemá vůbec tvar klasického kostela, ale jakési neforemné moderní škatule. Nebýt před ním zvonička s křížem, kostel bych v té budově hledala dlouho a těžko. Měl by fungovat i pro nekatolíky, kteří jsou tu na dovolené. Z ochozu u kostela je nádherný výhled na celé město. Je schované v údolí, hned za posledními domky se tyčí příkré skály. Tady by se místo na spaní hledalo jen těžko.

Dostávám se pod kostel na pláž. Jemný žlutavý písek se táhne podél celého města. Hned na kraji je malinkatý útes. Využívám ho k vyprání ponožek, abych nemusela vlhkýma nohama chodit v písku. Už i druhý pár má díru! Vyprané a vymáchané věším na boční popruhy u batohu. Procházím po korzu podél pláže. Okolo roste spousta palem a kvetou vysazené rostliny. Všechno se teď k večeru intenzivně zalévá. Okolo hlavní promenády je jedna restaurace vedle druhé.

Na okraji tohoto chodníčku odbočím do obchodní části města. Objevuju obchod, který má otevřeno ráno už od osmi hodin. Jsem spokojená. Ráno budou rohlíčky obzvláště vypečené. Procházím městem dál na narážím na Čínské obchodní centrum, kde se dá koupit skoro cokoliv. Mají ještě otevřeno, pořídím tam sadu náplastí a troje náhradní ponožky. Přes stanoviště s komedianty, kolotoči a hodně hlasitě hrající hudbou se vracím k vyhlédnutému místu na spaní.

Než zalezu do spacáku, pokouším se ještě rozčesat vlasy a zbavit se aspoň části toho písku, který mi dnes nafuněl do hlavy. Po prvním zápasu s hřebenem vidím, že to půjde jen s velkým sebezapřením. Vlasy mám tak zacuchané, že spíš, než jako česání se tato činnost blíží násilnému vyrvání poloviny kštice. Trvá to skoro 20 minut, než nově vytvořené dredy povolí a můžu začít vyčesávat zrna písku. Hlavu mám po jediném dni zase tak mastnou, že ani nemůže být poznat, že jsem je předešlý den myla šamponem.

Středa 13.7. Den devátý – den autostopu

Probouzím se poměrně brzy a snažím se co nejdřív zmizet z tohoto místa pryč. Procházím znovu celé město. Ve vyhlédnutém obchodě kupuju vodu a pečivo. Bohužel neměli žádné ovoce. Tak beru aspoň další várku kozího sýra. Tentokrát variantu s paprikou.

Na pláži peru ve sprše kalhoty a tričko. Mokré věci věším na tradiční místo po obou stranách batohu. Toto byly zatím první sprchy, které jsem na plážích potkala. V jedné buňce se nacházela klasická sprcha na celého člověka, v druhé další níže umístěná na opláchnutí nohou.

Pokračuju dál okolo pobřeží. Podle mapy by okolo moře měla vést po písečné pláži cestička až do vedlejšího města. Písek se pod nohama boří a chodit v něm je poměrně namáhavé. Nebylo by to příjemné absolvovat s batohem celý den.  Dojdu aspoň kousek za centrum k majáku. V jeho okolí rostou slanomilné rostliny a celé slanisko je ohraničené plotem. V místech sníženin mezi keříky zůstává vrstvička soli, která vznikla odpařením vody, která se sem dostala při přílivu.

Slanisko je poměrně široké a lidi ho musí cestou na pláž obcházet. Musí být při tom docela naštvaní, cesta je to poměrně dlouhá. Podél pláže vede čtyřproudá silnice, za ní roste alej palem, na kterou navazuje ulice s obchody a restauracemi. Za nimi už jsou jen ohromné hotely, jeden vedle druhého. A všude spousta turistů.

Na začátku slanisky vidím jedny z nejhezčích ptáků, které jsem potkala v průběhu celého pobytu na ostrovech. Na keřích čimčará hejnko mladých vrabců pokřovních. Někteří musí být opravdu čerstvě vylítnutí z hnízda. Ještě mají zbytky původního prachového peří a vůbec se nebojí lidí. Většina z nich jsou samičky, výrazněji vybarvených samečků objevím jen několik. Hodují jak na slanomilných keříkách, tak na zbytcích pečiva, které jim nadrobili turisti. Mezi korunami stromů za hlasitého štěbetání přeletují zelení papoušci. Podle hlasu to jsou ti stejní, které jsem slyšela v Portu del Carmen.

Na prvního stopa plánuju jít na konec města. Podél slaniska vedou tři pruhy chodníků. Jeden pro chodce a dva pro cyklisty oběma směry. I bruslaři se tudy občas proženou. V polovině cesty konečně potkávám první divoké oslíky. Čtyři jdou po stezce a občas se zastavují, když najdou něco k snědku. Právě se pasou na zelených popadaných datlích a na udržovaném pruhu trávy mezi chodníkem a silnicí. Projíždějící auta jim vůbec nevadí.

Vhodné místo na stopa nacházím u posledního hotelu. Před ním končí dlouhá čtyřproudovka a pro řidiče tu bude snazší zastavit. Trochu se obávám, že takto blízko civilizace budu stát dlouho, ale nakonec to není tak zlé. Za 10 – 15 minut mi staví kluk, který jede do sousedního města Costa Calma. Jeho jméno zní podobně jako Roman, ale nedokázala jsem si ho zapamatovat. Umí hodně málo anglicky, bavíme se spíš lámanou španělštinou. Pracuje v půjčovně aut.

V Costa Calmě vystupuju na konci města a jdu se podívat na pláž. Chci se přesvědčit, jestli měl Petr pravdu, když říkal, že je tam všude jen spousta hotelů a jinak nic. Vypadá to, že ano. Pláž tu není tak krásně písčitá jako v Morro Jable. Většinou ji tvoří černé valouny, písek je jen místy. Podle mapy by měly být písečné pláže na jihozápadě, kde budou přecházet v písečné duny.

Ve městě se mi líbí dlouhý hustě osazený park podél silnice. Nádherná zelená oáza stínu. Hotový unikát na suchém řídce porostlém ostrově.

Vycházím za město ke kruháku, kde je odbočka na sever. Díky nově prodloužené dálnici vypadá skutečnost úplně jinak než to, co mám namalované na mapě. Tancuju mezi odbočkama a nájezdama. Naštěstí jsou krajnice všude dostatečně široké na to, abych se autům bezpečně vyhnula.

Staví mi starší místňák v náklaďáku. Neumí ani slovo anglicky, zato je to veselá kopa. Španělsky a za pomocí mávání rukou si dokážeme povídat úplně o všem. Veze pečivo do nedalekého La Pared, takže se s ním vezu bohužel jen krátce. Pečivo v kabině náklaďáku krásně voní.  Po vystoupení od něj dostávám na cestu dvě čerstvé křupavé bagety.

Za křižovatkou mě hned berou tři Němci. Táta s dcerou a jejich kamarád, kteří sem přijeli surfovat. Bydlí ve Franfurktu. Jedou do Páchary jen tak na kafe. Ptám se jich, jak se taky naučit windsurfing. Vysvětlují mi, že na učení jsou vhodnější jezera ve vnitrozemí, například Balaton nebo Neziderské jezero. Tady fouká od Atlantiku moc silný vítr.

Na náměstí v Pájaře se s nimi rozloučím. Toto okresní město je oproti letoviskům u pobřeží poměrně malé, ale daleko hezčí a klidné.

Centrum je nádherně zarostlé vysokými stromy. Na náměstí vcházím do otevřeného kostela. I tento má krásně vyřezávaný dřevěný strop a dveře, podobně jako kostel v La Olivě.

