Na kole k Baltu. Jak ujet 700 km za 7 dní

Cyklostezka Odra-Nisa (Oder-Neiße-Radweg)

U pramene Lužické Nisy začíná cyklotrasa, která sleduje tok jejích vod až téměř k ústí do Baltského moře. Zpočátku se pravda od řeky trochu odchýlí, aby se vyhnula dopravnímu ruchu velkých měst. Vine se mezi kopečky pod Ještědským hřbetem a pod sopečnými kužely Lužických hor. Za Hrádkem nad Nisou naše území opustí a dál provádí cyklopoutníky podél německo-polské hranice.

Po dvou dnech putování se Nisa spojí s mohutnějším tokem Odry a po cestě naberou ještě množství dalších přítoků. Po dlouhé pouti opustí území Německa a severně od Štětína vústí do Štětínské zátoky. Stezka pokračuje dál na sever německým územím, i když už nekopíruje tok žádné řeky. Dostává se přes mírně zvlněné pahorky Předního Pomořanska a ostrova Usedom a můžete po ní dojet až k písečným plážím na břehu moře.

Inspiraci k této cestě mi dal kolega z práce. V předchozím roce tudy jel na koloběžce a zvládl to za čtyři dny. Jenže já se vůbec nepočítám mezi dálkové cyklisty. Kolo jsem používala vždycky jen jako dopravní prostředek, když nejelo auto. Poslední roky jsem najezdila jen okolo 50 km za rok. Raději bych s batohem na zádech do hor.

Naše mládě ve svých třinácti letech ještě nemá na nošení batohu dostatečně mohutnou postavu, takže tuto variantu cestování musíme na nějakou dobu odložit. Na kole v převážně rovinatém terénu a s malou zátěží by to po troše jarního tréninku zvládnout mohl. Celá cesta by mohla být zajímavou výzvou pro letošní letní dovolenou.

Jdeme tedy do toho. Spát plánujeme venku v místě, kam zrovna dojedeme. Netušíme, kolik kilometrů budeme schopni denně ujet, takže rezervování ubytování předem pro nás není úplně nejvhodnější varianta. Před cestou dokoupíme dvě brašny na kola, futrál na jídlo, pláštěnky na brašny a co nejlehčí stan pro tři lidi. Ten bude později využitelný i na výlety do hor. Vytisknu trasu cesty ze serveru mapy.cz. Celá stezka je na nich dobře vyznačená.

Tréninku jsme nedali tolik, co bychom měli. Milan jezdí celoročně do práce na kole. Je to sice denně jen 8 km, ale lepší než nic. I já jsem párkrát vyrazila do práce kolmo. Ale přeci jen mi to tam a zpátky zabere asi 2,5 hodiny denně, takže to absolvuji jen občas. Mládě na cestu trénuje trochu netradičně – hraním fotbalu. Na kole byl za celé jaro jen jednou při výletě na Šumavu. Takže nejen že nemá natrénováno, ale nemá ani pořádně otlačený zadek.

Velitelem příprav výpravy je stanoven Milan, protože jako jediný z nás má z minulosti s cykloturistikou nějaké zkušenosti. Jeho hlavní úkol je vymyslet, jak na kola naskládáme proviant a kdo co poveze. A protože je docela flegmatik, začne s tím den před odjezdem. Bereme s sebou jen to nejnutnější, a i tak je zázrak, že se to na ty kola nějak vejde. Hubajz veze jen svoje osobní věci, a to ještě ne úplně všechny. Já mám v brašnách svoje oblečení a část jídla a vody. Milan si naložil všechno ostatní – svoje oblečení, nářadí, stan, část jídla a většinu vody. Kolo s nákladem zvedne jen s vypětím všech sil. A všichni tři máme přes zavazadla přetažené reflexní vesty, ať jsme v tom Německu pořádně vidět.

Cestovní deník

Sobota 14.7. – den rozjezdový

Vyrážíme až v půl třetí odpoledne. Přes noc jsem spala v Miletíně na oslavě narozenin. Vrátila jsem se chvíli po osmé a teprve potom jsme začali balit a uklízet, abychom nepřijeli do strašnýho bordelu. Zastavujeme se na zahradě pojíst nějaké vitamíny, aby je nesežrali ptáci, než se vrátíme zpátky domů. Moje zavazadla váží 6 kg + voda + jídlo. Jedeme v pohodě směr Vrchlabí, Jilemnice a dál proti proudu Jizery. Zastavujeme na zmrzlině a Hubajz si stěžuje na těsný gumy v nohavicích kraťasů. Nůžkama z nože se mi je podaří je odstřihnout. Milan opravuje Hubajzovi zadní brašnu. Je moc blízko kola a odírají se popruhy. Ocelovým lankem se mu ho podaří nadzvednout. Ale po cestě na hrbolech zase klesá k pneumatice a odírá se dál. Druhou opravu zkoušíme gumicukem. Tentokrát už brašna drží.

Za Rokytnicí nad Jizerou má Milan prázdný zadní kolo. Zastavujeme a sundává kolo. Duše se mu zdá v pořádku. Ale je zploštělý ventilek. Tak tu duši vrátí zpátky a nafoukne ji. Nejde mu pořádně pumpovat ani jednou pumpičkou, nadře se jak kůň. Vyrážíme dál, ale za chvíli je zadní guma prázdná zase. Milan šlape ze všech sil s jeho ohromným nákladem a stejně nás nestíhá. Vydrží až na benzinku u Harrachova. Znovu rozebere kolo a najde obří díru u ventilku. Vymění duši za novou, kolo u pumpy nafoukne a jedeme dál.

Do kopce u Kořenova to jde špatně, i když tentokrát kolo už drží. Druhou půlku kopce vycházíme pěšky. Čas hodně pokročil a musíme najít místo na spaní. Vybíráme louku nahoře v Kořenově za kaličkou. Vybalíme stan a začíná hlavolam. Stan není úplně typické konstrukce a doma jsme jeho stavbu už nestihli vyzkoušet. Chvíli trvá, než pochopíme, jak je konstrukce vymyšlená, a že musíme šedé háčky cvaknout na šedé tyče. A tak stan stojí až za delší dobu. Ještě že neprší. To bychom byli promoklí na kost. Rychlou stavbu musíme ještě potrénovat.

Nedaleko od nás má pařbu nějaká partička na chatě. Snad nebudou řvát moc dlouho. Kola necháváme venku navzájem propojené zámkama. Bagáž se vejde do stanu do předsíňky. Ale jen tak tak, místa tu moc není. Pořád zakopáváme o kolíky a kotvící šňůry a sprostě u toho nadáváme.

Opilci se projevili. Příšerně nahlas pustili na chatě muziku tuc, tuc a řvala dlouho do noci. Většinou to bylo něco beze zpěvu. V první chvíli mi to znělo jako by to vycházelo od kostelíku. A přemýšlela jsem o tom, jak si mohl starosta dovolit odstrašovat lidi takto hrůznou hudbou, aby v noci nelezli na hřbitov. Když by stačilo opravit plot. Chudáci nebožtíci.

