Vlakem do Portugalska. Přes Alpy a Pyreneje do národního parku Peneda – Gerês.

Portugalsko jsme zvolili za cíl naší prázdninové cesty v roce 2017. Tento rok bylo potřeba vymyslet cíl, který by zaujal našeho juniora, aby neseděl doma jako předchozí prázdniny. Už dlouho měl slíbené moře. Ráda bych někam mimo Středozemí, kde by bylo chladněji a zároveň moc nepršelo, abychom si vystačili s minimem věcí. Další část zadání byla možnost jet vlakem a využít jízdenku Interrail (Interrail pass). Ten je totiž pro děti do dvanáctých narozenin zdarma, pokud cestují s platícím dospělým. Takže nám na jeho využití zbývaly poslední prázdniny. Jako cíl cesty jsem tedy navrhla dojet až na konec světa – do Portugalska.

Portugalsko má dlouhé písečné pláže, které jsou podél Atlantiku skoro liduprázdné. V červenci jsou teploty u pobřeží srovnatelné s Českou republikou. Prší průměrně dva až tři dny v měsíci a je poměrně větrno. Takže i pokud bude vedro, bude to snesitelnější. Vlaky tam jezdí a za tři dny by se to k oceánu mohlo zvládnout dojet. Jih je turisticky poměrně frekventovaný, ale i sever nabízí dostatek zajímavých míst. Když budeme spát jen pod širákem nebo ve vlaku, bude to i dostatečně akční.

Cíl dovolené mi ostatní účastníci zájezdu bez větších diskuzí odsouhlasili. V rámci příprav obstarám v Praze automapu Portugalska, objednáme péřové letní spacáky kvůli minimalizaci nákladu, v Trutnově na nádraží kupuju jízdenky a můžeme vyrazit. V jízdních řádech na Idosu bylo možné najít jen spojení na konec Švýcarska.  Za jeho hranicemi tedy pojedeme úplně na slepo. Webové stránky Interrailu nabízí možnost stažení aplikace s offline vyhledáváním spojů během cesty, tu ale do mého historického telefonu nejsem schopná nainstalovat.

Díky dalším plánům na prázdniny se přesuneme autem do Znojma, kde ho zagarážujeme do doby, než se vrátíme. Vyspíme se a ráno cesta na kraj světa začíná. A takto nakonec vypadala realizace myšlenky dojet vlakem až na konec světa.

 

Cestovní deník

Pondělí

Vyrážíme na spoj do Vídně ve čtvrt na devět ze Znojma, který hned začíná výlukou, a tak jedeme náhradním autobusem do Stockerau. Než prokličkujeme nejzapadlejšíma silničkama celou trasu, nabíráme pět minut zpoždění. Vlak na nás na nástupišti už nečeká a hned na začátku cesty začíná improvizace. Na informacích na prodejně jízdenek vyptám mapu vlaků Vídně. Nasedneme do příštího osobáku a podle plánku sledujeme každou zastávku, abychom nepřejeli a vystoupili ve správné stanici.

Ve Vídni máme být až minutu po odjezdu původně plánovaného spoje do Innsbrucku. Podle panelu odjezdů má ale deset minut zpoždění, pokusíme se ho stihnout. Mezi druhým a šestnáctým nástupištěm je ale hodně dlouhá vzdálenost. Moc tomu nevěřím, že to stihneme. V rámci možností s batohem na zádech se snažíme i běžet. Vlak na nástupišti stojí, tak nasedáme. Na obrazovkách vevnitř ale svítí místo odjezdu 10:30 čas 10:45 a směr Salzburg. Panikařím a zkouším hledat průvodčího, abych se ujistila, kam to doopravdy jede. Dlouho se mi nedaří otevřít dveře a panika narůstá. Od průvodčího zjišťujeme, že první polovina soupravy jede opravdu do Innsbrucku a stačí jen přesednout do předních vagonů. Zatím zůstáváme uvelebeni na naší zabrané čtyřsedačce. Chlapi mastí karty a pak se Hubajz pustí i do čtení. Okolí vůbec nevnímají. Vlak jede rychlostí až 225 km/h.

Až v Salzburgu přesedáme do předního vozu. Vypadá jako pro cestující s dětmi, protože jich tu pobíhá ohromné množství. Jsou různých národností a z velké části muslimové. Hubajz mě totálně uzemní svojí otázkou: „Matko, tohle je arabskej vagon?“

Konečně začínají být vidět Alpy. Všichni tři jsme nalepení na okýnku a kocháme se pohledem na první skály.

Do Innsbrucku přijedeme s pětadvacetiminutovým zpožděním. Do odjezdu dalšího vlaku máme hodinu a půl čas. To je tak akorát na procházku do města, centrum je vzdálené jen 800 m od nádraží. Město je obklopené hradbou hor hned za jeho hranicemi.

Je vidět i skokanský můstek z časů zimní olympiády, která se tady konala v roce 1976. Směrem do centra se zastavujeme u několika krámků s místními kroji. Na náměstí Hubajz vyškemrá zmrzlinu. Nacházíme jediný obchod, kde nějakou prodávají. Dává si mangovou a Snickerskovou a obě jsou vynikající. V centru se pohybuje spousta cizinců, nechybí ani Japonci s foťákama. Domy mají pomalované fasády a některé z nich jsou opravdu líbivé.

Další vlak do Zürichu jede navečer. Cestou sem mi nebylo úplně dobře a horko ve městě to ještě umocnilo. Snažím se pospávat a sem tam zkontrolovat okolí, jestli by nestálo za fotku. Okolní panoramata Alp jsou úžasná. Jsou už horší světelné podmínky, ale občas se nějaký snímek podaří. Projíždíme Voralrberskem, krajinou odříznutou od zbytku Rakouska horskými masivy. Rychlost vlaku je podstatně menší než na koridoru za Vídní. Od množství tunelů na trase nám všem zaléhají uši.

V poslední rakouské stanici nám přepojují lokomotivu a vlakem prochází švýcarští celníci. Nikoho ale nekontrolují, jen si nás prohlížejí. Ze Švýcarska vidíme už jen černočernou tmu. V Zürichu máme půl hodiny na přestup, tak doplňujeme v nádražním COOPu zásoby. Máme vyměněných dost švýcarských franků, tak se trochu rozšoupneme a kupujeme spoustu místních laskomin na ochutnání.

Bez zpoždění pokračujeme do Lausanne a pak do Ženevy. Do ní se dostaneme ve čtvrt na dvě v noci a další spoj naším směrem jede až ráno. Vyrážíme do města najít si koutek na spaní. Asi po čtvrthodině hledání zakotvíme mezi náspem s kolejemi a panelákem nějaké instituce, kde nikdo nebydlí a nikoho nebudeme pod okny rušit. Nedosahuje sem ani světlo pouličních lamp a nevedou tudy trasy místních opilců. Ulička tady končí. Uléháme na trávník před domem a po chvíli usínáme.

Úterý

Spalo se dobře, v noci nás nikdo nebudil. Budím se za svítání a chlapi ještě spí. Válím se ve spacáku a sleduju myš, která se šmejdí okolo nás a očuchává, kde by našla něco k snědku. Ostatní budím až chvíli po sedmé. Jen co dobalíme věci, začnou nad námi vytahovat rolety první úředníci, kterým začíná pracovní den.

Vracíme se na nádraží zjistit, jak se dostaneme do Lyonu ve Francii. Ranní spoje jsme už propásli, do dalšího máme hodinu a půl času a nepotřebujeme na něj místenky. Navštívíme Lidl, doplníme vodu a vitamíny. A můžeme se vydat na průzkum města. Proplétáme se ulicemi, až Milan v jedné mezeře zahlédne vodní hladinu. Konečně, našli jsme Ženevské jezero. Je obehnané zdí a nesmí se v něm koupat. Po jeho břehu vede promenáda, po které chodí lidi a běhají běžci.

Máme výhled na přístav a hory na druhém břehu. Jsou zahalené v oparu, a tak nejvyšší štíty nevidíme. Při dobré viditelnosti bychom mohli odsud spatřit i Mont Blanc. Sedáme na lavičku a dáváme si snídani. Okolo nás poletují krotcí vrabci domácí. Hubajz se baví tím, že jim hází drobky přímo k jeho botě a čeká, až se některý z nich odváží přiskákat až k němu. Vždycky to trvá jen chviličku.