V minulosti se brávala voda ze studny před kostelem, než se začala dovážet z okolních ostrovů. Podle historického vzhledu staveb je na tomto místě znát, že dřív se většina života odehrávala daleko víc ve vnitrozemí než na plážích u pobřeží.

Z Pájary mě dál do Betancurie veze pár z Hamburgu. Oba pochází z Íránu. Povídám si hlavně s Šaríou, která neřídí. Je jí 25 a narodila se v Teheránu. V Německu žije od svých 4 let.  Jsou ubytovaní v Coralejo a dělají okružní jízdu po ostrově. Předávám jim informace o okolí, které jsem nedávno na této cestě slyšela od Petra. S touto sympatickou holčinou se velice dobře povídalo.

V Betancurii mi zastaví starší italský pár z Rimini. Je to už tolikátý stop v průběhu dne, že si nedokážu zapamatovat jména. S tímto autem jedu k odbočce na La Olivu.

Do La Olivy stopnu švýcarskou dvojici. Ani tady si už napamatuju jména. Švýcar řídí a povídám si ze Švýcarkou. Jsou z Bernu a mají volno celý měsíc. Každý týden tráví na jiném ostrově. Švýcarka je učitelka a ti mají delší prázdniny. Učí už 10 let předměty němčina, angličtina, historie a výchova ke zdraví. Tu mají děti nejraději a učí se tam třeba zdravě vařit. Nejen teoreticky, ale i prakticky.

Vystupuju v La Olivě a cestou za město potkávám dalšího dudka. Za La Olivou mi zastavuje zdejší Kanárijec, který jede do Corraleja. Neumí vůbec anglicky a jede pravděpodobně z práce. Podle zacákaného oblečení vypadá jako malíř. Doveze mě až do přístavu, kde mi za deset minut jede předposlední trajekt v tento den.

Kupuju lístek a nasedám. Zaberu přední sedadlo s nejlepším výhledem a celou cestu pospávám. Jsem ráda, že jsem chvíli ve stínu. Celý den bylo jasno a vedro. Jsou větší vlny než minule a žaludek mám hodně na vodě. Při spaní to moc nevadí. Bohužel jsem úplně na lačno, protože nestíhám jíst, jak mi zastavuje jedno auto za druhým.

Na zpáteční loď čeká v Playa Blanca ohromné množství pěších cestujících. My jsme jeli poloprázdní. V umývárně peru ve sladké vodě oblečení. Věším ho na jednu stranu batohu, na druhé visí ještě nedoschnuté kalhoty vyprané na pláži ráno. Ve městě kupuju pohledy, doplňuju vodu a dopřávám si celou papáju. Na ovoce se mi už hodně sbíhaly sliny.

V centru nacházím ceduli s trasou pěší cesty přes celý ostrov. Začíná tady v Playa Blance a končí na severu v Orzole. Nedaří se mi ale najít její úplný začátek. Značení ve městě není nic moc. Procházím městem na východ. Nechce se mi tentokrát po pobřeží, jdu mezi domy a koukám do výloh obchůdků. V jednom stánku s cetkami mi prodává pohledy dokonce Vietnamka.

Spousta obchodů nabízí věci na pláže. Z typicky místního zboží mě zaujaly jen krémově bílé kusy oblečení. Asi nějaká místní tradice. V obchodech specializovaných na tento artikl nemají opravdu nic jiného než toto bílé oblečení. Barva by se mi docela líbila, ale všechny střihy jsou totálně beztvaré. Podobně pytloidní oblečení v různých barvách nabízí i ostatní krámy s „barevným“ sortimentem.

Navečer se jde už docela příjemně. Dostávám se na východní okraj města k pobřeží. Tady už nejsou tak luxusní hotely jako v centru. Zato tu mají lepší pláže.

První písčito-kamenitá je na konci města. Nachází se zde světlé i tmavé kameny. Toho využívají dvojice ke skládání nápisů a srdíček se zvěčněním svých jmen. Mnoho malých plážiček je za koncem města. Jsou ukryté mezi útesy, písečné bez kamení a klidné. Tady bych se koupání nebránila, ale ráda bych dorazila před setměním ještě dál od civilizace.

U jedné z pláží je několik historických studní. Na tomto místě přistávali dřívější osadníci se svými loděmi a osidlovali odsud okolí. V minulosti na tomto místě stávala i kaple, než byla zničená při bojích s piráty. Novou postavili raději ve vnitrozemí v nedaleké vesnici Fermés.

Cestou o kousek dál je známá pláž Playa del Papagayo. Je to malá písečná plážička vtěsnaná mezi vysoké útesy. Na jednom z nich postavili bar, odkud řve hodně nahlas hudba. Hned za pláží je další útes, nejjižnější místo ostrova Punta del Papagayo. Tady se zastavím a sleduju západ slunce nad Playa Blanca.

Vydávám se na sever, je čas hledat místo na spaní. Tato část ostrova je stará 12-14 milionů let. Vyvřelé horniny se už rozpadají a je snadné najít ložnici, kde by se dalo přespat na malých měkkých kamínkách. Jenom toužím nocovat dál od toho řvoucího baru. Oproti Fuerteventuře si tu připadám jako v ráji. Tam to bylo s hledáním místa na spaní daleko těžší.

Na jedné z opuštěných plážiček si aspoň umývám nohy. Odrbávám pískem špínu zažranou do kůže. Je to moc fajn. Dalo by se tu přenocovat, jen písek bych měla všude ve věcech a moře by mi celou noc hučelo do uší.

Nocleh nacházím nad útesem opodál. Na velké ploše je kamení podobné rufě. Spacák rozkládám v malé prohlubni. Z batohu vytahuju papáju a sním ji celou na posezení. Stejně by se na pozdější dobu půlka nedala schovat. A bylo moc dobrá.

Čtvrtek 14.7. Den desátý – den horka

Probouzím se brzy a už o rána je jasno. Vyrážím na cestu co nejdřív, nemám velkou zásobu vody a bylo by vhodné dostat se do civilizace doplnit zásoby, než začne odpolední siesta a obchody budou zavřené. Procházím okolo pobřeží nezpevněnýma cestama nebo pěšinkama.

Tento cíp ostrova vypadá jako oblíbené místo pro projížďky terénními auty. Pláň je doslova protkaná stopami od pneumatik. Po půlhodině chůze narážím na jednu větší, která vede po pobřeží už jen jako jediná. Z moře se začínají zvedat hory Los Ajaches.

Dostávám se k prvnímu rozcestníku a názvy jeho cílů vůbec nedokážu spárovat s údaji v mé mapě. Plánovaná odbočka se mi zdá brzy, pokračuju dál podél pobřeží. Na druhém rozcestí je to totéž. Cesta kolem pobřeží už přestává vypadat používaně, rozhoduju se využít odbočky do hor.

Vedro začíná sílit a nohám se do kopce moc nechce. Ale jdu, bez vody bych do dalšího dne nevydržela, takže mám motivaci zabrat. Cestou nad jedním vádím jsou vidět opuštěné zahrádky. Bohužel bez fíkovníků i bez moruší.

Na vrcholu kopce je postavená farmička a u ní ohromné množství koz. Největší stádo, které jsem zatím na obou ostrovech viděla. Určitě přes sto kusů. A konečně i vidím, čím je krmí. Dostaly kukuřici a balíkované seno. Některé kozy stojí na balíkách a vytahují seno z vrchu.