Dlouho nemůžu usnout. Je mi zima. Tělo odmítá topit, protože večer nejedlo a trvá mu několik hodin, než se zahřeje. Tak poslouchám hrůzostrašnou hudbu a trpím.

Neděle 15.7. – den tří států

Ráno je jasno a bezvětří. Po nepříliš klidné noci spíme dlouho, skoro do osmi. Vyjíždíme směr Smědava nejkratší cestou přes Jizerky. K přehradě Souš raději tlačíme, serpentiny úzké silnice stoupají prudce a dáváme přednost šetření sil. Od Souše ke Smědavě už kopec vyjíždíme vcelku v pohodě.

Sešup dolů o 350 výškových metrů s sebou přináší příjemné ochlazení a Hubajz si toho náležitě užívá. Milan musí jet pomalu, aby stačil ubrzdit kolo s jeho nejtěžším nákladem. Při čekání na něj pod kopcem objevíme v opuštěné zahradě keříky s červeným rybízem, které kompletně očešeme a sníme.

Následují rovinatý úsek Hejnice, Raspenava a Frýdlant. Dáváme si pauzu u zámku. Frýdlant jsem toužila navštívit od doby, kdy jsem zmenšeninu zámku viděla na výstavě v parku miniatur Dolního Slezska v polských Kowarech. Bohužel s kolama se nedostaneme za bránu na nádvoří. Vstup je jen v rámci prohlídky. Cedule varují návštěvníky před fyzicky namáhavou trasou, takže se tam asi bude chodit do schodů pěšky. Obejdeme si hrad aspoň po stezce dokola, dá se obejít celý kolem hradních zdí. Jednou se ale dovnitř určitě podívám. Za hradbami na čedičové skále nad říčkou Smědou postavili na jednom místě středověký hrad a renesanční zámek. Komplex se stal prvním hradním muzeem ve střední Evropě. V okolí zámku vytváří příjemný stín menší zámecký park. Sedáme pod jeden ze stromů na kus žvance, odpočíváme a vychutnáváme atmosféru místa alespoň zvenčí.

Z Frýdlantu na Habartice, poslední vesnici u nás, je cesta mírně zvlněná. Zato v Polsku začíná nekonečná rovina. Několik kilometrů jedeme odstavným pruhem po frekventované silnici. Krátký průjezd Polskem ukončí město Zgorzelec na břehu Lužické Nisy. Před koncem druhé světové války to bylo jen východní předměstí města Görlitz. Takovéto roztržení zažilo i mnoho dalších měst na Nise a Odře, protože poválečná hranice mezi Německem a Polskem vede právě středem této linie řek.

Centrem všeho dění ve Zgorzelci je hlavní obchodní ulice na nábřeží. Historické centrum bychom tu hledali marně, vše zajímavé zůstalo na německé straně v Görlitzu. Řeku přecházíme po mostě pro pěší a kocháme se pohledem na historickou část města.

Navštívíme náměstí a pár postranních uliček. Spousta historických domů, zajímavé fasády, okna, schody, sochy. Našli jsme cestou dokonce směrovku pro poutníky do Santiaga de Compostela. Dlouho by bylo na co se koukat. Jenže Hubajz začíná být protiva a chce co nejdřív z města pryč, že tam nic není. Pro mě byl ale Görlitz nejhezčí město za celou dobu cesty.

Po návratu z centra se za pomocí dvou domorodých kluků napojujeme na onu dálkovou trasu, které se budeme držet až k moři. Už po krátkém úseku zjišťujeme, že je dobře značená s německou precizností, šipky jsou na každé křižovatce a odbočce a dá se po ní jet dobře i bez mapy. Většina trasy vede po cyklostezce nebo vesnicemi s minimálním provozem. I bruslařům by se v tomto úseku jezdilo dobře. Ale potkáváme jen dvě dvojice.

Další zastávku děláme u odpočívadla na kraji lesa, kde by se dalo i spát. Hubajz má totiž hlad. Cestou jsme objevili cukrovku a chtěl ji ochutnat. Taky jsem ji ještě nikdy nejedla. Tak jsme dvě vzali s sebou a tady ji oloupali a otestovali. Jíst se to sice dá, ale je to příšerně sladký a nechává to na patře takovou zvláštní pachuť. Tak jsme to zneutralizovali rybičkama.

Na ceduli se dozvídáme, že jsme se dostali do přírodní rezervace Niederschlesische Heide (Dolnoslezská divočina), kterou tvoří ohromný komplex lesů a mimo jiné tu žijí i vlci. Budou to asi ti, kteří se z Lužice rozšířili i k nám na sever Čech. Německé části se říká Görlitzer Heide, ta navazuje na oblast Bory Dolnośląskie za řekou. Celé území tvoří největší uzavřený lesní komplex ve střední Evropě o ploše 1650 km². Kromě vlků ve zdejších hlubokých borových lesích žije i jedna z populací tetřeva hlušce a tetřívka obecného. U nás už v oblasti nížin dávno vyhynuli a najdeme je jen v některých horských oblastech.

Rozhodujeme se, jestli už začít hledat spaní, anebo zvládnout ještě nějaké kilometry a ujet za den trasu 100 km. To se mně ani Hubajzovi ještě nikdy předtím nepovedlo. První pokus o nalezení spaní nevyšel. Není tu přístup k vodě a louka u řeky je plná koňských koblížků. A ještě nás od tohoto místa odradil zemědělec v autě, který vezl na valníku seno a vynadal nám kvůli zaparkování našich kol. A jak to, že nevíme, že on sem v tuto dobu v neděli vždycky jezdí krmit koně. To dědo fakt nevíme. Jen Milan je spokojenej, že pořád rozumí trochu německy a že si ze školy ještě něco pamatuje.

Druhá volba placu na spaní je fajn. Je to místo pro vodáky s přístupem k vodě pod splavem včetně nějakého zázemí jako lavičky, záchody a bar. Teď ale z toho nic nefunguje. Do soumraku ještě zbývá půlhodinka, tak vyjíždíme kousek dál dojet tu dnešní dávku 100 km. Stan stavíme až po západu slunce. Zkoušíme variantu do deště. Nejdřív tropiko, pak teprve ložnici, aby nezmokla. Jde to, ale je to větší chaos, kterou přezku kam přicvaknout.

A následuje koupel v řece. Voda je studená a řveme u toho jak paviáni. U břehu je jemný písek a dál už ostré šutry. Tak se omýváme jen položením se do proudu vody u břehu. Je to paráda zase chvíli nesmrdět.

Pondělí 16.7. – den kvetoucích luk

Ráno se budíme zase pozdě. Chtěli jsme zmizet, než dojedou vodáci, ale nepovedlo se. Budí nás příjezd dvou dodávek vodácké agentury někdy po osmé hodině. Obětujeme ranní koupel a balíme věci. Postupně doráží i jejich klienti a vyplouvají na vodu. Snídani si dáváme až kousek dál na protipovodňové hrázi, na které kvete spousta růžových chrp lučních a na nich snídá nektar množství motýlů.