Ženeva se nachází na samém okraji Švýcarska. Před nastoupením do vlaku procházíme další pasovou kontrolou, která není už jen formální, jako na příjezdu do země. Cesta do Lyonu začíná nádherným údolím s bílými skálami v pohoří Jura, na kterých jsou zřetelně vystouplé vrásy zvlněné do všech směrů. Postupně se krajina mění v plochou a dostáváme se do Lyonu.

Lyon je půlmilionové historické město vybudované západně od Francouzského středohoří. Nachází se v něm tři nádraží. Nejstarší Perrache v centru města. Part-Dieu asi 2 km směrem na východ a Saint Exupéry TGV u letiště. Městem na hlavní trase Paříž – Marseille tu projede denně 230 vlaků TGV. Vystupujeme na nádraží Part-Dieu, což je jedno obří mraveniště. Všude prochází a postávají davy lidí. Míst na sezení je poskromnu. Vystojíme frontu na místenky na TGV do Valence a Barcelony a zase máme hodinu a půl na poznávání města.

Přímo před nádražím je k dispozici velké množství kol na půjčení. Lyon byl jedno z prvních měst, ve kterém tuto službu zavedli. Naproti nádraží se nachází novější čtvrť, před námi se tyčí několik mrakodrapů. Venku je pro našince příšerné vedro, je jasno a ani vánek nepomáhá aspoň k malému ochlazení.

Nepodaří se mi zorientovat se v plánu města. Procházíme ulicemi ve směru, kterým vede šipka na multikulturní centrum. Mohlo by to být směrem do centra. Nic extra zajímavého tu není, jen všudypřítomné rozkopané cesty, obytné domy a obchůdky. Na kopci Fourvière se před námi objeví Kovová věž Tour métallique, zmenšená Eifelova věž. Byl by to zajímavý cíl cesty, jenomže nestíháme dojít až k ní. Podle fotek na internetu je z tohoto kopce krásný výhled na staré město a na řeky Rhône a Saône před jejich soutokem.

Vracíme se jinou cestou k nádraží. Narazíme na nákupní galerii, která se z naší strany nedá obejít a musíme se pokusit prokličkovat skrz ni. Za vchodovými dveřmi na chvilku zaváháme, kudy přesně jít a hned se stáváme podezřelými pro místního bodyguarda. Musíme mu důkladně ukázat naše batohy a obsah, co v nich vezeme. Vyskládáváme před něj naše oblečení, spacáky i další vybavení a ani to mu nestačí. Chce ještě vidět Hubazjův batůžek, jestli náhodou si nenecháváme přenášet naše teroristické vybavení dítětem, abychom odvedli pozornost. Všude kolem nás chodí spousta černochů, muslimů a jiných přistěhovalců z exotických končin a podezřelé z možného teroristického útoku tady vidí černošský sekuriťák v úplně nevinných českých baťůžkářích.

Po příchodu na nádraží dlouho čekáme u informačních tabulí, než se ukáže číslo našeho nástupiště. Zase máme zpoždění. Jediná zábava je sledování hemžících se lidí. Na zahalené muslimky si tu už asi zvykli, mají jich tu spousty. Baťůžkářů okolo prochází minimum. Francouzi chodí elegantně oblečení, na můj vkus je to pro účel cestování hodně nepraktické. Sledujeme i jednu cestující školku. Děti mají reflexní vesty a na krku cedulku s kontaktem na učitelky. Posouvají se pomalu v hloučku, aby se nikdo neztratil a všichni se drží společného lana uprostřed. Doprovod je sleduje ze všech stran.

Když se objeví číslo nástupiště našeho vlaku, hrne se k němu ohromná masa lidí. Cestujeme jen do nedaleké Valence na severním okraji Provence. Nad městem jsou v oparu patrné strmé bílé skalní stěny, které tvoří předhůří alpského oblouku. Jsou vysoké téměř 1000 m.

Nádraží je zajímavé tím, že je postavené v patře nad kolejištěm. Ke vlakům se z něj rozbíhá množství schodišť. Celá ta změť připomíná model pavouka nad dálnicí. Není úplně jednoduché zjistit, kam jednotlivé východy vedou. Na schodech nad kolejištěm fouká příjemně osvěžující průvan. Při odjezdu jednoho z vlaků TGV sledujeme, jak nestihla nastoupit skupinka kuřáků, kteří chtěli dokouřit zapálené cigarety. V čase plánovaného odjezdu se ozvalo se hlášení, vlak během chvíle zavřel a zablokoval dveře, ujel jim před nosem a všichni nadávali jako špačci.

V navazujícím spoji do Barcelony máme štěstí na místenku. Sedíme tentokrát v horním patře s lepším výhledem. Suneme se na jih plochým údolím Rhôny až za Nîmes. A potom přichází dlouho očekávaný okamžik. Hubajz poprvé vidí na vlastní oči moře. Konečně ho něco venku zaujalo a začíná pozorovat okolí. Zálivy, lodě, bojky, vlny a zbytky louží za odlivu. Projíždíme nedaleko NP Camarque, který se nachází v ústí řeky do moře. I okolní krajina má charakter podmáčených luk se slanomilnou vegetací.

Voda se v jednom okamžiku objevuje po obou stranách kolejí. Dál cesta kopíruje pobřeží jižní Francie a je poměrně nezajímavá. Poutavější výhledy začínají pod Pyrenejemi. Ty se zvedají hned od moře. Francie končí a za dlouhým tunelem pod horami začíná úplně jiný svět Španělska. Vlak výrazně zrychluje a dosahujeme rychlosti 299 km/hod. Na Rozdíl od Rakouska nám v těchto tunelech zaléhají uši jen minimálně. Ve Španělsku míjíme kopce porostlé stálezelenými lesy. Při pobřeží je vlhké klima a listy stromů jsou i v tomto roční období pořád svěže zelené. Nižší rostliny jsou nažloutlé a vyprahlé jako u nás.

V Barceloně se na informacích ptáme na vhodný směr další cesty a kupujeme místenky do Madridu na další brzký spoj. Po zaplacení je ve spěchu málem nechám ležet u pokladny. Procházíme důkladnou kontrolou skoro jako na letišti. Musíme ukázat jízdenky už při východu k našemu nástupišti a rentgenuje se obsah zavazadel. Vyskládáme batohy na pás a ty pomalu mizí ve chřtánu rentgenu. Hubajz toto ještě nikdy neabsolvoval a vrhl se na pás za svým batohem. Jediný rozdíl oproti letišti je ten, že tady nemusíme projít rámem s detektorem kovů.

Ve vlaku (AVE) jsou po jedné straně dvě řady sedadel a po druhé jen jedna. Máme místenky na tři samostatná sedadla a spoustu místa všude okolo sebe. Nafasujeme sluchátka a můžeme v nich poslouchat několik kanálů místní hudby. Všechny dostupné stanice jsou neposlouchatelné. Večer pak začínají promítat film o jeptiškách. Ve španělštině a navíc nekoukatelný, tak se aspoň snažíme trochu dospat.

Do Madridu přijedeme na nádraží Puerta Attocha chvíli po půlnoci. Nádraží je na okraji centra. Ještě z domácí přípravy tu mám poblíž vyhlídnutý na přespání ohromný park. Chvíli nám trvá se zorientovat v místních ulicích. Trochu bloudíme a učíme se chodit jako místní. Nikdy nečekají na zelenou a přechází hned, jak odjedou auta. Červená pro ně je jen upozornění, že by mohlo něco jet a že mají dávat větší pozor. Podobně to bylo i ve Švýcarsku. Park nacházíme, ale zrada. Je celý oplocený, a právě se zamyká. Musíme tedy najít nějakou záložní variantu.

Vhodnou alternativou se zdá být zelené místo za řekou, které na mapě vypadalo jako les. Místo je vzdálené asi hodinu pěšky. I v tuto hodinu je v Madridu vedro na padnutí a pot z nás při chůzi jen leje. Procházka městem je jinak příjemná, všude je čisto a klid. Místo lesa nacházíme na hledaném místě jen další oplocený park. Tentokrát otevřený a podstatně míň osvětlený než některé další, které jsme míjeli při procházce ulicemi. Jako bonus tu máme krásný výhled na osvětlené centrum na kopci nad řekou. V parku si najdeme tmavší kout pod piniemi a únavou odpadáváme okolo půl druhé v noci. Ležíme jen na spacákách, a i tak je nám horko.