Procházím skrz stádem, nebojí se mě a nejsou ani agresivní. Jsem jim vcelku lhostejná. Buďto žerou nebo si mě jen prohlížejí. Zdravím farmáře, který zrovna obstarává zvířectvo. Cesta od farmy míří k hlavní silnici. Mně by se víc líbilo, kdyby vedla přímo do vesnice. Jak sestupuju z hor dolů, přijíždí ke mně auto, které řídí ten majitel koz. Zastavuje a ptá se, jestli chci svézt do Fermés. Vzhledem k horku rozhodně chci. Je to policajt z Playa Blanca. Starost o kozy není jeho hlavní prací. Zdědil je po tátovi. Nic jiného mu prý nezbývá, protože prý „Fatr kaput“.

Ve Fermés se nechám vyložit u obchodu. Při vystupování si všímám, že na korbě Toyoty Hilux vezeme čtyři konve mléka a mrtvou kozu. Kupuju vodu a rajčata. Vody mám teď plný batoh a rajčata hned jím.

Jdu stopovat na konec vesnice. Po pěti minutách mi zastavuje další Toyota Hilux. Tentokrát jiné barvy, ale se stejným řidičem! Ten jen vyměnil auto za lepší. Doma má prý ještě další dvě. Jede do Arrecife. Svezu se s ním na odbočku do městečka Uga. Tady začíná oblast La Gería, známá pěstováním vína v dírách v černé rufě nebo za kamennými zídkami. Na tomto místě se plánuju zastavit až těsně před odletem.

Jdu po silnici a koukám po okolí, jestli by se nedalo najít nějaké ovoce v opuštěné zahrádce. Těch to ale zrovna moc není. Všechna půda se tady aktivně využívá. Kromě vína vidím v okolí i broskvoně, citroníky, meruňky a okurky. Je to vše v blízkosti domů, kde je možné často zalévat. Jen víno tu roste volně na polích.

Zatímco jdu, samo od sebe mi zastavuje auto. Řídí ho Francouz (Jean) a jede se Španělkou z Barcelony (Mercedes). Míří do Tinajo. Mě vysazují na kruháku směr Teguise. Francouz je doktor a pochází z Dunquerque. Prý tam jednu dobu pracoval i v muzeu věnovanému druhé světové válce.

To Teguise mě doveze Španěl, který tam bydlí a pracuje. Prý je právě v práci. Jeho jméno mi neutkvělo v hlavě. Vysedám nedaleko centra. Město bývala do roku 1852 hlavním městem. Podobně jako na Fuerteventuře i zde bylo hlavní město v dostatečné vzdálenosti od pobřeží, aby bylo ochráněno proti pirátům. Centrum v okolí centrálního náměstí je protkané malebnými uličkami se starou zástavbou.

Některá okna mají průhlednou skleněnou část jen v horní třetině. Zbytek je dřevěný a slouží jen k větrání. Domy jsou natřené zářivě bílou barvou.

V uličkách sídlí množství prodejců různých suvenýrů a oblečení. Na náměstí probíhá výstava tradičních oděvů nošených při různých příležitostech. V těchto místech se konají i častá folklorní vystoupení, na které já zrovna nemám štěstí.

Dominantou náměstí je kostel Iglesia de San Miguel.  Zvenku nádherná budova, ale bohužel se nadá dostat dovnitř. Ráda bych si sedla na nějakou lavičku, ale všechny jsou na sluníčku. Uchyluji se do stínu kostela vymyslet další pokračování cesty a poskládat mapu. Toto nebývá úplně jednoduchý úkon, obzvlášť ve větru. Dnes ale zrovna vůbec nefouká.

Na infocentru se ptám na počasí. I další dny má být takto teplo, jen zítra část dne oblačno. Toho musím využít k výletu po útesech. Z Teguise odbočuje silnice k hradu a k muzeu pirátství. U odbočky je hezky udělané piknikové místo se zastíněnými stoly, s lavicemi k sezení, záchody a jednou krytou místností. Tady se rozhodnu přečkat největší vedro a využívám čas k psaní deníku.

Vedle mě se baví velká společnost. Jeden klučina slaví ukončení školy. Stal se zdravotním bratrem. Je s ním spousta holek jeho věku a pár starších chlapů, asi učitelů. Nabízí mi víno a pivo, ale to odmítám, aby mě nebolela hlava. Dávám si aspoň dort. Prozatím moji jedinou sladkost na ostrovech.

Po odeznění největšího horka jdu stopovat hned za parkoviště. Zastavuje mi auto se zvláštním párem. Nejdřív mám pocit, že nebrzdí kvůli mně, ale že jen chce vystoupit spolujezdec. Má roztrhané džíny, košili zvláštního střihu a bačovskou čepičku se znakem Lanzarote. A zve mě dál do auta. Je to Ind Cyrus. Řídí Němka Martina, holčina mého věku. Za chvíli se dozvídám, že jsou manželé. Potkali se v Indii v Bombaji před čtrnácti lety hned po skončení školy. Jela tam původně na tři měsíce, ale zůstala tam celých sedm. Přiletěla odpoledne a Cyruse potkala hned první večer, když potřebovala pomoc. Jemu je 61 a chybí mu polovina zubů. Dřív se prý živil jako model fotografům a malířům. Teď je v důchodu a vaří doma ženě. Jinak nic moc nedělá, protože se mu nechce a ani nic moc neumí. Dřív míval i dlouhé vlasy a vousy a lidi na ulicích si ho fotili. Sousedi jím strašili syna, že si ho odnese, když nebude jíst.

Zastavujeme na jedné vyhlídce v místě, kde je velký kaňon, v dáli zahrádky a pod srázem dva vraky aut. Sedíme nějakou dobu na obrubníku a povídáme si. Martina je hodně pozitivně naladěná ženská. Jsou tu na tři týdny. Každý týden na jiném místě ostrova. Skoro každý rok jezdí i do Indie. Taky bych uvítala tolik týdnů dovolené, jako mají v Německu…

Pokračujeme v cestě na sever k nejvyšší vyhlídce ostrova Mirador del Río. Máme ale smůlu, přijíždíme šest minut po zavírací době. Zespodu z útesu se nahoru valí oblaka mlhy. Najednou se udělá velká zima a naskakuje nám husí kůže. Cyrus si bere pončo, které koupili na řemeslných trzích v Teguise. Je vyrobené v Peru. Popisuje mi, jak tráví v Německu zimu. Líčí, jak mívá i sedm vrstev oblečení a vypadá jako kosmonaut.

Útesy pod námi jsou skoro 500 m vysoké. Skrz mlhu jen na chvíli vystoupí hladina laguny u moře pod námi. Mlha postupuje hlavně podél pobřeží a dál ve vnitrozemí zůstává slunečno. Vzhledem k nepříznivému počasí se vracíme zpět a nechám vysadit v nedaleké vesnici Yé.

Zdejší domečky patří k těm hezčím na ostrově. S Martinou si vyměňujeme emaily a FB účty pro pozdější kontakt. Vyrážím na nedalekou sopku Monte Corona s hezky zachovalou kalderou. Za městem je vysazený vinohrad. Jeho obhospodařovaná část brzy končí. Pokračuje opuštěná neudržovaná část, mezi zídkami a pozůstatkem vinných hlav rostou tisíce rostlin divokého fenyklu a opuncie. Kaktusy i ostatní staré rostliny obrůstají dlouhé stélky lišejníků. Nacházím i fíkovníky s měkkými plody. Tyto nejsou zbarvené do fialova, ale zelené, zralejší pak bělavé nebo nažloutlé.

Mapa ukazuje dvě možné trasy výstupu, ale nenacházím ani jedinou. Prodírám se vinicí, jak jen to jde. Musím dávat pozor na trny opuncií, které jsou drobné, mají zpětné háčky a pokud se zapíchnou, při pokusu o vyndání se zalomí. Jen jednou se mi podaří zapíchnout si trny do šatů a dostanou se skrz ně až na kůži. Dlouhou dobu trávím neúspěšnou snahou o jejich likvidaci.