Míjíme první městečko Rothenburg. Chtěli jsme tu doplnit zásoby vody, ale město je tak malé, že jsme ho projeli dřív, než jsme začali hledat nějaké potraviny. Vody máme sice docela málo, ale do dalšího nejbližšího města by to mělo stačit. Cesta vede nejdřív krajem opuštěných luk s barevnými květy a se solitérními duby. Ty střídají pole s kukuřicí, obilím nebo s nasetou směsí rostlin ke hnojení. Právě kvetou hořčice, svazenky, ředkvičky a slunečnice.

U jednoho pole zastavujeme na mladou kukuřici. Je dobrá, klasy se dají jíst ještě celé. I Hubajzovi chutná. Pole střídají louky a lesy s duby, borovicemi a starými akáty. Cesta se klikatí každou chvíli v úplně jiném prostředí.

Po cestě má Milan dvakrát problém s kolem. Mění duši a lepí. Stopuje mu to jeden mísťnák a přirovnává ho k mechanikovi McLarenu. Jedna minuta vyndání duše, dvě minuty lepení, minuta zandání zpět. Zřejmě projel místem s rozbitým sklem a píchnul. My jsme mu mezitím ujeli a čekáme na křižovatce, kde jsme si nebyli jisti dalším pokračováním stezky. Směr cesty postupně diskutujeme i s pár lidmi, kteří nás dojíždí. Jedeme tím směrem, kudy většina. Zalepená duše je po chvíli prázdná zase. Takže se výměna opakuje a ani tentokrát dlouho nevydrží. Milan kolo pravidelně dofukuje a vždycky s tím kousek popojede. I přes tento hendikep zvyšujeme tempo, abychom se zavčas dostali do civilizace kvůli vodě.

Do Bad Muscau (Mužakov) to máme 10 km a je půl třetí. Od rána jsme ujeli jen 35 km. Ve městě se odkloníme ze stezky a jedeme po hlavní průjezdové trase pro auta. Cykloobchod nacházíme ještě dřív než nějakého živáčka, koho by se dalo zeptat na cestu. Milan na chodníku před krámem otáčí svůj stroj i s celým nákladem, vymontuje zadní kolo a jdeme vyměnit ráfek. Kupujeme ještě tři duše, plášť a olej. Útrata za 115 EUR. Neberou tu karty, tak Milan hledá bankomat. Ten je nedaleko, ale peníze mu nedá. Lovím po kapsách drobná eura, abychom měli čím zaplatit. Jdu zkusit bankomat i já, ale peníze mi nedá taky. Neumí přečíst moji kartu a druhou jsem si s sebou nebrala. Milanovi to nedá a pokus o výběr zopakuje, tentokrát úspěšně. Asi prý zadával sumu na vybrání s jednou nulou navíc a dostal se přes povolený limit. Když jsem v krámě nebyla, prodavač ukazoval Milanovi pod lupou, jak je ráfek poškozený. Popraskal u ventilku z obou stran. Ještě, že jsme se ho zbavili. Po upevnění nového ráfku do rámu Milan zjišťuje, že je o kousek silnější než ten starý a nevejde se mezi brzdové čelisti. Rozhodne se provizorně brzdu rozpojit a jet zatím bez ní. Je to nejrychlejší řešení a ladit brzdu na rozpáleném asfaltu odmítá.

V obchodě jsme se ještě nechali nasměrovat, kde konečně doplnit vodu a žvanec. Milan se přiznává, že skoro nic za ten den nevypil a my měli skoro dva litry. Ještě by se to klidně dalo rozdělit, kdyby si řekl. Bad Muscau už si neprohlížíme, i když to má být zajímavé místo. Je tu největší středoevropský park v anglickém stylu Fürst-Pückler-Park, zapsaný i v UNESCO. Na německé straně je jen jeho část, většina z něj leží na polském území ve městě Łęknica a obě strany jsou propojené mostem přes Nisu.

Romantické lužní lesy, louky a pole ladem končí, začínáme se většinu cesty pohybovat po protipovodňovém valu. Cesta začíná být podstatně míň rozmanitá než předchozí den. Další město na trase je Forst. Projíždíme okolo dvou zrušených a rozřezaných mostů, ze kterých zůstaly jen pilíře. Toto město bylo postavené jen na jednom břehu řeky a na polské straně za řekou se rozprostírá další ohromný komplex lesů. Nemít s sebou Hubajze, ráda bych navštívila zdejší přes sto let starou růžovou zahradu.

Za městem začínáme pomalu hledat spaní. Míjíme jedno úžasné místo pod splavem, kde je ohromná plocha písku. Takových míst po trase moc nebylo. Ještě chceme kousek ujet. Zakotvíme až na místě, kde je mezi rákosím jen úzký vstup do vody, ale zdaleka ne tak dokonalý, jak byl předchozí. V řece jsou malé oblázky a vody jen po kolena. Když nechceme do hlavního proudu, na omytí a vyprání to postačí. Stan stavíme na louce mezi Nisou a protipovodňovým valem. Na ráno nařizuji budík, ať vstaneme tentokrát dřív. Kdyby se povedlo vyjet hned ráno, přes den dáme pauzu a Milan si bude moct zprovoznit zadní brzdu.

Úterý 17.7. – den průmyslových měst

V noci začíná první mírný deštík. Vzbudí mě a uklízím část vypraného oblečení rozvěšeného na kolech, které si chci obléct na cestu. Prší i ráno, takže ignorujeme budík na sedmou hodinu a vstáváme až v osm, když už přestáváme slyšet kapky bubnující na stan. Balení a snídaně nám trvá hodinu a půl, takže zase vyjíždíme později, než jsme chtěli.

První zastávku děláme v polském Gobinu, který je hned za řekou. Město je ošklivé, chaotické, a ještě k tomu rozkopané. Ale na rozdíl od Německa to tu žije a všude v ulicích prochází spousta lidí. Směsicí češtiny, polštiny a posunků se snažíme doptat, kde tady najdeme obchod. Nemůžu přijít na to, jak se řekne polsky jídlo nebo potraviny. Nerozumí tato slova česky a nepomůžou mi ani slovíčka food, Geschäft a Lebensmittel. Zvítězili jsme, až už jsem nevěděla kudy kam a zeptala se, kde je HAM HAM. Až doma jsem si dohledala ve slovníku, že se jídlo řekne żywność. To si snadno nezapamatuju. Poláci nás ale navedli hledat vhodnější název obchodu – supermarket. Tahle výborně fungující varianta mě vůbec nenapadla.