Středa

Ráno se budíme až po sedmé. Na to, že nejsme daleko od centra, jsme měli další luxusní nocoviště. Ještě, než se stihneme sbalit a nasnídat, najde nás pes s míčkem v hubě a chce si hrát. Patří nějakému Polákovi, který ho po chvíli dojde. Ve stromech řve množství ptáků, jako jsou straky a vrabci domácí. Přelétne nad námi i hejno papoušků. Při odchodu zjišťujeme, že jsme spali v areálu policejní stanice. Právě odemykají větší bránu parku a se služebním autem vyjíždějí ven. Takže jsme ten nocleh měli i s hlídáním.

Vracíme se do centra, odkud se chceme nechat nasměrovat na další nádraží Chamartin, ze kterého odjíždí vlaky na sever země. Scházíme k řece, která teď v létě vypadá jako něco mezi stokou a bažinou se spoustou rostlin vyrůstajících na dně. I Labe ve Vrchlabí má větší průtok. Moc nechápu, jak v historii mohlo vzniknout takto velké město u jen tak malého zdroje vody.

U řeky pozorujeme na trávníku dva dudky, jak v zavlažovaném trávníku píchají do země zobáky a hledají něco k snědku.

V parku pod katedrálou potkáváme další malé hejno zelených papoušků mniších. Jsou málo plaší a hodně hluční. Taky hledají v trávníku snídani. Katedrála je postavená v kopci a tvoří hezkou dominantu města směrem od řeky.

Centrum začíná hned za ní. V jedné z ulic zacházíme do obchodu s potravinami a doplňujeme zásoby. Tímto směrem doputujeme náhodou i na hlavní náměstí. Centrum Madridu mě hodně překvapilo v tom nejlepším slova smyslu. Líbí se mi o hodně víc než Barcelona. Historické domy jsou vysoké, s barevnými fasádami, zajímavým štukováním a pečlivě udržované. Cítím se tu jako o pár století zpět v minulosti.

Uprostřed náměstí mají svého svatého Václava na koni. Jmenuje se ale Filip III. Na podstavci sochy vidíme i španělské symboly státnosti. Po obvodu náměstí stojí domy s podloubím. V infocentru naproti soše krále Filipa se zastavujeme, aby nám poradili, jak se nejsnáze dostat na nádraží.

Dostáváme mapku centra, stanic MHD v okolí i info o spojení vlakem na SZ země. Metro nacházíme celkem intuitivně. Zato orientace v jeho chodbách je už horší. Ještě nějak zvládáme koupit jízdenky. Zadá se cílová stanice a automat si sám spočítá cenu. Musíme se s mapou dvakrát neúspěšně ptát, než nás další člověk vezme s sebou úplně do jiné části podzemí. Problém byl v tom, že naše mapa ukazuje stanice lokálních vlaků a nádraží Chamartin je na této železnici hned druhá stanice. Ale metrem je to až jedenáctá a linky jedou úplně jinudy. Dobré zjištění je, že tato trasa metra nás při zpáteční cestě dovede od jednoho madridského nádraží ke druhému.

Kupujeme místenku na rychlovlak do Leonu a jízdenku bez místenky na navazující rychlík do města Vigo na západě Španělska u Atlantiku. Do odjezdu máme tři hodiny času a na místě budeme zase pozdě večer. Podle informace prodavače jízdenek je to velké a ošklivé město. Tak uvidíme. Vydáváme se na průzkum zdejší části Madridu s mrakodrapy. Nikde se neprodává zmrzlina, tak se chladíme aspoň nanukem. Domy jsou i tady pořád stejně hezké jako v centru. Oproti Francii se tu pohybuje hodně málo cizinců. Vůbec žádní Arabové a jen sem tam nějaký černoch. Po menší obchůzce si sedáme před jeden ze čtyř velkých mrakodrapů, který slouží jako pětihvězdičkový hotel. Jeho návštěvníci chodí ven kouřit, a to Hubajze totálně irituje. Ale mezi mrakodrapy je silný průvan a stín, takže v popoledním horku se tam dá vydržet.

Při návratu na nádraží procházíme slumem bezdomovců. Je přímo mezi nádražím a touto luxusní částí města.

Na mapách Googlu má dokonce i pojmenované ulice, i když jsou to jen vyšlapané pěšinky v trávě. Boudičky jsou stlučené ze všeho možného. Některé jsou otevřené, jiné s hadrem nebo plachtou přibitou místo dveří. Teď přes den jsou prázdné, jejich obyvatelé se do nich začnou vracet až na noc na přespání.

Odjíždíme směr Leon. Hned severně od Madridu se zvedají hory Cordillera Central, jejichž nejvyšší vrcholy dosahují přes 2000 m.n.m. Podjedeme je tunelem a za ním už se rozprostírá nekonečně dlouhá rovina, která se táhne až k Leonu. Využívají ji zemědělci a je míň vyprahlá, než bych si v centrálním Španělsku představovala. Pěstuje se hlavně obilí a kukuřice. Pole střídají piniové háje. Pod stromy pinií neroste vůbec nic, silná vrstva spadaného jehličí nedovolí vyrůst žádným dalším rostlinám.

V Leonu přesedáme na vlak, kde po dlouhé době nepotřebujeme místenku. Město je to malé a jakoby se v něm zastavil čas. Stejně jako v okolních vesnicích je znát, že tu není pro lidi moc práce. Domy jsou zpustlé, silnice ve špatném stavu, rozpadají se opuštěné továrny.

Krajina za Leonem začíná být zajímavější. Na severním obzoru se začíná ukazovat pohoří Cordillera Cantabrica. Nadmořskou výšku mají také přes 2000 m.n.m. Projíždíme dlouhými údolími, tunely, hluboce zaříznutými roklemi. Kopce jsou porostlé sytě zelenou vegetací. Je znát, že se přibližujeme k oceánu.

Ve vlaku kromě nás skoro nikdo další nejede. Na této trase už nejezdí rychlovlaky a pohybujeme se třetinovou rychlostí než v předchozích spojích. Cestou si krátíme chvíli hraním Scrabble kostek a přemýšlíme nad matematickými hádankami. Vlaky jsou všechny klimatizované a je mi v nich dost zima. Mám na sobě šaty, větrovku, sandály a vypůjčené froté ponožky. I tak mi to k tepelné pohodě nestačí.

Na konečnou do přístavního města Vigo dojedeme krátce před půlnocí. Z vlaku vystupuje míň než deset lidí. Vigo je největší a nejprůmyslovější město Galície a zároveň nejvýznamnější rybářský přístav Španělska. Bydlí v něm bezmála 300 tisíc obyvatel. Dlouhou dobu jsme projížděli okolo zálivu Ría de Vigo, ve kterém kotví lodě, které se zde i vyrábí.

Na mapě města si vyhlédneme vhodné místo na spaní. Nedaleko centra by měl být pahrbek s hradem a parkem. Napoprvé ale netrefíme směr a dostáváme se mezi paneláky a pak i dál do starší zástavby. Ošklivější místo na bydlení si už v západní polovině Evropy nedokážu přestavit. Všude se válí spousta odpadků a je cítit neskutečný smrad. Vše je oprýskané a zničené časem. Úzké uličky bez zeleně široké tak akorát pro jedno auto. Takto nějak si přestavuju novodobá Stínadla z Foglarových Rychlých Šípů. Chybí jen Černá stoka.

Správný směr chytíme, až se skoro rozhodneme to otočit a vrátit se. Cesta ke hradu nám trvá skoro hodinu a do kopce se pěkně zapotíme. Z vrcholu nás odměňuje nádherný výhled na město. Všude okolo kopce jsou domy, kam jen oko dohlédne. Jiné místo na spaní bychom tu našli stěží. Okolí hradu je jedna velká okulahodící oáza. V parku s mnoha hřišti pro děti a s rozkvetlými letničkami okolo cest potkáváme ještě hodně lidí a všechny potenciálně vhodné kouty na spaní osvětlují pouliční lampy. Nesvítí se až v nejvyšší části kopce těsně u hradu. Místo na spaní vybereme pod borovicemi před hradební zdí, hned vedle vstupní brány. Další úžasně romantické místečko. Jsme hodně unavení a hned usínáme. Děláme tím jednu zásadní chybu. Nepřevlečeme se ze zpocených triček a v noci je nám všem třem zatraceně zima.

Čtvrtek

Ranní budík zvoní v šest hodin a teprve se rozednívá. Ještě poměrně dlouho se válíme ve spacáku. Chvíli potom, co se vysoukáme ze spacáků, přijíždí policejní auto odemknout hradní bránu.