Cestu nahoru mi nakonec prozradí rodinka, která stoupá nahoru v dálce přede mnou. Jsou ale daleko a trvá značnou dobu, než se mi podaří prodrat se k pěšině správným směrem. Na kopci porůstají lišejníky úplně všechno. Kaldera je ohromná díra se zatím, nejpříkřejším svahem, který jsem tu viděla.

Spaní nacházím v opuštěné části zahrad na úpatí sopky mezi fenyklem a agávemi. Při vytahování spacáku zjišťuji, že je úplně provlhlý. Zítra ho budu muset pořádně vysušit. Je poměrně teplo, tak dnešní noc snad nějak přežiju.

Pátek 15.7. Den jedenáctý – den mlhy

Ráno se probouzím do husté mlhy. Nade mnou se valí oblaka od moře. Spacák mám podstatně víc mokrý než večer. Do tohoto počasí se mi vůbec nechce vstávat. Prvotní plán pro tento den byl zajít se podívat na útesy, ale při této viditelnosti to bude vhodné odložit.

Už chápu, proč všude okolo roste tolik lišejníků. Sice tu málo prší, ale takto vysoká vzdušná vlhkost je tu často. Lišejníky vidím na kamenech, palmách, kaktusech, sukulentech, na rostlinách vína i na fíkovnících. Některé jsou velice dlouhé a vlají ve větru jako pavučiny. Připomínají mi fotky z deštných lesů mírného pásu na západě Ameriky. Tam je taky obrostlé úplně všechno.

Vracím se zpátky do vesnice Yé. Odsud vyrážím na stezku okolo nedaleké menší sopky Quamada de Orzola. Do těchto míst už nezasahuje mlha, tak to budu mít i s výhledem do okolí. V okolí sopky je množství zahrádek. Asi polovina z nich jsou obdělávané, ostatní byly opuštěny. Vlivem větší vlhkosti se zde pěstuje víc kukuřice než v ostatních částech ostrova. A u domů jsou běžněji vysazené i dýně, rajčata, fazole, cibule a zelí. Procházím i okolo množství fíkovníků, ty ale ještě nejdou zralé. Za celý den jsem nepotkala jediný strom s morušemi. Zato byly k vidění citroníky, olivovníky, jabloně, broskvoně i meruňky.

Směrem k východnímu pobřeží není nic než lávové pole sopky Monte Corona. Na jejím východním úpatí se nachází několik menších lomů na rufu. Na jedné z informačních cedulí se dozvídám, že rufa je sopečný popel.

Na jedné poloopuštěné zahrádce nacházím několik rostlin s cherry rajčátky. Mám docela hlad, ráno jsem si dala jen pár vloček s vidinou toho, že cestou určitě najde spoustu volně rostoucího ovoce. Některá rajčátka jsou přezrálá a zaschlá, chutnají už spíš jako kečup. Cpu se, co to jde, abych měla dostatek vitamínů. Na vedlejší obdělávané zahrádce mají rajčata taky. Jen je jich na jedné rostlině podstatně víc. Asi častěji zalévají.

Po necelé hodině chůze cítím, že mi to množství rajčat na lačno vůbec neudělalo dobře. Žaludek se začíná bouřit. Na chvíli si sedám a čekám, jestli to přejde. Když se nehýbu, je to lepší. Skoro usínám vsedě, hlavu v dlaních a lokty opřené o kolena. Rozhodnu se zkusit najít nějaké místo ve stínu, kde bych se na chvíli natáhla. Vylezu až na kopec, na kterém roste osamocená datlová palma. Sedám si pod ni, vytahuju spacák a zalezu do něj. Ve stínu je poměrně zima a fouká vítr.

Takto v leže přečkávám tři hodiny přes poledne. Nepodařilo se mi usnout, jen jsem ležela se zavřenýma očima. Žaludek se uklidnil, až když jsem rajčata zajedla bagetou. Problém byl asi v tom, že byly hodně aromatické, a to se prázdnému žaludku nelíbilo.

Dál se vydávám směrem na Haríu. Tudy jsme už včera projížděli a chtěla jsem se sem vrátit a projít si městečko. Už se jde poměrně lehce. Nohy si zvykly na sandály i na zátěž na zádech. Ani zádové svaly už moc nebolí.

Procházím vesnici Merquez po dálkové trase, která vede přes celý ostrov.

Do Haríe vcházím po boční pěšince, ze které je krásný výhled na zeleň ve městě. Tu tvoří převážně datlové palmy. Město vypadá jako oáza. Z mé strany je jasno, od hor se sem valí mlha a zůstává na té odvrácené západní straně.

Doplňuju vodu a zásoby. Nařizuju si víc jíst, aby tělo mělo pořád sílu chodit. Zdá se mi, že mi ubylo hodně svalů, hlavně na rukou. I když si kupuju hodně sýra, tělu asi tyto bílkoviny nestačí a začíná trávit samo sebe. Kupuju vodu, papáju, bagety a sladké pečivo. A k tomu kus čerstvého sýra z Lanzarote. Sedám do stínu pod rozložité staré fíkusy na náměstíčku opodál. Kromě pár krámků v Haríi nic moc není. Je to obec na bydlení stranou od turistického ruchu. Velká a hezká a díky vlhkosti i nádherně rozkvetlá.

Na noc se vracím jinou cestou do vesnice Merquéz. Na jejím začátku jsou políčka s plodinami, které jsem na ostrově zatím neviděla. Pěstují se tu jahody a barevné saláty. Každá řádka má svoji zavlažovací trubku. Jinak by tu asi nic moc nerostlo.

Na začátku vesnice nacházím datlovou palmu, pod kterou jsou napadané datle. Vypadají zralé, tak jednu seberu a ochutnám. Zralá je jen na ní není nic k jídlu. Je to velká pecka obalená slupkou, dužnina skoro chybí. Tvar je kratší a oválnější než datle, na které jsme zvyklí od nás z obchodů. Tak nevím, proč se tu pěstuje tolik datlovníků, když se to stejně nedá jíst. Podobnou velikost měly i ty datle, které jsem viděla popadané už pod jinými palmami.

Za vesnicí začíná naučná stezka k místním sopkám. Jdu po ní, mělo by být možné napojit se z ní na cestu k útesu. Ještě hodně pod vrcholem sopky hledám dnešní spaní. Nejvíc se mi líbí v zahrádkách s broskvoněmi. Uléhám pod nimi a lituju, že broskve ještě nejsou zralé. Zítra snad už nebude mlha a nic nebude bránit tomu vydat se na útes.

Večer před usnutím slyším zvláštní tajuplné zvuky. Slyšela jsem je už i v dřívějších nocích, ale dnes jsou velice blízko. Pár metrů ode mě. Přemýšlím, komu můžou patřit. Vydržím je poslouchat snad hodinu, než odpadnu únavou. Na odhalení, kdo je jejich původce, si počkám do dalšího dne.

Sobota 16.7 Den dvanáctý – den na útesu

Probouzím se do dalšího slunečného dne. Rychle balím věci a pokračuju naučnou stezkou dál do kopce. Jednotlivá zastavení jsou poměrně blízko u sebe a cesta příjemně ubíhá. Cedule mi potvrzují, že okolí obcí Haría a Merquéz jsou jedním z nejúrodnějších míst na ostrově. Zahrádky jsou v této lokalitě i na vrcholcích kopců.

Okolní sopky patří k těch starším. Při pozdějších erupcích vzdálenějších sopek napadal úrodný materiál na jejich vršky a do kalder. Na rovnějších místech, odkud se během let neodplavil pryč, je tady úrodná půda i ve vyšších nadmořských výškách.