Po úspěšném nákupu se snažíme doptat ještě na obchod s koly. Pokusit se Hubajzovi koupit blatník na zadní kolo, aby mu o něj nedřely popruhy brašny.  Doptat se zpočátku moc nejde, spousta lidí tvrdí, že nejsou místní. Milan si po nějaké době všimne, že bezradně stojíme u velkého poutače na cykloservis, ale vůbec si ho nevšímáme. Ptáme se tedy na něj (sklep rowerowy), posílají nás různě přes město a zase zpátky. Nacházíme ho v okrajové uličce v malém baráčku. Na dvoře hnije spousta bordelu – vraky kol, staré pneumatiky, nářadí i staré sekačky. Majitel nám donesl několik blatníků na ukázku, ale žádný z nich se nevejde pod brašnu, aby ho nestlačovala ke kolu a nedřelo to. Odjíždíme s prázdnou. Zajedeme do města najít nějaké pěkné místo, kde bychom si mohli dát jídlo. Ale celé město je neobyčejně hnusný. Cyklostezky končí a začínají obrubníky, promotávají se chaoticky mezi domy a trasa má spoustu prudkých zatáček v nepřehledných místech. Přejíždíme raději na německou stranu a žvanec dáváme tam. Tato část města se jmenuje Guben.

Za městem pokračujeme v cestě. Trasa dál vede zase převážně po zpevněných protipovodňových valech. Každý z nich má trochu jiné rostliny. Střídají se starčeky, rdesna, vratiče, růžové slézy, čekanky, řebříčky, růžové chrpy luční, silenky a vikve. A v polích se objevují i modré chrpy. Vůbec si nevšímáme, že míjíme soutok Odry a Nisy. Stezka totiž na chvíli opustí okolí říčního koryta a vede přes vesnici. Když se vrátíme zpátky, najednou je řeka větší, širší, její břehy lemují písčiny a rákosí.

Začíná tu přírodní rezervace Oder-Neiße Schutzgebiet, podél které pojedeme ještě velkou část naší trasy. Je to krásná divočina lužního lesa mezi dvěma valy. Staré vrby střídají jezírka, bažinky, rozlehlé porosty vysoké trávy a zátoky řeky.

Nevidíme ale moc zvířat. Výjimkou jsou luňák červený, vrány šedivky a jeden orel mořský sedící na větvi a sledující nás. Pozorováním přírody cesta příjemně ubíhá. Většina cesty vede po asfaltce po vrcholu valu. Místy ji ale vystřídá je prošlapaná pěšina a my sjíždíme dolů. Dole podél valu toho není moc k vidění, tak jsme vždycky rádi, když se vrátíme nahoru do míst s lepším rozhledem.

Hlavní atrakcí dne se stane bača ženoucí stádo ovcí z pastvy. Pomáhají mu dva ovčáčtí psi a se zaujetím sledujeme tu báječnou souhru obou šelem při práci. Celou akci dokumentujeme na videu.

Projíždíme průmyslové město Eisenhüttenstadt (město železných hutí), které se dříve jmenovalo Stalinstadt. Později dostalo přezdívku Schrottgorod. Na německé poměry je to ošklivé město postavené ve stylu socialistického realismu. Některé části připomínají město duchů. Je tu vidět, že oproti minulosti už není zdejší těžký hutní průmysl tak ziskovou oblastí. Od doby znovusjednocení Německa město opustila téměř polovina obyvatel. Na jeho začátku odbočuje z říčního koryta odersko – sprévský kanál, který oblast spojuje s Berlínem. Jedem po prvních německých cyklostezkách s kvalitou asfaltu horší než u nás.

Ve vesnici za městem na nás vyptá Hubajz ve stánku kebab. Vybere si ten největší, co tam nabízí, a zblajzne ho skoro celej. Musí z toho být na prasknutí, ale uhání jako drak. Strašně ho to jídlo nakopne, i když by se neměl být schopný ani pohnout.

Míjíme opuštěnou elektrárnu Altes Kraftwerk (nebo také Kraftwerk Vogelsang). Začali ji stavět v roce 1943 jako jednu z plánovaných patnácti továren, která měla zabezpečit zvýšené poptávky po elektrické energii. Vybudovaných bylo nakonec pouze pět z nich převážně na východním území Německa. Žádná z nich ale nezačala skutečně elektřinu vyrábět. To zapříčinilo očekávané přibližování se Rudé armády. Po válce veškeré technické vybavení připadlo jako náhrada Sovětskému Svazu. Budova byla opuštěna, aniž by někdy později byla uvedena do provozu. Od té doby tady chátrá bez jakéhokoliv využití. Cítím se, jako bychom vůbec nebyli v Německu, ale spíš někde v Rusku.

Mezi Eisenhüttenstadtem a následujícím městem Frankfurt nad Odrou projíždíme jednou z nejhezčích oblastí celé cesty, Naturschutzgebiet Mittlere Oder.  Z Odry tu jako Brieskower See odbočuje Friedrich Wilhelm Kanal. Byl vybudován jako první kanál, pomocí kterého byla propojena Odra se Sprévou. Jeho stavba začala už v roce 1558. Po  jeho dokončení byl po 200 let nejdůležitějším vodním spojením mezi Hamburkem, Berlínem a Vratislaví. Po roce 1891, kdy byl dokončen kanál Oder – Spree, ztratil pro lodní dopravu svůj význam. V okolí břehů Brieskower See máme nadosah neprostupnou krajinu zachovalých lužních lesů lemovaných jezírky s vodními rostlinami nebo rákosím.

Protože nám to dnes dobře jede, chceme dorazit až za Frankfurt nad Odrou. Začíná mírně krápat, ale pokračujeme v cestě. Proprší skoro dvě hodiny, ale za chvíli jsme suší. Jako předchozí dny se míjíme s početnými dalšími cyklisty. Většina jede našim směrem. Jsou to převážně starší Němci. Velká část z nich má nepromokavé brašny s reflexním diamantem na zadní straně od stejné firmy. Někteří jsou tak naložení, jako by měli jet až na severní pól. Ani nás nebolí zadek tolik, jak jsme očekávali. Zatím nepotřebujeme použít ty masti na opruzeniny, které máme s sebou. Za to mě o to víc bolí záda za krkem od toho, jak jedu v předklonu. Jenže řídítka nejde zvednout výš ani po promazání. Je to už celé zažrané k sobě.

K Frankfurtu přijíždíme až poměrně pozdě, nedlouho před setměním. Je to největší město, kterým projíždíme v průběhu celé cest. Počtem obyvatel je srovnatelné s naší Opavou. Město je hezké a stálo by za to ho důkladněji prozkoumat. Jenže musíme co nejdřív najít spaní. Kempujeme na první louce za městem a stan stavíme už téměř za tmy. V dolíku nás skoro není vidět a ani sem nedolehne hluk od silnice. Jen tu není kde se umýt. Smrdíme strašně. Hubajzovi se z toho dělá špatně. Ale taky určitě z přežrání. Chystá se, že bude zvracet, ale nakonec usíná.

Středa 18.7. – den nekonečných rákosin

Ráno zase prší. Zase ignorujeme budík na sedmou hodinu. Píšeme si domů o předpověď. Má pršet celý den, ale pak už ne. Milan nevydrží svůj smrad a jde se umýt deštěm. I když  proud vody není moc intenzivní, tak pomohl. Balení v dešti nám vůbec nejde. Ani spakovat stan, ani připevnit věci na kolo. Není je tady totiž o co opřít. Vyjíždíme v dešti a pláštěnkách. Ty později nasazujeme ještě při jedné přeháňce.