Naštěstí jim naše přítomnost vůbec nevadí. V rychlosti stihneme absolvovat i prohlídku vnitřní části za hradbami. Uvnitř je jsou jen zahrady s fontánkou a Španěl cvičící tai-či. Výhled na město nezklame ani po ránu.

Dolů pádíme úprkem. Tentokrát procházíme hlavními třídami v centru. Ty vypadají podstatně líp než ta část, kterou jsme bloudili v noci. Najít nádraží podle mapy se nám nedaří, musíme se ptát. Jízdenky nám tu prodají jen na spoj jedoucí z této stanice, na další přípoje v Portugalsku už to nedokážou. Vlak do portugalského Porta jede odsud jen dvakrát denně. Ráno a odpoledne. Interrail pas máme jen na sedm dní. Tento den ho už nepoužijeme a kupujeme klasické jízdenky. Na zpáteční cestu si necháme jeho čtyřdenní platnost, abychom si mohli cestou zpátky projet nějakou zajímavou delší trasu.

Náš další vlak je drkotavý třívozový motoráček, ale i tak je potřeba do něj mít místenky. Většina sedadel je obsazená a není v něm pořádné místo na batohy. Dostáváme se zřejmě někam mimo civilizaci, na záchodech není papír a neteče voda. Vlak nehlásí aktuální zastávky. Protože nezastavujeme ve všech stanicích, kde jsou v mapě namalovaná nádraží, jen s obtížemi se orientujeme, kde právě jsme. Portugalské pobřeží vypadá líp než španělská část. V domcích se bydlí a jsou udržované včetně předzahrádek i okolí. Všechno je vlivem vlhkosti z Atlantiku hodně zelené. Připomíná mi to jižní Slovensko, kde se z nížiny začínají zvedat první kopce. Kus trasy vede i okolo oceánu a Hubajz konečně vidí, jak vypadají pořádné vlny.

V Nîne málem nestíháme vystoupit. Je to malé nenápadné nádraží v místě odbočky na Bragu. S Hubajzem házíme na záda batoh a jsme venku hned. Jen Milanovi se nedaří uvolnit svůj batoh důkladně upevněný gumicuky v chodbičce. Než mu dojde, co se děje a kam my se valíme, chybí vlaku do odjezdu jen pár vteřin.

Kupujeme jízdenky do Bragy, cíle naší vlakové anabáze. U kasy zjišťujeme, že přípoj by nám měl jet hned. A to už taky vlak vjíždí na nástupiště. Když to zjistíme, utíkáme za ním a voláme na okolo postávající Portugalce „Chyťte ho!“ Naskakujeme a okamžitě odjíždíme. Tento vlak staví v každé díře a hlásí i zastávky. Jede nás v něm jen málo. Jízdenky vypadají jako kartičky v supermarketu. Průvodčí je načítá do svého strojku a až v něm vidí, kam vlastně jedeme.

Procházíme Bragou a pokoušíme se ptát na turistické informace. Chvíli bloudíme, než se na několikátý pokus doptáme. Slečna na informacích nás navede k půjčovně aut. Dopředu nemáme nic rezervované, protože jsme nevěděli, který den ani kam v Portugalsku přijedeme. Braga je třetí největší sídlo Portugalska se 140 tisíci obyvatel. Je to krásné historické město se spoustou památek už od románské éry. Nejhezčí stavby vznikly v období baroka. Městem se pohybuje neuvěřitelné množství zahraničních i domorodých turistů. Tomu je uzpůsobený sortiment v obchůdcích v centru. Co mě za výlohami zaujme, to jsou kabelky a tašky vyrobené z korku. Velká část domů má fasádou obloženou kachlíky, které jsou v Portugalsku velmi tradiční. Každý dům je zajímavý originál.

Nacházíme půjčovnu. Nejdřív vypadá, že tu nic vhodného mít nebudou. Pak se někde najde jeden volný Seat Ibiza. Ten bereme a plánujeme s ním odjet do hor.

Nemůžeme se vymotat z města. Křižovatky nejsou značené, takže dlouho tápeme, než se nám podaří chytit se správného směru. Projíždíme skrz dlouhé vesnice za městem. Jedna obec plynule přechází v druhou, souvisle obydlená oblast okolo cesty se táhne až do podhůří. Blíží se jediný národní park v Portugalsku Peneda – Gerês. Namířeno máme do podhorského střediska Gerês, kde bychom měli sehnat v dalším infocentru mapu hor.

Nejdřív se nám podaří přejet a dostaneme se až do místního kempu za koncem vesnice. Mezi stromy jako v lese jsou tu postavené opravdové stany a chatičky s kruhovým obvodem a špičatou stříškou. Vracíme se zpět k informačnímu centru. Nacházíme ho poměrně nenápadně ukryté na elipsovitém kruháku. Paní vevnitř nám ale moc nepomůže. Anglicky umí dost špatně a má mapu jen části hor. A pokouší se tvrdit, že je to celý národní park. Přitom informační tabule ve vesnici opodál ukazuje něco úplně jiného.

Mapa s turistickými cestami tady neexistuje. Odneseme si aspoň plánky dvou výletních tras v okolí. Do mapy si necháme namalovat, kde začínají a typy na zajímavá výletní místa, jako jsou vodopády, vyhlídky a vesnice s typickou architekturou. Po náhorní plošině ve vrcholových partiích hor, kam bychom se rádi dostali, se údajně chodit nedá.

Pod vesnicí se táhne dlouhá přehrada, ve které se smí i koupat. Po třech dnech cestování vítáme tuto příležitost jít se vyprat a omýt. Podél břehu se střídají kamenitá místa a písčitokamenité pláže. Koupel je maximálně relaxační záležitost. Jen ta voda kdyby nebyla tak studená!

V jedné klidné a hůř dostupné zátočině si vybereme místo pro dnešní nocleh. Jak zapadne slunce za hory, udělá se u vody velká zima, protože fouká vítr. Balíme ležení a vyrážíme do hospody vyzkoušet nějakou místní krmi. Objednáváme ryby a kuře na grilu pro Hubajze. Pro něj je to ohromná porce, ale statečně se s ní pere. Přes den už z hladu sotva chodil.

Na spaní se vracíme zpátky na pláž do skryté zátočiny. Cítíme se bezpečně, tady nebyl téměř nikdo ani přes den. Před usnutím nám místo ukolébavky na dobrou noc ustavičně něco houká. Ale vůbec nedokážeme identifikovat, co to bylo.

Pátek

Ranní probuzení je pro Milana šok. Probral se a vedle sebe nemůže nic nahmatat. Hubajz zmizel! Šmátrá okolo sebe a pořád nic, objeví jen mě. Ležíme mírně ve svahu a Hubajz po alumatce sklouzl i se spacákem až k našim nohám. Spí tam jako dudek a zkroucený jak paragraf.

Na dnešní den je v plánu výšlap do hor. Podle mapy z infocentra zajíždíme na parkoviště u kempu za vesnicí, odkud vyráží značená trasa. První úvodní značku nacházím já a hlásím, že mám za ni bod. Hubajz ale nesouhlasí, protože panáček má jinou barvu, než jsem si myslela a nechala všemi hledat. Tak začínáme pátrat po další značce za další bod. A diskutujeme nad tím, co získá vítěz. Postupně do bodovací soutěže přidáváme i další objekty – ještěrky, hady, jiná vzácná zvířata, a dokonce i značky namalované z druhé strany pro opačný směr.

Hory jsou vysoké jen cca 1400 m, ale horní části jsou hodně kamenité a bezlesé. Lesy porůstají jen spodnější části. Vídáme v nich převážně borovice a eukalypty. Na vlhčích místech i duby s rozeklaně stavěnými korunami. Identifikovat se mi podaří i cesmíny a zeravy. Fotím si některé rostliny, u kterých netuším, co by mohly být zač. Nejzajímavější jsou keře s listy jako akácie, ale bez trnů. Na slunnějších místech rostou ostružiny. Plody už začínají dozrávat, tak je obíráme a svačíme.

Značek okolo cesty je velká spousta a Hubajzovi body rychle přibývají. Ještěrek je o něco míň než značek a o to větší radost z nich má. Časté jsou dva druhy. Kostičkované a pruhované s oranžovýma zadníma nožičkama. Nejsou moc plaché. Dá se k nim přiblížit na poměrně krátkou vzdálenost. Většinou jsou poměrně malé a když se vyskytne nějaký kapitální kousek, Hubajz se jeho objevem hlasitě chlubí.