Na okraji jednoho takového vyvýšeného pole, nedaleko hrany útesu, vidím několik větších ptáků.  Byli velikosti vrány s dlouhýma jasně žlutýma nohama, výrazná žlutá barva u kořene zobáku přechází do tmavě hnědé nebo černé na jeho špičce. Barvou se podobá dropům, i během letu. I přes svou velikost nenápadně splývají s okolím. Mají podsaditý posez a mohutnější hlavu u zobáku. Celkem jsem jich napočítala jedenáct kusů. Jsou to dytlíci úhorní, původci toho nočního sténání z předchozí noci. Najedete jednoho na fotce?

Během chvilky se dostávám k hraně útesu. Výhled je úchvatný na obě strany. Kdybych spala až nahoře, mohla jsem mít nádherné ranní fotky nedalekého ostrova Graciosa a okolních skalisek. Teď už je všechno jen v oparu. Ale i tak hezké.

Podél okraje útesu vede pěšinka. Jdu po ní, i když není vyznačená v mapě. Tak trochu jsem ji tu předvídala. Občas se ztrácí v kamení, pokud se cesta svažuje prudčeji nahoru nebo dolů. Podle všudypřítomných bobků pěšinu používají kromě lidí i divoké kozy. Dvě z nich i potkávám. Jsou zašité ve stínu mezi skalami. Podle velkých zakulacených rohů by jeden z nich mohl být i kozel.

Sedám si na hranu útesu a kochám se. Dole je poměrně velká plochá část u moře. Roste na ní spousta keříkovitých rostlin. Pobřeží je díky množství malých skalek nevhodné na koupání. Opodál je jen jediná pláž, zato poměrně velká. Na tu bych se chtěla dostat.

Útes je hodně kolmý a v nejvyšším místě přes 400 m vysoký. Podle mapy by dolů z něj měly vést dvě klikaté pěšiny. Jednu z nich tuším v místě, kde se útes trochu zakusuje do pevniny a srázy vypadají mírnější. Pěšina není moc výrazná, ale evidentně je podle postranních zídek používaná i lidmi. Jdu tedy po ní. Ale vypadá, že ji už po ní dlouho nikdo nechodí. Chvílemi musím pečlivě zkoumat terén, abych našla pokračování. Místy je už popadané kamení, po kterém se špatně jde. Opatrně pokračuji v chůzi, našlapuju tak, aby mi po kamenech neujely nohy. To by byl pád hodně hluboko. Cesta se mi vůbec nelíbí. V některých úsecích se musím přidržovat rukama. Snažím se koukat jen pod nohy a ne dolů.

Oproti očekávání cesta začíná místo klesání k moři traverzovat. Váhavě jdu po ní přesto dál. Množství kozích bobků nasvědčuje tom, že přeci jen tudy někdo chodí. Ale na lidi to nevypadá. Najednou dojdu k malému oplocenému místu pod převislou skalkou. Že by ochrana před padajícím kamením? Plot bych tady vůbec nečekala, nikdy tu nebyla zahrádka. Dál cesta traverzuje okolo skal, sleduje poruchu ve struktuře a pro kozy je vcelku schůdná. Pro mě ale čím dál tím míň. Nakonec to po téměř půlhodině sestupu otáčím. Naklesala jsem zhruba polovinu, tedy 200 výškových metrů. A ty musím zase vyšlapat nahoru.

Druhou stezku k patě útesu nacházím snadno. Je vybudovaná v proudu lávy, který tudy jako poměrně úzký pruh tekl dolů. Po cestě se díky popadaným lávovým kamínkům taky nejde v sandálech úplně nejlíp, ale aspoň je tu bezpečno.

Dole pod útesem je několik mělkých lagun. Mířím k nim s dalekohledem u očí, ale vidím jen racky. Je tu hodně mělká voda, ideální pro bahňáky, pokud vůbec ve slaných vodách loví, ale nelétá tu nic zajímavého.

Vracím se zpátky k pláži. Je něco po poledni a už se mi nikam nechce. Jsem splavená chůzí na slunci a zoufale se potřebuju zase umýt a vyprat. Dnes nefouká skoro vůbec vítr, takže nejsou vlny, a i v oceánu na této návětrné straně ostrova by se dalo vykoupat a přemáchnout oblečení. Vyprané věci rozložím na kameny a zatížím je kameny, aby neuletěly. Všechno schne velice rychle. Já se natahuju na karimatku a mám co dělat, aby se mi nepovedlo usnout a spálit se. Je to moje letošní první lenošení u moře, kdy se opravdu koupu a válím na pláži.

Idylku narušují jen motorové čluny přijíždějící očumovat z protějšího ostrova. Na celé pláži je jen pár dvojic a já. Jsme daleko od sebe a všichni máme své soukromí. Vydrží, dokud nepřijedou znovu a znovu ti uřvaní otravové na lodi. Odpoledne odcházím mezi posledními. Na obloze se vytvořily mraky a mohlo by být chladněji. Pomalu vystoupám kopec zpátky nahoru. Snažím se moc nespěchat, ale i přesto vyjdu nahoru zase totálně propocená. Jako kdybych se nekoupala. Nahoře začíná foukat vítr a je už příjemněji.

Ráda bych šla kousek po cestě, abych trochu oschnula. Po pár metrech mi ale zastavuje auto, aniž bych se snažila stopovat. A nabízí mi odvoz. Nabídku přijímám. Jsou to dva starší Španělé od Sevilly a mají s sebou vnuka. Zastavujeme v Arietě. Tady jdu nakoupit, abych dodržela předsevzetí, že budu víc jíst a neodpadávala cestou hlady.

Hledat místo na spaní vyrážím směrem k jeskyni, kam bych chtěla jít zítra. Procházím část města okolo pobřeží.  Ale hned za domy už jsou jen lávová pole, na kterých se přenocovat nedá. Musím se otočit a zacházím směrem do vnitrozemí k horám. Tady nacházím terasovitá políčka s kaktusy a vysokou vegetací, mezi kterou se dá dobře se spacákem schovat.

Neděle 17.7. Den třináctý – den s Francouzkou

I do dalšího rána mě vítá blankytně modrá obloha. Budím se chvíli po východu slunce. Ale nespěchám. Je neděle a nečekám nikde brzké otevírací doby. Pro jistotu zajdu znovu do obchodu doplnit vodu. Odpoledne by to nemuselo být úplně snadné.

Za městem stopuju směrem na jeskyni Cueva de la Verde. Během chvilky mi zastavují dva Španělé. S těmito chlapy jsem si tentokrát moc nepopovídala. Vezou mě na parkoviště, které je ještě skoro prázdné. Prohlídka začíná asi deset minut po mém příjezdu. Akorát stíhám koupit vstupenku a uložit batoh v prodejně lístků.

80% návštěvníků jsou Španělé. Náš průvodce vypadá konečně tak, jak si představuju typického Španěla. Má mikrofon a je ho dobře slyšet. Bohužel mluví hlavně španělsky a do angličtiny překládá jen zlomek výkladu. Takže se o této sopečné jeskyni z jeho výkladu moc nedozvím.

Prohlídka trvá 50 minut a většinu času stráví návštěvníci focením. V jeskyni je příjemných 20 °C, takže ani nepotřebuju větrovku, kterou jsem si zabalila do batůžku. Vnitřek jeskyně osvěcují světla teplých barev připomínající peklo. Tlumeně hraje hudba a snaží se navodit pocit něčeho tajemného. Celý tunel má délku asi 7 km. Sahá od sopky Corona směrem k moři. Ta byla aktivní naposledy před 5000 lety a chrlila lávu tímto směrem. Lávové kameny jsou už dávno porostlé vegetací. Při bližším prozkoumání je mezi různobarevnými keříky stále patrné, že rostou mezi místech, kudy dřív tekla láva.