V prvním městečku za Frankfurtem děláme nákup. Hubajz si zase pochutnává na kebabu a nic jinýho k jídlu už ani nechce. Po zbytek dne nás nečeká už nic zajímavého. Žádná větší obec ani nic okolo. Napravo teče široká Odra obklopená rákosím, před námi se vine hráz a vlevo vidíme jen pole nebo louky. Všechno je posečené, barevných květů jen minimum. Přibývá aspoň ptáků. Od hranic celkem devět strnadů lučních, hejna husí velkých, hejno dvaceti šesti jeřábů letících do Polska. Jeřábi pasoucí se na poli, labutě s mladými, hnízda bílých čápů, černý čáp, volavky popelavé, bílí čápi lovící přímo u cyklostezky. Občas se ozve z rákosí i rákosník obecný a velký.

Od rána mě bolí zadek, a to dost intenzivně. Záda dnes ani kupodivu moc necítím. Po dešti začal foukat protivítr, proti kterému se jede nepříjemně. Zadku nejdřív zkouším ulevit, takže čas od času si stoupnu v pedálech a jedu ve stoje. Z toho ale brzo začínají bolet přední strany stehen. A vrže mi brašna třením o přední řídítka. Celý den to takhle nevydržím. Upevním si pod zadek na sedlo srolovanou pláštěnku. Několikrát ji musím přerovnat, než najdu jakž takž vyhovující posez. Ale i tak to pomáhá vždycky jen na chvíli. Při detailnější prohlídce pozadí odpoledne zjišťuji, že to není jen osezení. Mám zarudlý zadek plný bílých pupenců a sedím přímo na nich.

Cesta dnes vůbec neubíhá, jak monotónní je okolní krajina. Není na co koukat. Soustředím se moc na to, co mě kde všude bolí. V tomto nezajímavém úseku potkáváme podstatně míň kolistů než předchozí dny. Tato část cesty se trasérům moc nepovedla. Ale mezi těmito cyklisty je skupinka Čechů, kteří jedou opačným směrem. Toto stádo krav byl asi nejzajímavější objekt, který jsme za celý den potkali.

Jeden z mála světlých okamžiků dne je zmrzlina. Je sice zima, ale potřebujeme si něčím zlepšit náladu. Zastavujeme  tedy u cukrárny na okraji malé vesničce, kde nacházíme na Odře první přístav. Obec je to tak malá, že se mi ji později už nepodařilo dohledat na mapě. Jeden z domečků nás zaujal výmalbou omítky. Kouká z ní na nás nádherný puštík.

Spaní vybereme na louce asi 30 km před městem Schwedt, kde plánujeme zítra nakoupit. Jsou tu poměrně časté plážičky mezi rákosím a průchozí cestičky k řece pro rybáře. Vstup do vody ale není nejlepší. U břehu je ostrý štěrk, za ním jemný písek. Po koupeli si já a preventivně i Hubajz namažeme zadky proti opruzení. Uvidíme, jak úspěšně.

Čtvrtek 19.7. – den Dolního Poodří

Vstáváme a obloha venku je jako deka. Podle předpovědi zataženo hlásili. Ve studené Odře si umývám vlasy, protože by to mohla být poslední příležitost, kde to provést. Vyjíždíme a hned začíná drobně pršet a foukat protivítr. Cesta pokračuje po hrázi jako dlouhá rovina s pořád stejným okolím. Po pár desítkách minut cesty vjíždíme do okraje národního parku Unteres Odertal. Cyklostezka vede po jeho okraji a na celém jeho území není jediná značená turistická cesta. Je to jediný německý národní park, který se rozkládá v oblasti luk. Luční nivy jsou tu každoročně zaplavovány při vyšším průtoku vody v Odře. Na loukách zůstávají zbytky vedlejších koryt, průplavy, vodní lagunky i větší vodní plochy. Na polské straně pokračuje oblast jako Cedyński Park Krajobrazovy a bažinatý Park Krajobrazowy Krajina Dolnej Odry.

Příroda, kterou můžeme vidět okolo nás, není zajímavější než ta, kterou jsme měli možnost vidět předchozí desítky kilometrů. Řeka zmizí daleko od nás a my míjíme jen rozlehlé zelené louky a porosty rákosí. S volbou spaní jsme měli kliku. Tady bychom se už neumyli. Zadek tolik nebolí jako předchozí den. Ale pořád ještě jezdím s pláštěnkou na sedle. O to víc dnes bolí hřbet.

Po třiceti kilometrech přijíždíme do ošklivého průmyslového města Schwedt plného paneláků. Během druhé světové války tu bylo zničeno 85 % budov, které byly nahrazeny socialistickou výstavbou. Vláda podporovala výstavbou bytů a podporou průmyslu přistěhování obyvatel z ostatních částí země. Doposud tu mají největší soustředění papírenského průmyslu v Evropě, který je ale vlastněný Finy. Vlivem změn v mnoha průmyslových odvětvích po znovusjednocení Německa tu poklesl počet obyvatel o čtvrtinu. Depresivní působení tohoto města na člověka je zde opravdu znát. Podobně tomu bylo i v Eisenhüttenstadtu.

Doplníme zásoby a zajedeme na další kebab, abychom ukojili choutky nejmladšího člena výpravy. Tento z prasete chutná spíš jako sekaná. I když oproti předchozím je chuti nevalné, Hubajz ho zase stlačí skoro komplet. Chci sehnat pohledy národního parku. Mají je jen v turistických informacích. Ale pro změnu tam nemají info o počasí. Na můj dotaz paní pokrčí rameny s tím, že je to stejně na každém serveru jinak.

Za městem je ohromná rafinérie. Prochází tudy severní větev ropovodu Družba, nejdelšího ropovodu na světě. Ropa sem teče přes Polsko, ropovod se tu rozdvojuje a za Schwedtem pokračuje ve dvou větvích směrem na Leunu a Rostock.

Jedeme vedle plavebního kanálu, kde teče část Odry mimo národní park. Jsme rychlejší než malé i větší lodě. Na jednu okolo jedoucí koukáme z mostu. Vezla uhlí a teď je prázdná. Hubajz vymýšlí teorie, jak by se dalo po laně i s kolem z mostu na tu loď spustit. Na mostě mi Milan opravuje kolo. Čouhá mi jeden drátek z brzdového lanka tak, že by mi mohl rozedrat kalhoty. Také maže uchycení brašny na řídítkách, aby tolik nevrzaly. Ale nepomáhá to.

Od mostu odjíždíme chvíli před ním. Cesta po dlouhé době vede lesem, tak si ji náležitě užíváme. Hubajz si splete jednoho Němce s podobným tričkem s Milanem a myslíme si, že jede pořád za námi. Jenomže nejede. Zastavujeme a starší Němec z další skupinky nám říká, že jestli čekáme na pána v červeném, tak ten neodbočil, ale pokračoval na křižovatce rovně. A že mu můžeme nadjet, když se dáme tudy, kudy nám říká. Tak dojedeme na doporučené místo, ale Milan tam není. Začínáme se vracet. Milana potkáme cestou. Opravdu dojel tam, kde jsme ho měli čekat. Ale otočil to a jel zpátky na most, kde začal znovu hledat správnou cestu.