Prvního hada nachází Hubajz hned na začátku výstupu, když sleduje vyhřívající se ještěrku. A má radost, že jí zachránil život, když hada zaplašil. Jen chudák had měl kvůli němu hlad. Druhého hada potkáme zanedlouho ve vyšší části kopce. Sluní se na okraji cesty a nebýt Hubajze, tak si ho ani nevšimneme. Vypadal na nádhernou zmiji s klikatou černou čárou na hřbetě. A taky fofrem co nejdřív mizí.

Dostáváme se do míst, kde se stromy rozestoupí a před námi se otevře pohled na nádhernou krajinu s balvany, vřesovci a hasivkou orličí. Tato kapradina tvoří většinu podrostu. Tráva neroste skoro nikde. Na jedné planině nacházíme pozorovatelnu postavenou z kamení a kamenný minidomeček, kde by snad i jeden člověk dokázal přespat.

Asi polovina cesty pokračuje po této planině. Stromy na ní rostou jen roztroušeně, a i přes svoji přítomnost umožňují krásné výhledy po okolních kopcích. Jediné přechodné horské osídlení nacházíme na oplocené louce se solitérním dubem a kamennou bačovnou. Je prázdná, jen okolo jsou vidět pozůstatky pobytů koňů. Průběžně potkáváme skupinky francouzsky mluvících turistů. Kromě nich a nás v horách nikdo není. Vůbec žádní domorodci.

Před sestupem zpátky do údolí nacházíme vyhlídková místa. Nejdřív jedno nějakou dobu už moc nepoužívané. Další vyhlídka je o kousek dál a přístupná pro motoristy. Proto je u ní spousta lidí. Kromě rozhledu po okolních kopcích se nabízí i pohled na přehradu a vesnici Gerês.

A tady nacházím i svého prvního otakárka ovocného.

Následuje prudký sešup do vesnice. Hubajz nasbíral 150 bodů, Milan 32 a já 27. Jako odměnu vyhlašujeme možnost si vybrat cukrárnu, kam zajdeme na něco dobrého. Dáváme si každý kus dortu a za celý den jsme totálně přeslazení.

Cestou z vesnice k autu se chceme jít podívat přes lázeňský park ke koupališti. Je chvíli před zavíračkou a vypadá, že park už nikdo nehlídá. Ale přeci, hlídač se od někud vynoří. Jako první pokračuju dál, ale chlapi se nechají znejistět a zastavit. Česky s doplňující bohatou gestikulací mu vysvětluju, že se v tuto pozdní hodinu opravdu nejdeme koupat. Chceme se jen podívat, jak to tam vypadá a kam bychom mohli případně zajít zítra. Portugalec porozumí, rezignuje a přestává po nás chtít vstupné. Ti dva moji z toho mají úžasnou srandu, i já se ve skrytu duše bavím. Nechápou, jak jsem najednou mohla zapomenout všechny cizí řeči. Chtěla jsem jen vyzkoušet, jestli je pravda, že mateřštinou se dá domluvit s kýmkoliv. Funguje to.

Procházíme dál až dozadu k bazénům. Ty jsou ale už zamknuté za plotem. A poměrně mrňavé. Park je hezký, ale za to vstupné by nestál. U kempu nasedáme do auta a pokračujeme v cestě do další části hor. Cíl dnešního večera je druhá část národního parku, masiv Peneda. Děláme ale chybu v navigaci a dojedeme do sedla na portugalsko – španělské hranici. Musíme se vrátit, od půjčovny nemáme svolení opustit zemi. Cesta vede lesem s nádhernými starými duby. Bohužel se nedá zastavit, značky zákazu zastavení jsou úplně všude. Kochat se dá jenom z auta. Většinu času se dá jet jenom na dvojku. Silničky jsou úzké a samá zatáčka. Kdekoliv se může vynořit jiné auto nebo zvíře.

Vracíme se do vesnice Gerês. Milan naviguje a má velký problém najít naši polohu v mapě. Spousta vesnic tam chybí a některé jsou i v opačném pořadí než ve skutečnosti. Jedu intuitivně a vcelku se to daří. Postupně míjíme pár míst se zajímavými výhledy na kopce. Čas od času míjíme i turistické značky, které do těchto kopců vedou. Dostáváme se do vyšších nadmořských výšek. Nejvyšší partie jsou porostlé nízkými rostlinami podobnými trávě, ale tráva to není. Zapadá slunce a nahoře je hodně zima. Noc se rozhodneme strávit níž v údolí a další den vystoupat zpátky do hor.

Podle mapy se nám zamlouvá městečko Terras de Bouro na říčce Rio Homem. Do něj přijíždíme až za tmy. Hned na jeho začátku odbočuje užší cesta ke koupališti, která vypadá pro dnešní noc nadějně. Sjedeme na parkoviště a Milan vyráží obhlídnout terén. Dole je jezírko, za ním vhodná plocha na spaní přístupná jen přes půl metru širokou betonovou hrázku. Před jezírkem je hospůdka, ve které sedí jediný člověk a před ní stojí jedno auto. Upelešíme se u jezírka a při usínání se těšíme na ranní koupel.

V hospodě začíná být čím dál rušněji. Začíná diskotéka s hudbou místních kapel. Podaří se nám usnout i přes hlasitý řev opilců. Ale ne nadlouho. Najednou se budíme a oslepují nás světla jakéhosi ohromného teréňáku plného ječících ožralých Portugalců. Nejhlasitěji se ozývá mařka, která přímo hystericky řve. Před námi je dlouhá rovina a řidič si naší spící trojice naštěstí všiml. Zatáčí nahoru do stráně, udělají okruh a vrací se přes vodu na druhý břeh. Tam za ohromného řevu pokračují v „bohulibé“ činnosti.

Po této epizodě se mi do rána nepodaří zamhouřit oči. Usínám až nad ránem, když vypnou motor. Spaní ale netrvá dlouho. Začíná mrholit. Když je jasné, že už nepřestane, balíme ložnici a mizíme do auta. Spacáky jsou ale už vlhké. Po cestě okolo hospody vidíme, kudy všude jezdili opilci předchozí noc. Nevidět ty vybagrované koleje v prudkém svahu, nikdy bych nevěřila, že i takováto stráň se dá vyjet. Jsem totálně nevyspaná a unavená.

Sobota

Ráno se vracíme do vesničky Bruffe, kterou jsme projížděli předchozího dne už skoro za tmy. Podle doporučení z infocentra v Geréši je to jedna z obcí, kde je možné vidět tradiční hospodaření. Nachází se už vně národního parku. Při procházce obcí potkáváme Portugalce a později i Portugalku, kteří bičíkem popohání krávy, které ženou na pastvu. Šlehají je jím za soustavného spílání spousty nadávek. Ve druhé ruce si nesou deštník.

Po silnice se za občasného spásání trávy prochází stádo koňů. Ti žádný lidský doprovod nemají. Hubajz se je snaží dohnat a pohladit. Koně mu ale prchají. Jednoho si ochočí Milan a pak ho hladí spolu, až jsou černí jako prasata.

Proplétáme se dědinou dál, ale výlet netrvá dlouho. Začíná dost vydatně pršet. Vracíme se k autu a sjíždíme pod hory. Nabízí se propršený den využít k nějakému delšímu přesunu. Chtěla bych do nejvyššího pohoří Portugalska Serra di Estrella. Ale jsem z probdělé noci unavená a řidičsky bych to nedala. Měníme tedy cíl za bližší. Dorazit k moři a tam třeba bude líp.

Dojedeme do města Esposende v ústí řeky Rio Lima. Zaparkujeme na nábřeží a jdeme se projít okolo vody. Zase ale začíná pršet, a navíc tu není žádná pláž. Ta je až na druhém břehu řeky. Potkáváme paní, jak dloubá rýčkem do bahna mezi kameny obnaženými při odlivu. Něco tam hledá. Loví dlouhé masité červy, asi jako návnadu na chytání ryb.

Dojedeme na opačný břeh. Procházíme přes ostřicemi zarostlé ohromné „pískoviště“ k vodě. Podle chuti poznáváme, že voda je tu jen málo slaná a jsme tedy pořád jen v ústí řeky. Hubajz by ale rád viděl opravdové moře. Protože se počasí postupně lepší, přesunujeme se jižněji na pláž u obce Apúlia.