Jeskyně je tvořena z několika pater. Trasa prohlídky vede jen v těch největších prostorách, kterými se dá snadno projít. V tom úplně největším dómu se pořádají díky výborné akustice koncertní vystoupení. Pódium a židle zůstávají stále na místě a po dobu prohlídek se neuklízejí.  Podlaha je vylitá betonem. Jednotlivé dómy propojují poměrně nízké chodbičky. Jejich výšku odhaduji na 120 cm a často musíme sklánět hlavy. I přes toto se tu ale nefasují helmy, jak by tomu bylo leckde jinde.

Ze stěn visí útvary podobné krápníkům. Většinou černé, ale v místech nečedičového typu horniny můžou být i bílé. Tvoří je roztavené části původní horniny ve stěnách tunelu v době, když jeho korytem protékala láva. Ta mohla mít okolo 1400 °C, což stačilo na natavení stropu i stěn tunelu.

Části stěn tunelu odpadly v průběhu času dolů. Je to důsledek vulkanické činnosti a slabších zemětřesení v okolí.

Prohlídka končí u malého jezírka. Průvodce nás k němu celou cestu láká jako na překvapení. Bylo tu bohužel vytvořeno lidmi jen z toho důvodu, aby zatraktivnilo jeskyni turistům.

Po návratu z jeskyně začínám své putování stáčet jižním směrem. Stopnu Argentince Sebastiana, který mě veze do Haríe. Je z Buenos Aires z části, ve které se nachází čtvrť Palermo. Pracuje tady dva roky a zpátky domů už se vrátit nechce.

V Haríi obsadím lavičku v parku. Potřebuju zahnat hlad a vymyslet cíl dalšího dnešního putování. Potkávám se s holčinou, která se mě ptá, kde je ve městě obchod s jídlem. Posílám ji na místo, kde jsem nakupovala před několika dny. Po chvíli se vrací, ale nic nenese. Ptám se jí, jestli krámek našla. Údajně ano, ale teď je zavřeno. Je to Cecile z Francie. Je jí něco přes dvacet a je tady taky sama, teprve druhý den. Aby do druhého dne nezašla hlady, dělím se s ním o kozí sýr a bagetu a dávám jí i lahev vody. Povídáme si a po chvíli jí navrhuju, jestli nechce jet kousek cesty dál se mnou. Chvíli váhá, protože plánovala jezdit autobusem a ne stopem. Nakonec stejně souhlasí.

Sama je tu ne úplně plánovaně, protože původně plánovala dovolenou s přítelem, ale toho v dubnu zavřeli. Pronajala si na týden apartmán tady v Haríi v centru ostrova proto, aby mohla podnikat výlety do okolí ve všech směrech. Druhý týden bude bydlet v Yaize. Je to studentka psychologie, bydlí v Paříži, ale nechce tam zůstat napořád.

Jdeme z města najít vhodné místo na stop. Je na ní vidět, že tento způsob dopravy ještě nikdy nezkusila. Já mávám na auta a ona si pořád stoupá přede mě, abych nebyla vidět. Čekáme asi deset minut a nic nám nestaví. Dojde jí, že si zapomněla foťák a zapalovač. Vracíme se zpátky do města do jejího apartmánu. V jejím pokoji se mi líbí. Je zařízený jako normální byt, ne jako ubytovna pro turisty nebo strohý hotelový pokoj. Potvrzují se mi informace z Fuerteventury od Petra, že tu nemají žádné zádveří a vchází se přímo do kuchyně. A chodí v botách po dlažbě, nemají nikde koberce. V bytech není ani topení. V zimě prý bývá v domech jen 15 – 18 °C. Brrrr…

Vyrážíme znovu na stop. Čekáme asi deset minut. Cecile kouří tabák a balí si svoje cigarety. Kouří jednu za druhou. Protože je silný vítr, pořád jí to zhasíná a je docela nervózní. Když nekouří, kouká do mobilu. Buďto něco hledá, někomu píše nebo volá. Projíždí poměrně dost aut, většinou plných. V neděli asi tak jako u nás jezdí hlavně rodiny s dětmi. Konečně Cecil dochází, co má na stopu dělat a mává na auta se mnou.

Berou nás dva Italové, kteří jsou tu taky teprve od včera a vydali se jen tak projet ostrov. Jsou od Říma a jmenují se Alexandro a Carlo. Přijeli surfovat, ale dnes údajně nebyly vhodné vlny. Vykládám jim, co je kde zajímavého. Nejvíc je zaujme pečení jídla v žáru sopky v hospodě v NP Timanfaya. Vystupujeme v Teguise a máme štěstí, hned naproti nám je otevřený obchod. Kupuju salát, pečivo a rybičky. Cecile pro změnu víno, dvě piva, brambůrky, kosmetiku, a nakonec vybírá i něco málo k jídlu. Při vyslovení slova alkohol ji zajiskří očička a tetelí se štěstím. Vrací mi vodu, protože už má co pít – pivo. Jedno vypije hned před obchodem, druhé po chvíli na náměstí.

V celém prostoru centra města probíhá každou neděli trh. Sice právě končí a většina trhovců už balí, některé stánky pořád zůstávají. Nic moc zajímavého tam nenabízí. Ve velké části stánků prodávají kabelky. Přibližně polovina trhovců jsou černoši. Někteří z nich jsou oblečení do dlouhých barevných hábitů. Většina z nich má hodně prostorově vyvinuté postavy. Takové typické africké selky. Procházíme město, najdeme autobusovou zastávku a na náměstí si necháváme udělat společnou fotku.

Pak už tu není moc co dělat, tak jdu pokračovat ve stopování. Cecile jde se mnou. Zastavíme na konci města nedaleko domu, kde bydlí nějaký tvořílek a má plnou zahradu zvláštních soch. Cecile sedí na krajnici a balí cigarety. Jednu chvíli jí pytlík s tabákem uletí a je šťastná, že se jí ho povedlo chytit. Cigarety ani tabák v krámě neměli. Tak nevím, kde tady sežene další. Moc dlouho bez něj nevydrží.

Odjíždím až třetím autem, které mi zastavuje. Dvě předchozí auta jednou špatným směrem. Vezu se s Rumunem, který jede za kamarádem na ryby. Je na ostrovech už dvacet let. A vracet se taky nechce. Pochází kousek od Bukurešti. Nechám se vyložit v San Bartolomé. Nacházím kostel, v jehož stínu přečkávám největší odpolední horko, abych mohla vyrazit do oblasti La Gería.

Instinkt mě dovede k nejbližší sopce za městem. Je to v porovnání s ostatními spíš taková sopčička, ale výhled na město je odsud krásný. A je to první zdejší kopec, kde nahoře nacházím dřevěný kříž.

Na kopci se připojím na značenou trasu, po které se dostávám do nejbližší vesnice. Tady se rozhodnu vyšplhat na poměrně výrazný vrchol Montaña Blanca. Je už poměrně pozdě k večeru, ale právě v tuto hodinu může být výhled do okolní krajiny nejhezčí. Vidím cestu, která vede až v horní polovině hory. Beru to k ní napřímo svahem. Lýtkům se vůbec nelíbí, jak se musí propínat. Svaly na nohou mám od toho chození na těžko hodně ztuhlé. Stejně tak chodidla. Zvykly si na neohebné sandály a sotva si můžu stoupnout bez bolesti na špičky. V přestávkách mezi chůzí se kochám pohledem na sousední sopku Montaña Guatisea.