Trasa vede nepříjemnou objížďkou přes menší i větší silnice. Udělalo se sluníčko a moc nefouká. Tak se jede o něco líp. V městečku Garz doplňujeme vodu a cukry. Dále vede cesta krásným listnatým lesem podle Odry a pak i kousek od ní, až se od ní nakonec odpojíme úplně. Odra dál pokračuje už jen po Polské straně.

Vyjíždíme lesem delší kopec se zatáčkama a je to příjemná změna oproti té nekonečné rovině. Klikatíme se vesničkama mezi poli s pšenicí a cukrovkou a náramně si teď začínáme užívat jízdy. Pahorkatina má velké množství kratších kopců a sjezdů, naše rychlost se dynamickou jízdou nápadně zvětšuje a chuť k dalšímu postupu stoupá. Okolo cesty roste alej špendlíků, zastavujeme a doplňujeme vitamíny. Kromě Hubajze, ten nemá odvahu. Zastaví tam i Němka v hippies sukni, který jede tou stejnou trasou od Zittau, je úplně sama a taky spí venku.

Místo na spaní se tu nehledá úplně dobře. Zakotvit chceme zase až po dojetí sto kilometrů. Zapíchneme to na poli na strništi s posekanou pšenicí vedle dvou žacích lišt od kombajnu. Zároveň ale dost daleko od nich, aby si nás všimli zemědělci, kdyby náhodou brzo ráno přijeli.

Dopřáváme si romantický výhled na pole větrných elektráren v záři zapadajícího slunce a spokojeně usínáme.

Pátek 20.7. – den narozeninový

Do ranního vstávání se vedle z pole ozývá hlasité volání jeřábů. Pasou se na pšeničném strništi nedaleko od nás.

Svítí slunce a ve stanu je po ránu oproti předchozím dnům strašné vedro. Podaří se nám vyjet dřív než jindy. Brzy nám cedule na rozcestí oznámí, že do Ückermünde k trajektu to už je jen posledních něco přes 60 km. Tam bychom odpoledne měli dojet. A když budeme mít štěstí, tak se ještě ten den přeplavíme do Polska. Projíždíme mírně zvlněnou krajinou s obilím a občas i s kukuřicí. Jediné možné místo po cestě k doplnění vody je Lochnitz. Posledních 30 km se změní asfaltové cesty na jiné s podstatně horším povrchem. Jedeme po kočičích hlavách, betonových panelech, šotolině, písčitých polňačkách nebo pěšinkách v lese. Zadek i záda dostávají zabrat. Síly máme rozložené na jízdu po asfaltu a jen se vlečeme. Naštěstí cesta vede hlavně lesem ve stínu.

Vesničky na tomto konci světa působí víc opuštěně a zanedbaně než v těch částech Německa, kudy jsme projížděli dřív. Nepotkáváme téměř ani živáčka. Výjimkou jsou všudypřítomné vrány a lovící luňáci červení nad poli. Luňák v letu je nezaměnitelný dravec. Od ostatních je rozeznatelný podle hluboce vykrojeného ocasu. Je tu dokonce častějším ptákem než káně.

Krajina ožívá, jakmile se dostaneme do blízkosti města, kde už jsou turisté ubytovaní u nedalekých pláží. Odpojíme se z naší cyklostezky s dvěma hady v trojúhlelníčku a odbočujeme na centrum Ückermünde, které je asi dalších 5 km, a se kterými jsme nepočítali. Pomalu se z posledních sil dosuneme do centra a do přístaviště. To nacházíme snadno, jen ne žádné místo, odkud by se dalo dostat do Polska. Město je zahrazené, hned za přístavem je nějaká slavnost a vybírají tam vstupné. Pošlou nás okolo plotu, ale i po dalších padesáti metrech tady cesty končí. Jedeme se zeptat na turistické informace. Už nemám sil o pokus o němčinu, tak se ptám paní anglicky. Jenže ta neumí skoro ani kváknout. Když mi řekne, že loď jede až za dva dny v neděli, tak první reakce mě napadá, že si snad dělá prdel. Není mi ani schopná vysvětlit, kde ta loď staví. Strčí mi do ruky papír s fotkou té lodi, a že si jí máme podle obrázku najít. Odcházím hodně naštvaná. Budeme to muset dojet po vlastní ose.

Hubajz má slíbený další přísun kebabu. Jeden ztrestá on, o druhý se podělíme s Milanem napůl. Je nacpanej a spokojenej. Okolo zátoky vybereme náhradní trasu, kudy bychom se mohli dostat do Polska. Vede hodně okolo vody. Projíždíme podél soustavy jezer další chráněnou rezervací. Při břehu jezer roste úzký pruh rákosin a z cesty je vidět na vodní hladinu. Na druhé straně jsou podmáčené louky, kam spousta zvířat chodí pít. Vidíme čtyři kolihy velké, hejno asi padesáti čejek, labutě velké (a podle cedulí by tu měly být i zpěvné se žlutým zobákem), stovky až tisíce husí, kachny (měly by tu hnízdit čírky modré), volavky popelavé i bílé a opět vrány. Slyšíme i spoustu hlasů bahňáků, které neumím identifikovat, protože je u nás v Krkonoších nemáme.

V polovině cesty okolo jezer stojí vysoká ptačí pozorovatelna. Zkoumáme možnost postavení tropika od stanu nahoře ve věži. Asi by se vešlo, kdyby nebylo k dispozici jiné místo na spaní.

Milan začíná mít problém se šlapkou. Špatně se mu otáčí. Asi od toho, jak na ni pokládá váhu celého nákladu upevněného na kole. Zkoušíme možnost přeplavit se na druhou stranu přívozem z osady Kamp. Ten jede ale jen mezi 11-17 hodinou, což nestíháme. Zkratka by nám ušetřila 35 km a připravila by nás na těch pár metrech o 9,50 EUR na osobu.

Smráká se a je nejvyšší čas hledat místo na spaní. Musíme se dostat co nejdál od těch bažin s dotěrnými komáry. Pole v okolí jsou už buď zoraná, nebo ještě s kukuřicí nebo pšenicí. Na nich se spát nedá. Zaparkujeme na pidiloučce za keři hned u silnice. Je to spíš bordeliště než romantické místo. Ale nemáme čas ani síly na to hledat něco lepšího. Po masáži zadku a namazání hojících se opruzenin usínám dnes zázračně brzo.

Sobota 21.7. – den příjezdu do cíle

Ráno nás zase budí vedro a volajíc jeřábi opodál na louce. I když vstáváme brzy, zase se nám nepovede zabalit za kratší dobu než 2,5 hodiny. Do nejbližšího města Anklam to máme asi 4 km. Jedeme doplnit zásoby vody. Projíždíme okolo spousty velkých chemických provozů, ale město je jinak velice chudé. Čekám u kol před obchodem a pozoruju lidi. Je to takový Balkán Německa. Obchod dnes navštěvují převážně individua, která podle zpustlého zjevu a válečkovité postavy mají na světě jedinou zábavu – jídlo.