Zaparkujeme u cesty, která vede okolo pláží a přes písečnou dunu se dostáváme na pláž. Sedáme na zem a Hubajz hned musí otestovat moře. Je sranda se na něj koukat, jak uskakuje před vlnama. Nechá se přesvědčit, aby ochutnal vodu. S odporem ji prská všude okolo sebe! Dáme si svačinu a chlapi se vrací do auta pro plavky. Svítí slunce, je čím dál větší teplo a VŮBEC nefouká. Ideální počasí na koupání.

Za chvíli přiběhne Hubajz, že máme u auta rozbitý okno. Balím věci a jdu se na to podívat. Cestou přemýšlím, jak jsem mohla zaparkovat tak špatně, že nám se nám někdo trefil do okna. Když dorazím k autu, Milan hlásí, že nám ukradli všechny batohy. Kromě telefonů jsme nepřišli o nic zásadního. Pasy, jízdenky, karty i většinu hotovosti jsme měli u sebe. Jak jsme v noci zmokli, sušili jsme všechno volně rozložené v kufru. A ostatní proviant byl nacpaný do různých igelitek volně uložených pod mokrými věcmi. Postupně přicházíme na to, co kromě mobilů nám ještě chybí. Špinavé ponožky, tablety na průjem, zubní kartáček, Hubajzovy plavky, šití, kolíky od stanu, provaz, exterky, filtr na vodu, rezervní peníze, několik kusů pánské ochrany a pár dalších drobností. Zato dvou úplně nových péřových spacáků si ani nevšimli. Amatéři.

Stopuju auta, aby nám pomohli zavolat policajty. První starší pán umí jen portugalsky. Pak zastaví auto s mladší dvojicí. Kluk nám domluví, že máme zajet k nim na stanici do Esposende. Starší pán nám nabízí, že nás tam doprovodí. Dovnitř jdu s Hubajzem, Milan čeká venku a hlídá auto. Policajti se moc nedomluví anglicky, ale nějak se dorozumíme. Všechno sepisujou strašně dlouho. Jeden umí trochu mluvit, druhý psát na klávesnici. A taky jsem jim dlouho musela vysvětlovat, že když nám ukradli telefony, tak jim opravdu na nikoho z nás nemůžu dát žádné telefonní číslo pro případ, že by něco ze zmizelých věcí našli. Ale byli milí. A asi i překvapení, že to bereme s humorem a nenadávám jim za tom, co nám jejich krajané provedli. Vysvětlují nám, jakých značek si na autě zloději všímají a podle kterých identifikují auta z půjčoven. V těch prý častěji něco cenného najdou než v autech místních obyvatel.

Po skoro hodině na služebně se přiřítí další policajt, přinese můj batoh a vyskládá přede mě na stůl můj služební telefon, mezinárodní řidičák, portugalskou konverzaci i ukradená Eura. Jsou to všechny věci, které byly uložené ve skryté kapsičce a zloděj je neobjevil. Batoh donesl na služebnu někdo, kdo ho našel pohozený nedaleko místa, kde jsme parkovali. Zloděj musel být asi hodně nasraný, když zjistil, že ukradl úplně prázdný batoh a hned s ním asi zlostí někam mrštil. Ještě se necháme nasměrovat na obchod ve městě, kde by se dala koupit nová zavazadla. Chválím policajty, skládám jim poklonu a v dobrém rozmaru odcházím ven.

Myslím si, jak Milana překvapíme, že se nám vrátil jeden z batohů. Ale prdlajs. Žene se k nám, že nám musí něco povědět. Přijel tam chlap a dovezl můj batoh. A sháněl se po řidiči toho auta, které tam stálo s vymláceným oknem. Milan se k němu hlásil, ale vzhledem k jeho aktuálnímu vzezření blížícímu se homeless (roztrhané kalhoty, sešmajdané pohorky, špinavé a propocené triko o tři čísla větší) mu nic nedal a batoh odnesl k policajtům.

Bloudíme městem a hledáme doporučený obchod. Nějak jsme se zamotali úplně jinde a už se nedokážeme vrátit ani zpátky k těm policajtům. Milan vystoupí na kraji centra a vyráží hledat vhodný krám pěšky. Já mezitím hlídám s Hubajzem auto a snažím dovolat někam, kde mi poradí, co s autem. Zkouším všechny tři čísla na vizitce z půjčovny. Je sobota odpoledne a nikdo to nezvedá. Dál vytáčím asistenční službu z formuláře povinného ručení. Tam mi oznámí automat, že o víkendu tam fungují jen mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední. Ještě objevím číslo na non stop asistenci půjčovny. Odsud mě nasměrujou na možnost zajet vyměnit auto do Porta na letiště, kde jsou až do půlnoci.

Milan se vrací s nepořízenou a s další příhodou do sbírky. Cestou po městě ho zastavil jeden z kolemjdoucích a nabízel mu Eura, jako kdyby to byl nějaký žebrák. Eura si pochopitelně nevzal. Peněz máme dostatek, jen se snažíme na cestách vypadat od pohledu nuzně, aby nás nikdo nechtěl okrást

Porto má naštěstí letiště na té straně, odkud do něj přijedeme. Takže by mělo být hračka ho podle ukazatelů na dálnici najít, i když nemáme navigaci. Zaváhám při řízení jen téměř u cíle, když míjím odbočku a trochu víc se projedeme na dálnici. V půjčovně AVISu měníme Seata Ibizu za mrňavé VW Polo. Všechno ostatní je rozpůjčované. Do kufru se nám ani batohy nevejdou a musíme jeden uložit na zadní sedačce. Máme pojištění nulové odpovědnosti, takže za poškození naštěstí nic neplatíme.

Obsluha půjčovny nás ještě nasměruje na nedaleký Decathlon, kde bychom mohli sehnat nové batohy. Tentokrát si cestu pro jistotu nechám namalovat na papír. Začátek dáváme na výbornou. Jen u cíle zase kufrujeme a tentokrát pořádně. Podaří se mi dostat na úzkou cestu, která je uprostřed oddělená zábradlím. Projíždíme přes nákladní váhy a dostáváme se k závoře, za kterou se nakládají kontejnery na lodě. Bohužel se tu po zjištění mého omylu nikde nedalo otočit. Bezradně zastavujeme před závorou a po chvíli přichází obsluha. Dělám se sebe blondýnu a ptám se, kudy se dostaneme do Decathlonu. Vrátný se slituje nad mým hraným zoufalým výrazem, pustí nás závorou okolo, a ještě nás navede na správný směr.

Cestou od přístavu potkáváme smečku divokých psů. Vůbec jim nevadí, že po silnici jedeme my a že jsme silnější. Skáčou nám pod auto jako by na něj chtěli zaútočit. Vztekle na nás cení zuby a vrčí. Vypadají jako hyeny. Chováním i vzezřením. Dostat se do těchto míst pěšky, tak nás snad i roztrhají.

V Deacathlonu vybíráme jeden z největších batohů a jeden malý pro Hubajze. K tomu nějaká trička pro Milana v jeho velikosti, aby už neodpuzoval kolemjdoucí. Vybaveni novými věcmi se vymotáváme z Porta a vyrážíme hledat nocleh za město. Začíná se stmívat, Milan se snaží navigovat podle mapy, ale motáme se pořád dokola někde v okolí Porta. Zastavěná plocha nebere konce. Otáčím to na směr Guimarães, středně velké město nedaleko Bragy. Z Guimarãese pak pokračujeme dál na venkov. Ani na vesnicích se nám nedaří najít vhodné místo na přespání. Zakotvíme tedy v krajní uličce jedné z menších vesnic s tím, že tuto noc strávíme v autě. Je tma, jsme unavení a chuť do dalšího bloumání po okolí je minimální.

Ještě, než stačíme zamaskovat vnitřek auta alumatkama, aby na nás zvenčí nedoléhalo světlo z pouličních lamp, objeví se starý dědula a snaží se navázat kontakt. Posunky mu ukazujeme, že tady chceme spát. Portugalsky nás prosí, ať posuneme auto kousek dál, že bráníme sousedovi ve výjezdu. To tedy uděláme, aby nás ráno nikdo moc brzy nebudil. Než se stihneme upelešit, objeví se děda znovu i se svojí ženou a nesou nám peřiny na přikrytí! Velkorysá nabídka nás všechny zaskočila. S díky odmítáme a ukazujeme jim naše spacáky. Snad pochopili, že nám v noci zima nebude.