Vcházím do kaldery a tady mě přivítá hejnko dytlíků. Z původního místa se rozlétnou po kaldeře, někam si stoupnou a ani se nehnou. A dělají, že nejsou. Díky svému zbarvení splynou s okolím a opravdu je těžké je znovu najít.

Strmou stezkou se vydávám vzhůru k vrcholu. Nahoře je postupně čím dál víc větrno. Se zátěží na zádech si se mnou vítr pěkně pohrává. Pod vrcholem už shazuju batoh a nahoru šplhám po čtyřech, aby mě vítr nesfoukával k zemi. V okamžiku dobytí vrcholu se přes něj valí řídký mrak. Pozoruju, jak různě rychlá je různých místech rychlost jeho průletu.

Dolů to jde ještě hůř než nahoru. Pokud vede pěšina po skále, je to dobré. V místech, kde je jen suťoviště, není o co se nohama zapřít a vítr mě sfoukává dolů. Kousek níž pořizuju fotky západu slunce nad sopečným pohořím na horizontu. Tahle paráda za tu námahu stála.

Nastává čas začít hledat místo na spaní. Není to dnes úplně jednoduché, musím dál od sopky. Tady je ale málo zahrádek. A ty tu navíc mají nízké ploty nebo u nich hlídají psi dobytek. Nakonec u jedné z nich uvidím vyšší zídku, která chrání před větrem strom. Je to ale obdělávaná zahrádka. Holt ráno budu muset brzy vstávat, kdyby náhodou měl někdo v úmyslu sem přijet.

Intenzita větru stoupá. Takže předpokládám, že se v noci moc nevyspím. A kdyby náhodou přestalo fučet, bude sem doléhat zvuk letadel. Jsem už na dohled letiště u hlavního města.

Pondělí 18.7. Den čtrnáctý – den barevných hor

Vítr foukal celou noc a nepřestává ani ráno. Moc jsem se nevyspala. Hodněkrát jsem se probudila, abych se mohla otočit. A pořád kontrolovala, jestli mi vítr ještě neodnesl alumatku. Ráno balím velerychlým tempem. Na sousední zahrádce už je zemědělec.

Do vesnice Montaña Blanca se vracím stejnou cestou, jak jsem přišla. Ve vesnici vidím kontejnery, a tak do nich vyhazuju prochozené tenisky. V obou botách už mám zevnitř díry a nechodí se v nich moc dobře. V plánu už je jenom obcházení zahrádek, tak už je na žádné náročnější výstupy nebudu potřebovat.

Ve vesnici odbočuju na El Grifo, začátek zemědělské oblasti La Gería. V okolí se zahradničí na množství využívaných zahrádek a kolem cesty jsou rozeseté vily jejich majitelů. Hledám nějaké zralé hrozny ke snídani, ale všechno je ještě zelené. V El Grifo odbočuju na Los Bermejos. Míjím jedno z největších vinařství ostrova. Za plotem roste kromě révy i spousta dalších ovocných stromů, zřejmě i pomerančovníky a mango. Los Bermejos tvoří další usedlosti obklopená zahradami. A zase bez jakéhokoliv zralého ovoce k zakousnutí. Cestou dál obcházím sopku Montaña de Juan Bello.

Dnes mě ale zahrádky vůbec nebaví. Přemýšlím, jak co nejlíp naložím se zbytkem posledního dne. Zaujme mě sopka nádherné barvy, ze které evidentně pochází lávové pole, okolo které vede tato cesta. Podle mapy ji identifikuju jako Montaña Colorada.

A dá se k ní jednoduše během jedné hodiny dostat. Z Masdache vede cesta kus po hlavní silnici. Ale nemá smysl stopovat, k odbočce je to jen 2 km. Ze silnice před sebou vidím obrysy dvou barevně kontrastujících kopců – černá Montaña Negra a červená Montaña Colorada.

Pod červenou horou nacházím několik mohutných fíkovníků a na nich konečně zralé fíky. První ovoce po několika dnech. A chutnají báječně, zralých kousků mohlo být 10-15. Bohužel už nikde nenarážím na moruše.

Černá hora je ze všech stran tvořená černou rufou. Vede na ni cestička, ale nahoru se mi nechce. V sandálech by se v tom šlo špatně. Z opačné strany přechází černá hora do žlutozelené vlivem lišejníků, které rostou na návětrném vlhčím svahu. Dole pod kopcem se i rufa těží. V kopci byly pro snazší přístup k surovině vytvořené terasy. A pod kopcem to vypadá, jako když občas někdo přijede s vozíkem, z povrchu země shrabe, co jde, naloží a odváží.

Okolo červené hory vede naučná stezka. Dole pod kopcem se povaluje množství sopečných pum. Největší má v průměru několik metrů.

Na červenou horu vede stezka v podobné suti, jako byla ta na černou horu. Začínám litovat předčasného vyhození uzavřených bot. Ale jak se říká, co nemáš, to nepotřebuješ. Nahoru vylézt jednoznačně chci. Červená hora je naštěstí o něco nižší než černá hora. Pomalu se sunu vzhůru. Snažím se koukat jen před sebe, by nebylo vidět, jak pomalu se vrchol přibližuje. Je to jako lézt po hoře nadrcených cihel. Nohy se nemají o co zapřít a kloužou dolů. Menší kamínky zapadávají mezi prsty nebo mezi nohu a botu. Když už se tato masáž nedá vydržet, vysypávám je, aby tam během dalších dvou kroků zase napadaly.

Konečně se doplahočím k vrcholu, kde jsou kamínky větší. V nich se jde ještě obtížněji a pomaleji. Na vrcholu mě čeká zklamání. Žádná krásná červená kaldera. Jen zbytky nalámané lávy porostlé lišejníkem. Zdola vypadá rozhodně zajímavěji než nahoře.

Jak jsem se dozvěděla z informačních tabulí, černá hora byla poslední sopka, která vybouchla v sérii explozí v letech 1730 – 1736. Je tedy nejmladší sopkou na ostrově. A nemůže mít zatím tak krásně tvarovaný kráter jako staré sopky.

Kousek od červené hory vidím další sopku, která má zajímavý tvar a je přístupná od blízké silnice. I k ní vede nová naučná stezka. Jmenuje se Montaña del Cuervo. Kaldera této červí sopky je nápadně oválná. Podle informace na tabulích je toto naopak první sopka, která vybuchla 1.9.1730 a následovala série dalších explozí pokračujících do roku 1736. Tady je kráter daleko zajímavější. Jsou poznat i místa, kam až sahala láva, když byla ještě roztavená v kráteru. Na závětrnou stranu navál vítr spoustu černé rufy.

U konce stezky směrem k silnici nacházím opuštěný batoh, ve kterém ja vidět spacák, karimatka, pohorky a možná i stan. Sednu si a počkám si na majitele. Zajímalo by mě, co je zač. Zjišťuju to za chvíli. Přichází Daniel, Kanárijec ze sousedního ostrova Palma z Las Palmas. Byl tu s nějakou skupinou a ti mu odnesli všechny peníze a pas a vůbec neví kam. Nezbývá mu než tu na ně počkat. Bohužel neumí skoro vůbec anglicky, tak si s mojí lámanou španělštinou s ním moc nepokecám. Škoda.

Po silnici vyrážím na stopa směrem Uga. To je městečko blízko k Puerto del Carmen, přes které půjdu zpátky na letiště. Tady někde bych měla začít hledat poslední nocleh, abych to další den neměla moc daleko. Batoh je teď úžasně lehký. Nenesu v něm žádné zbytečnosti, žádné jídlo a jen minimum vody. Takto bych měla dojet i domů. Výhledy ze silnice na okolní sopky jsou fantastické.