Přijíždíme po mostě na ostrov Usedom. Zase jsme se po nějaké době napojili na stezku se dvěma hady. Vede až k pobřeží Baltu do vesnice Heringsdorf. Na ostrově se rapidně zhorší kvalita silnic. Cesta je často panelka nebo záplatovaná asfaltka jako naše nejhorší silnice. Když už je vyasfaltovaná nově, tak jen jeden pruh uprostřed se širokými pásy šotoliny okolo. Když se vyhýbají dvě auta, musí polovina vozu sjet mimo silnici. My s kolem jakbysmet. A navíc asfalt je o deset centimetrů výš než krajnice, takže se s kolem musí seskočit dolů.

Na ostrově míjíme hodně luk a dobře by se tu hledalo spaní. Některé jsou využívané na seno nebo na pastvu, jiné jsou ponechány přírodě. Po dlouhé době vidíme zase spoustu rozkvetlých květů s poletujícími motýli.

Ve městě Usedom kupujeme kebab. Jedeme po jižní části ostrova do vesnice Kamminke, kde by končil trajekt, se kterým jsme chtěli jet a ušetřit den jízdy. Za touto vesnicí pod prudkým svahem dolů začíná za říčkou dlouho očekávané Polsko.

Świnoujście (Svinoústí) začíná hned za hranicí. Je to velké rušné město plné turistů. Počtem obyvatel předčí o pár tisíc i Trutnov nebo Znojmo. Svinoústí bylo v minulosti důležitým místem s obrannou funkcí. Střeží totiž přístupovou cestu k jednomu z největších přístavů Baltu, ke Štětínu.

Po dlouhé rovné cyklostezce se pomalu blížíme do centra. Na náměstí si dáme jako odměnu sladkou tečku za cestou. Ta trvala 7 dní a 1 hodinu. Tachometr se zastavil na vzdálenosti 702 km. Denní průměr tedy máme víc než slušný. Při plánování cesty jsem počítala s tím, že bychom mohli dokázat ujet denně 80 km.

Městem protéká průliv, který spojuje moře se Štětínským zálivem. Mezi ostrovní a pevninskou částí není most, dopravu zajišťují trajekty, které vozí cestující i auta zdarma.

Přejíždíme takto do druhé části města, kde je vlakové nádraží. Kupujeme místenky pro nás a kola na pondělní ráno. Na každý vlak se kupují zvlášť. Máme osm jízdenek – dvě pro nás na dva vlaky a šest kusů pro kola. Spokojeně se přeplavíme zpátky a zbývá už jen najít kemp. Ve městě je jediný, v širším okolí žádný. Chatku už volnou k dispozici nemají, tak spíme zase ve stanu. Plocha pro stany je hodně zaplněná a náš malý stan se tam sotva vejde.

Po postavení stanu chceme ještě zvládnout prohlídku okolí. Část města lemující pobřeží je typické turistické letovisko. Ohromné hotely střídají ještě větší hotely nebo naopak skromnější apartmány.  Takovou koncentraci ubytovacích zařízení bych u takto studeného moře nečekala. Podél silnice rovnoběžně s pláží korzují mezi obchody mraky lidí! Toto, když se nahrne k vodě…

Hubajz má hlad, a tak ve městě zblajzne další kebab. Už se nám to začíná přejídat, ale jemu vůbec nevadí, že je to pořád to stejný! Na pláž se dostaneme ve tři čtvrtě na osm. Svítí slunce a nefouká. Na pláži je hlava na hlavě. Přes den to musí být daleko horší. Milan a Hubajz se koupou. Já se válím na pláži a rovnám si záda. Hubajz je z řádění ve vodě nadšenej, ale po chvíli zmrzlej. Jsou spokojení, že se po třech dnech mohli umýt. Cestou z pláže kupujeme drobné dárky domů. V kempu dáme sprchu a usínáme.

Neděle 22.7. – den lenošení

Ráno se budím brzy. Páni tvorstva ještě pospávají. Vydávám se sama na pláž s tím, že si trochu zasportuju v písku. Okolo půl osmé už je docela teplo a u moře už pobíhá několik dalších běžců. Jinak je tam ještě skoro liduprázdno. Za cíl si dávám doběhnout k majáku na konci pláže. Nohám zdřevěnělým týdenní cyklistikou se ale moc nechce, a tak několikrát zastavuju a zkoumám okolí. Kochám se pohledem na hejnka racků chechtavých. Po pláži poskakují další velcí rackové a vrány. Hledají si snídani mezi tím, co naplavil příliv.

Maják se nachází na konci dlouhé betonové hráze, která chrání ústí řeky Swiny a navádí lodě do přístavu.  Posedávají na ní turisti a relaxují pohledem na moře. Přisednu si k nim a koukám taky. Na kamenech podél hladiny moře pobíhá asi dvacet jespáků. Neúnavně pobíhají a podobně jako rackové a vrány hledají něco k snědku.

Vracím se do kempu. Milan se byl ráno chvíli po mě taky projít. Balíme věci na pláž a jdeme se vykoupat, než bude moc horko. Je téměř bezvětří a nejsou žádné vlny. Hladina je rovnější, než kdybychom byli na Lipně. Vstup do vody je velice pozvolný, asi jako na Balatonu. Dlouho je potřeba jít, než je tělo potopené natolik, že při plavání nedře nohama o písek. Rozlehlá mělčina, na které se nepromíchává voda, je krásně vyhřátá, že i její teplota bude vyšší než na tom zmíněném Lipně. S poslední koupelí v Baltu, kdy jsme drkotali zuby po pár minutách, se dnešek nedá srovnat. Plavala jsem podél břehu do té doby, než mě začaly bolet ruce.

Hubajz se mezitím realizuje stavěním z písku. Buduje díry, přívodní kanály, průplavy… Ani by se koupat nepotřeboval. Milan buduje s ním a Hubajz ho nepřestává úkolovat tím, co má udělat a co kde vylepšit. Já se suším chozením po pláži a sběrem kousků jantaru, které zůstaly vyplavené při přílivu. Nejvíc jich nacházím mezi pruhy barevných kamínků podobné velikosti, které jsou na některých místech ve větším množství.

Cestou zpátky se stavujeme na jídlo. Hubajz chce tradičně kebab. My testujeme rybí občerstvení ve vedlejším obchůdku. Dáváme si jednu máslovou rybu a jednoho matjese. Máslovou rybu jsem chtěla ochutnat z důvodu, že jsem ji ještě nejedla. Při pozdějším zkoumání, o jakou rybu se jedná, jsem zjistila, že je to obecné označení pro několik ryb s vysokým obsahem tuku. A navíc jsem narazila na varování, že snězení většího množství než je cca 150 gramů může díky obsaženým nestravitelným esterům vyvolat průjem. Nic takového se mi ale naštěstí nestalo. Každopádně, ryba byla delikatesní.