Neděle

Ráno chceme využít pozice dál od moře a podívat se ještě do kopců. Podle mapy je možné vyjet po silnici až na vrcholek hor, ze kterých bude výhled na hraniční pohoří Gerês.

Vyjíždíme brzy a bez snídaně. Cesta ubíhá pomalu. Projíždíme zatáčkovitými silnicemi skrz jednu vesnici za druhou. I v těchto končinách portugalská vesnice téměř nikde nekončí. V jednom ze zapadákovů po cestě objevíme u silnice otevřený obchod. Hubajz si jde koupit nový zubní kartáček jako náhradu za ten ukradený. SÁM.

Na snídani zastavíme na malém odpočívadle na okraji lesa v kopci nad další vesnicí. K pikniku nám z místního rozhlasu vysílají přímý přenos z ranní bohoslužby. Hlas faráře se střídá se zpěvem chorálů. Holt když katolíci nechodí do božího stánku pravidelně a ukázněně sami, musí si církev najít jinou účinnou cestu, jak oslovit své ovečky.

Pokračujeme nekonečnými vesnicemi k horám Serra da Cabreira, odkud by měl být výhled na pohoří Gerês. Z osady Anjos podle mapy vede silnice až na nejvyšší vrchol 1262 m, jehož jméno žádné dostupné mapy neuvádí. Kousek za posledními domky končí asfalt a začíná prašná cesta. Proudy dešťové vody v ní vymlely hluboká koryta a obnažily množství kamenů. Nemáme žádný offroad a první desítky metrů se obávám o přežití auta v tomto terénu. Zkusíme dojet, kam až to půjde. Na dvojku se suneme opatrně vzhůru. I tak za sebou víříme mračna prachu a po pár kilometrech auto vypadá, jako kdyby se účastnilo Rallye Paříž Dakar.

Trasa přímo k cíli se nám nedaří udržet. Míjíme množství křižovatek s rozcestníky do míst, které naše mapa vůbec nezná. Dopravní značky bychom tu vůbec nečekali. Snažím se vybrat vždycky ten používanější směr jízdy. Ale i tak dojedeme místo k vrcholu s výhledem k místu, odkud se „silnice“ začíná svažovat na druhou stranu hor. Tak to zklamaně otočíme a po občerstvení se vracíme původní trasou zpátky dolů.

Zastavujeme na palouku u potoka s jezírkem, abychom se osvěžili a nabrali vodu na umytí auta do prázdných PET lahví. Tady by bylo bezvadné místo na přespání, kdybychom se tu ocitli večer.

Hubajz nachází novou zábavu – lov sarančat. Jsou velká, barevná a přítomná na každém kroku.

Vracíme se do vesnice a na začátku asfaltové silnice myjeme a sušíme auto. Usychá rychle, protože oproti předchozímu deštivému dni je vedro a fouká vítr. Jako další program si Hubajz prosadí moře. Vracíme se přes Bragu k oceánu. Konečně opouštíme nekonečné okrsky, kde se nedá jet rychleji než 50 km/h. Cestou po dálnicích projíždíme několik mýtných bran. Máme štěstí, že jsme si v půjčovně nechali dát automatický snímač průjezdů. Jen někde se totiž dá dálnice zaplatit přímo na mýtné bráně. Při jejich průjezdech nám na displeji snímače vždycky problikne cena za daný úsek, většinou v ceně 1-2 Eur. Není to sice moc, ale úseky jsou krátké. Celková cena při vyúčtování byla přes 400 Kč za čtyři dny pobytu, a to jsme jen popojížděli v té nejsevernější části. Nechtěla bych tady dojíždět denně po dálnici do práce.

Pro další koupání volíme městečko Amarosa. Tady se snad tolik nekrade. Parkujeme v ulici nedaleko od centra a zároveň kousek od pláže. A ženeme se k vodě. Lidi, kteří se opalují na pláži, jsou poschovávaní za různými přístřešky chránící je před větrem. Dnes fouká hodně silně a vzduchem létají zrnka všudypřítomného písku. Najdeme si místo, kde jsou nějaké klády, ke kterým se snažíme přivázat plachtu a takto si taky vytvořit aspoň provizorní závětří. Moc se nedaří, vítr se opírá do její plochy a odfoukává nám ji pod rukama.

Hubajz má hlad a říká si o plechovku se sardinkama. Milan mu ji otevře a v tu ránu je plná písku. Rybičky s pískem jsou absolutně nepoživatelné. Já vyrazím na průzkum okolí a na lov mušlí. Je příliv a moc jich nenacházím. Láká mě projít se až k majáku daleko před námi. Tady objevím vlnolam z kamenů a vhodnou zátočinu na koupání.

Po návratu vzdáváme jakýkoliv pokus o koupání a balíme přístřešek. Vracíme se zpátky do města spravit si náladu něčím dobrým k snědku. Na náměstí objevíme hospodu s místní kuchyní. Hubajz si objednává palačinku a my saláty s místní šunkou a plody moře. Jídlo je výborné. Tak jako tady jsme se ze salátu snad nikde nepřejedli.

Navečer se vracíme zpátky na pláž najít příhodné místo na spaní. Poblíž majáku byl terén členitější a mohli bychom najít vhodný dolík, kde moc nefouká. Nastal odliv a z moře vystoupily rozlehlé černé útesy.

Skáčeme s batohy na zádech po mokrých kamenech a proplétáme se mezi stružkami odtékající vody do moře tak, abychom byli co nejmíň mokří. Pokračujeme v hledání mušlí, ale žádné další zajímavé moře na břeh nevyplavilo. Hledáme tak dlouho, až opravdu dorazíme pár desítek metrů od majáku. Vybereme na spaní jednu z nejhlubších prohlubní.

Věci na spaní však s sebou nemáme, nechali jsme je v autě v Amarose. Musíme se tedy pro ně vrátit. Odmítám Milanův návrh, že jeden z nás dojde pro auto a přiveze ho k majáku. To už bychom se taky vůbec nemuseli potkat. Cesty k majáku jsou podle mapy úzké, klikaté a je jich hodně. Společná cesta zpět nám trvá do setmění. Z písku začínají vyskakovat podivná zvířátka. Typuju je na chvostoskoky. Jsou asi 1 cm velcí, téměř průhlední a rojí se z písku po celé pláži. Až doma za pomocí kamaráda zoologa jsem se dozvěděla, co to opravdu bylo. Jsou to skákající korýšci bez českého jména. Anglicky se jim říká sand hoppers. 

Auto na nás čeká tentokrát nepoškozené. Nasedáme a necháme se vést intuicí k majáku. Projíždíme uličkami mezi poli, které ani v mapě nejsou. Když se dostaneme mezi domky, snažíme se jet vždy tou širší, která se zdá být tou hlavnější. K výjezdu z civilizace k moři se dostáváme vcelku náhodou a za spolupráce mozků všech účastníků zájezdu. Kdyby řídil jen jeden z nás, opravdu by to byla loterie, jestli bychom se ještě večer dokázali všichni potkat na domluveném místě.

Večerní počasí nevypadá moc příznivě. Vítr je nepříjemně silný i po západu slunce a vmetá nám písek do očí. Na obloze jsou takové mraky, že se nedá vyloučit, že přijde v noci bouřka. Takže nakonec se kolektivně rozhodneme, že tuto noc strávíme v autě.

Pondělí

Noční bouře se nakonec nekonala a vítá nás krásný, slunečný, leč větrný den. Po snídani se přesouváme k majáku do vyhlídnuté zátoky, kde nás před větrem a vlnami chrání kamenný val. Naplánovaná je povinná koupel ve studené vodě pro všechny. Husí kůži máme ještě před tím, než vlezeme do moře. První se odvažuje Milan. Moc se mu tam nechce, tak Hubajz ze břehu použije mírný donucovací prostředek – hází po něm mokré chuchvalce řas nasbíraných u břehu, aby ho namočil. To ho opravdu přiměje se do studených vln ponořit. Závidím mu, že má mytí za sebou. Já jdu jako druhá. Jde to ztuha, krůček po krůčku. Umývám si v té hlavu a zvládám i opláchnutí vlasů, ale jen ve stoje v předklonu. Jen aby se mi nedostala ta ledová voda na záda! Nakonec si dodám odvahy a aspoň na chvíli se namočím celá. Rychle vylezu a ven a pobíhám po pláži, abych se co nejdřív zahřála.