V městečku ale přeci jen nějakou vodu a jídlo na další den doplnit musím.

Pak se vydám na kopec mezi vinohrady. Konečně nacházím dostupné ty díry v rufě na pěstování vína, kterými je zdejší oblast tak proslulá. U cesty objevuju i zralé hrozny. Testuju jeden střapec a pak i druhý. Jsou už docela sladké. Na víc ale nemám odvahu, kdyby náhodou byly něčím postříkané. Tady to neoprší. Sice tady víno nebude trpět tolik houbovýma chorobama, jako u nás, takže by vlastně ani žádnou chemii používat nemuseli. Ale chlapa se stříkačkou jsem ve vinohradu viděla v Miguéz.

Nacházím dokonce i morušovník. První od doby, co jsem odejela z Lanzarote na Fuerteventuru. Cpu se skoro do prasknutí, jak jsou ty moruše dobré. Přemýšlím, že by nebylo marné najít místo na spaní kousek odsud a ráno mít i dobrou snídani. To nakonec zavrhuju. Ráno budou všude zemědělci, a to jim do zahrádek chodit nebudu.

Vhodné místo na spaní se jeví u některého z ohromných fíkovníků, které jsou náhodně rozeseté mezi dírami s vínem. Po prohlídce místa u žádného z nich nejsem moc spokojená, jsou nasazené příliš blízko cesty. K přespání nakonec volím mělčí prohlubeň po uschlé hlavě v horní části kopce. Tady už nejsou v blízkosti žádné stavby a ze dvou stran mě kryjí fíkovníky. Až ráno dojedou zemědělci, začnou určitě od spodu a budu mít možnost nepozorovaně zmizet horem, abych je nevystrašila.

Dnešní noc je úplněk a skoro bezvětří. Nádherné místo s výhledem na nejhezčí část zahrad La Geríe. Doufám, že se bude i dobře spát.

Úterý 19.7. Den patnáctý – den nákupů

Mé večerní tušení bylo správné. Zemědělci opravdu přijeli hned brzo ráno a jedno auto parkuje hned ve svahu pode mnou. Takže zase balím co nejrychleji. Na fíkovnících na mě čeká ke snídani spousta výborných zralých fíků. Nejlepší, co jsem měla za celou cestu.

Těšila jsem se na ranní slunce, že při něm udělám pěkně nasvícené fotky vinných děr La Geríe. Místo toho je ale zataženo a nejvyšší kopce jsou schované v mracích. Tak udělám aspoň pár dokumentačních obrázků.

Při výstupu na vrchol kopce potkávám musherku Němku, která jede v kočáře taženém psy. Trochu se zarazila, když mě uviděla. Asi tam takto ráno jezdí často a nikdo tam nebývá. Já se zarazila taky, protože se psy nemám z minulosti úplně nejlepší zkušenosti. Dává mi školení, jak se chovat ke psům, aby nepoznali, že se jich bojím. Jenže se jich stejně bojím i tak.

Než dosáhnu pobřeží, v dáli míjím kopcovitou oblast Monumento Natural Los Ajaches. Jsou to ty hory, které jsem přecházela hned po návratu z Fuerteventury za Playa Blancou.

Pomalu se blížím do Puerto del Carmen. V přístavu na lavičce si dávám snídani. Stejně jako po příletu tady potkávám spoustu zdivočelých koček. Jedna se dokonce pokouší z útesu lovit ryby. Ostatní požírají zbytky po turistech. Někteří je dokonce i krmí. A pak jich tu nemá být tolik, když se mají tak dobře. Ode mě rozhodně nic nedostanou.

Po snídani se zastavuju v místním supermarketu koupit něco domů. Vybírám španělské pivo, bonbony, kaktusovou marmeládu a kořalku, koření, tradiční dresinky a čokoládu. A sobě zelený meloun.

Vyrážím na průchod městem. Potřebuju se umýt a vyprat. Zakotvím až na poslední pláži před odbočkou na letiště. Je sice trochu kamenitá, ale až tak mi to nevadí. Šutry jsou i ve vodě, takže nejdu dál, než je potřeba na to, abych se celá namočila. Než se vyprané oblečení vysuší, mám čas nahrubo uspořádat věci v batohu. A pak hurá na letiště.

Po příchodu do odbavovací haly zjišťuju, že se celé dva týdny řídím jiným časem. Telefon si automaticky zjistil časové pásmo a nastavil aktuální čas. A já od něj ještě další hodinu odečítám, takže na letiště přicházím o hodinu později, než jsem plánovala. Místo ohromné rezervy to mám jen tak tak. Na záchodech se rychle převlíkám do cestovního oblečení a přeuspořádám batoh tak, aby byla co nejmenší pravděpodobnost, že se mi vevnitř něco rozbije.

Jenomže na odbavení do Prahy je pořád ohromná fronta. Naše letadlo má tři čtvrtě hodiny zpoždění už na příletu. Proto netrpělivě všichni stepujeme na free shopech a snažíme se zabít čas. V jednom krámku ještě kupuju místní třetinový rum, na který jsem nikde nenarazila při nákupu ve městě.

Letadlo tentokrát není tak plné, jako při cestě sem. Musely to ovlivnit svátky na začátku července. Teď mám pro sebe celou trojsedačku a můžu se prospat.

Do Prahy dolétáme s velkým zpožděním. Poslední vlak i autobus by se teoreticky ještě dal stihnout. Jedou skoro ve stejnou dobu. Zvolím pokus o stihnutí vlaku. Je mezinárodní, a tak tu je určitá šance, že z větší dálky přijede se zpožděním. Jenže dlouho čekám na příjezd autobusu 119 k letišti i na příjezd navazujícího metra. Vlak bohužel zpoždění neměl, takže ho nestíhám o pár minut.

První ranní vlak jede až před pátou. A večer už se na něj nedají ani koupit jízdenky. Ještě stíhám na záchodech doplnit vodu a už nás policajti vyhazujou, že se nádraží zavírá kvůli úklidu. Pravým důvodem jsou ale bezdomovci.

Takže co teď? Jeden z policajtů mi dává tip na non-stop KFC na Václaváku, kde by se dalo přečkat do rána. Naštěstí je krásná teplá letní noc. Vydávám se na noční procházku Prahou. Zkontroluju, jestli zmíněné KFC opravdu přes noc funguje. A pak procházím centrem z Václaváku na Staromák. Dál chci na Karlův most, ale netrefím cestu a octnu se u Národního divadla.

Všude po městě je spousta cizinců, kteří sem dojeli zapařit. Povětšinou omladina z Anglie. Posedávají na náměstích, popíjejí na zahrádkách putyk, bloumají po ulicích nebo šplhají k sochám na Karlově mostě. Češtinu mezi nimi zaslechnu jen jednou. Žije to tu úplně jinak než přes den. Davy sice chodí po stejných trasách, ale chybí mezi nima Asiati s foťákama i starší ročníky Evropanů.

Noční Praha má zvláštní atmosféru. Hluk opilců doprovází šumění jezů na Vltavě. A vůně zpěněné vody přebíjí smrádek z výfuků aut. Dojdu až na Kampu do parku, kde si na chvíli odložím batoh a ulevím zádům. Nezdržím se ale moc dlouho. Je tu spousta všelijakých živlů a necítím se úplně bezpečně. Takže se zase centrem vracím na Václavák. Takto mi uplynou dvě hodiny, než zakotvím v KFC. Podobných zoufalců jako já je tady spousta. Poklimbáváme a čekáme na ráno. Někteří surfují na netu, další se baví sledováním okolí, čtou, popíjí různé drinky, aby neusnuli… A já dopisuju deník, abych se mohla o své zážitky touto cestou podělit s ostatními.