Odpoledne se odmítáme škvařit na slunci a vydáme se do města s úmyslem opatřit zásoby jídla na cestu domů. Máme ale smůlu. Najdeme dva supermarkety. V jednom mají v neděli zavřeno. V druhém podle prodejní doby by měli mít otevřeno, ale zastaví nás zamčené dveře. Takže smůla. Ochutnáme jen v místním pekařství přeslazené koblihy s různými náplněmi a zmrzlinu na ochlazení. Vedro začíná být nesnesitelné. Načasování cyklistické části výletu bylo vynikající. Stihli jsme dojet za příjemně chladného počasí a na koupání máme teď pařák.

Odpoledne se po příchodu do kempu zastavujeme v místní hospodě. Jídelna je tu samoobsluha s prodejem množství na váhu a chuťově vaří poměrně dobře. Nejvíc mi ale chutná místní nealko pivo s jablečným moštem. Zvládnu dva kousky a i Milan ochutná nějaké to místní pivko. Na stole se před námi nahromadí kopa sklenic. Mně nedělá dobře slunko, které tam moc hřeje, a tak jdeme s Hubajzem do stanu do stínu. Milan zůstává ještě chvíli a dopíjí pivo.

K sousednímu stolu se usadí hladová skupinka kluků z Čech. Koukají na Milana a na jeho množství vyprázdněných sklenic. A prohlásí o něm: „ Ty vole, ten pije jako Čech“. No a odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. „Vždyť já taky jsem z Čech. Z Krkonoš!“ A byl jejich. Dali společně ještě další piva a proložili to i pár panákama. Nechápu, jak to v tom vedru mohli přežít. Já bych z toho měla pěknej bolehlav. Ale i tak se vrátil Milan do stanu střízlivej. S ním prostě ten alkohol nic nedělá a pije ho úplně zbytečně.

Večer si uděláme ještě poslední výšlap na pláž. Už ne na koupání, už jen jako procházka a další budování kanálů v písku.

Pondělí 23.7. – den železniční

Poslední den dovolené vstáváme jako jedni z prvních návštěvníků kempu. Musíme sbalit stan, nakoupit, dojet včas na trajekt a stihnout vlak v osm hodin. Trajekt jezdí podle jízdního řádu každých dvacet minut. Reálné časy jsou ale jiné, paluba se zaplní auty za podstatně kratší dobu a trajekt hned vyjíždí. Oproti jízdnímu řádu máme rezervu asi deset minut, ale hned se dostáváme na loď, zavře se za námi brána a vyjíždíme.

Nádraží je hned u přístaviště. Náš vlak už je přistavený na nástupišti. Nacházíme náš vagón na přepravu kol a věšíme naše bicykly na háky. Všech pět míst je prozatím volných. Náš vlak nás veze až do Wroclawi a za celou cestu žádné další kolo nepřibylo.

Ve Wroclawi máme hodinku na přestup na další spoj. Je odpoledne a vedro na padnutí. 36 °C ve stínu. Procházíme městem okolo nádraží a hledáme vhodný podnik, kde bychom si dali oběd. Nevydržíme ale v rozpálených ulicích dlouho. Brzy se stahujeme zpátky na nádraží. Hubajz vyškemrá hamburger v KFC a když ho sní, tak ještě jeden. My prozkoumáváme obsah nádražního bufetu. Nádražní budova je velká a zajímavá secesní stavba.

Nastupujeme do couráku, kterým nás má dál přiblížit ke hranicím. Máme jízdenky do Walbrzychu. Na kola je tu určený jen plácek společný pro přepravu kočárků. Kočárek sice žádný nevezeme, zato kol je podstatně víc, než se vejde. Nedokážeme se tam všichni poskládat, tak postáváme provizorně v uličce a sotva se kolem nás dá projít. Předem koupená místenka na kola je nám tu k ničemu. Zastavujeme v každé dědině, takže cesta ubíhá podstatně pomaleji než v předchozím spoji. Vlak je hodně plný, jedou s ním lidi vracející se z práce. A všichni se musí protlačit okolo našich kol.

Původní plán byl jet domů z Walbrzychu přes Stolové hory, a ještě přenocovat někde v Polsku. Máme pojištění až do soboty a byla by škoda ho nevyužít. Hubajz ale vehementně ukecává, že chce jet už domů. Přikoupím tedy jízdenky do stanice v Sedzislawi, několik kilometrů severozápadně od původního plánu výstupu.

V Sedzislawi nás přivítá déšť. Oblékáme pláštěnky a vyrážíme k hranicím. Domů to máme něco okolo 50 km. Déšť nás netrápí dlouho. Projíždíme Kamiennou Górou, kde se napojíme na hlavní tah na Lubawku a Trutnov. Zastavíme se prozkoumat sortiment v místním Lidlu. Až k hranicím vede krásná hladká a široká asfaltka. Jedeme, co nám síly dovolí. Za hranicemi v Královci odbočíme na Žacléř. Je to kratší varianta cesty, než kdybychom jeli přes Trutnov, ale hodně kopcovitá a plná děr, výmolů a záplat. Za posledních zbytků světla se nám daří dojet k parkovišti u pevnosti Stachelberg. Milanovi v serpentinách ujíždíme, s nákladem zavazadel na jeho kole se mu jede podstatně hůř než nám. Na konci stoupání nasazujeme vesty a vylovíme všechny blikačky a světýlka, které jsou uložené v hloubi batohů. Celou předchozí anabázi jsme je nepotřebovali, takže jsou úplně pod všemi dalšími věcmi, které vezeme.

Světel ale nemáme dostatek na všechny kola, protože ne úplně všechny jsme dokázali najít. Vymýšlíme uspořádání našeho pelotonu tak, aby ten první měl nejsilnější světlo vpředu a ten poslední měl nejviditelnější zadní blikačku. Vypomáháme si výstražnými vestami a doufáme, že nás všechny okolo jedoucí auta uvidí. Přes Trutnov a Mladé Buky dorazíme v jedenáct hodin v noci s ohromnou úlevou domů.

Závěrečné zhodnocení

• Najeli jsme 702 km během 7 dní a jedné hodiny + 50 km od vlaku domů
• Předchozí trénink opravdu nebyl vzhledem k terénu moc potřeba
• I když jsme měli s sebou filtr na vodu, přístupy k řece byly často tak obtížné, že jsme stejně kupovali vodu balenou
• Míst ke koupeli je jen skromné množství a je potřeba je umět využít
• Doplnit zásoby nebylo obtížné
• Míst pro postavení stanu je dostatek po celé trase
• Nejzajímavější a nejhezčí z estetického hlediska byla oblast Dolní Lužice
• Příště bych volila směr jízdy od severu k jihu vzhledem k častému silnému větru foukajícímu od moře
• Cyklistické značení je německy precizní a málokdy jsme hledali správnou cestu
• V Německu se nabízí velké množství podobných dálkových cyklotras, které by stálo za to projet