Hubajz s koupelí otálí. Zatímco já jsem se tetelila blahem ve vodě, objevil mezi kamením kraby. Když se k nim přiblíží, zvířata zmizí v díře. Rád by nějakého ulovil, ale nakonec je spokojený s tím, když ho jen objeví a chvíli pozoruje. K této zábavě se po proběhnutí a usušení přidávám taky. Nakonec hledám kraby já. Když nějakého najdu, zavolám Hubajze. Ten hned přibíhá na místo, kraby vyplaší a ti zalezou do úkrytu.

Hubajz objevuje novou zábavu. Hloubí v písku díru a příkop, který odvádí vodu do moře. Postupem času ryjeme v písku díry všichni a snažíme se vyhloubit jámu co nejhlubší. Při této činnosti vydržíme do doby, než nám naše výtvory zaplaví přílivová vlna. A to je právě doba, kdy je vhodné vyrazit zpátky do Bragy, abychom stihli vrátit včas auto, a ještě ho před předáním dostatečně vygruntovat.

Na příjezdu do Bragy navštívíme benzinku a místní supermarket. Dotankujeme, vysajeme auto, a nakonec potřebujeme doplnit zásoby a koupit něco domů. Něco malého, skladného a nerozbitného, co by vydrželo čtyřdenní cestu vlakem s mnoha přestupy. Vybíráme nějaké místní rybičky pro nás a pytlíky s bonbony pro děti. Na parkovišti dokončíme očistu auta za pomocí Milanových použitých triček, která určil na likvidaci.

Zatímco já dokončuju úklid auta a balení zavazadel, chlapi jsou vyslaní s mapou, aby od lidí v nákupním centru zjistili, kudy máme pokračovat v cestě do centra. Nikde jsme totiž nepotkali jedinou navigační ceduli a víme jen, že jsme ve správném městě. Když už jsou pryč skoro půl hodiny přestává mě bavit stepovat u auta a ptám se pro jistotu i já řidiče jednoho z nedaleko stojících aut. Jen co zjistím správný směr další jízdy, už se oba dva vracejí se svěšenými koutky. Nedoptali se na nic. Milan se ve škole učil rusky a německy. S tím si tady moc nepomůže. Hubajz sice má ve škole angličtinu už několik let, ale kloudnou větu dohromady nedá. Takže i když po něm Milan chtěl naučit nějakou vhodnou otázku, kterou by se mohl přepapouškovat kolemjdoucím, nepochodil. Tak chodili sem tam mezi obchodama a vrátili se s nepořízenou.

Směr na centrum nějak pochytíme, ale stejně se ještě musíme ptát během jízdy, než se dostaneme k půjčovně. Tam vrátíme auto, věnujeme jim starý podsedák a vyrážíme do města vzhůru k dalším zážitkům našeho přechodného bezdomoveckého života.

Jako první zamíříme na nádraží zjistit si časy odjezdů ranních vlaků do Španělska. Poté provádím pokus o rezervaci místenek do lůžkového vagonu na noční expres přes Španělsko. Podle informací ze stránek Interrailu by to mělo být možné a mám s sebou i potřebné telefonní číslo. Jenže slečna na druhé straně linky mě vyvedla z omylu. Jízdenku bych si teoreticky mohla takto ze zahraničí rezervovat, ale musela bych si ji ještě ten den vyzvednout na nádraží ve Vigu. Takže tento způsob je nám úplně k ničemu, protože ve Vigu budeme až zítra, a to si místenku do vlaku můžeme koupit přímo.

Jdeme absolvovat ještě jednu prohlídku města a dát si poslední portugalskou zmrzlinu, bez které by Hubajz snad ani nemohl fungovat. Zmrzliny tu mají fakt výborné a obrovské. Pak ještě vyškemrá u pekárny peníze na sladké pečivo. To si ale musí jít koupit sám. Tak jde a skutečně si přinese to, co chtěl. Tato dobrůtka se vyskytovala ve víc krámech, kde jsme nakupovali. Připomíná mi to bábovičku z listového těsta, v ní je puding a nahoře kompotovaná švestka.

Na spaní chceme najít místo v parku na kopečku, který je vidět přímo z náměstí v centru. Park pokrývá celý kopec, takže se zdá, že o vhodná místa na spaní by tu nemusela být nouze.

Jenže když přijdeme blíž, všechno je jinak. V parku má útočiště smečka velkých zdivočelých psů. Tady spát rozhodně nemůžeme. Pokračujeme pěšky po hlavní silnici směrem z města. Když jsme od parku dostatečně daleko a okolo nás je zástavba domků se zahradami, prolezeme jednou ošklivou uličkou dál od silnice. Projdeme malým smetištěm a ocitneme se v hájku z mladých eukalyptů s výhledem na centrum. Tady rozhodíme naše spacáky a zatáboříme.

Úterý

Nocleh pod eukalypty byl fajn, měl jen jeden nedostatek. Toto místo je daleko od nádraží. Museli jsme nařídit budík nedlouho po svítání, abychom stihli dorazit na vlak, který jede dvacet minut po sedmé hodině. To se nám povedlo i s určitou časovou rezervou.

Absolvujeme zpáteční cestu do Španělska po trase okolo pobřeží, kterou jsme přijeli sem. Do Viga se dostáváme ještě před polednem. Jako první potřebujeme koupit jízdenky na noční vlak. Místenky na lehátka jsou už vyprodané, tak bereme zavděk třemi místy k sezení. Vyhneme se tak nutnosti hledat další nocleh mezi toulavými psy. Vlak vyráží pět minut před šestou a dopoledne budeme v Barceloně.

Vedro městských ulic bez zeleně je příšerné. Odpoledne tu bude nejlepší strávit v parku u hradu, kdy jsme už jednou nocovali. Po cestě se zastavujeme na oběd v místní hospůdce s úmyslem ochutnat něco typicky španělského. Jídelní lístek je jen ve španělštině a číšník umí jen španělsky, tak vybíráme něco intuitivně a jsme zvědaví, co nám vlastně donesou.

Po obědě se odebereme strávit siestu v parku. Zabereme lavičky ve stínu a trpělivě čekáme, než se přiblíží čas na odchod na nádraží. Podnikat se v tom horku nedá nic. Ani na dopsání deníku nemám sil, i když času by bylo právě tady dostatek.

Z parku je to na nádraží téměř hodina, kterou se musíme potit v rozpálených ulicích odpoledního velkoměsta. Až ve stínu nádraží je zase příjemně. Nastupujeme do vlaku a zabíráme svoje místa. Sedačky jsou jen v jedné řadě u oken, dostatečně prostorné a sklopitelné. K místence každý pasažér od průvodčí nafasuje balíček s lahví vody, deku, sluchátka do uší, škrabošku na oči, kartáček na zuby a zubní minipastu. Zkoumáním proviantu a ovládání polohování sedačky nás na nějakou dobu zabaví.

Do setmění pozorujeme krajinu za oknem, jak se od pobřeží Atlantiku postupně zvětšují kopečky, když projíždíme podél Pyrenejí. Hubajz si nasazuje masku na oči a usíná poměrně brzo. Mně spaní nejde a dlouho se převaluju na sedačce. Milanovi se v sedě nedaří usnout vůbec. Rozvalí se na podlahu pod sedačkama. A kdyby o něj v noci nezakopla průvodčí, spal by nepřetržitě celou noc.

Středa

Dopoledne přijíždíme na nádraží Barcelona Sants. Kupujeme místenky na vlak do Valence ve Francii. Vlak jede až za dlouho a máme dvě hodiny času, což je dostatek na to, abychom se stihli zajít podívat do města. V turistických informacích kupujeme za Euro plánek centra s obrázky nejznámějších památek. Do centra jsou to asi dva kilometry. V Barceloně jsem byla před patnácti lety na víkend a moc mě tenkrát nenadchla. Jsem zvědavá, jestli tentokrát budu odjíždět s lepšími dojmy.

Chtěla jsem chlapy zavést ke chrámu Sagrada Familia, ale v naší mapě ho nemůžu najít. Leží totiž úplně mimo centrum a dojít k němu nestihneme. Namíříme tedy do centra. Mezi nádražím a centrem procházíme typickými barcelonskými ulicemi vybudovanými do prvého úhlu jako v Americe. První davy turistů potkáváme na Katalánském náměstí (Plaça de Catalunya). Je to hlavní náměstí Barcelony (a ta je hlavním městem Katalánska). Lidé tu postávají v hloučcích, baví se tu a také ho využívají jaké místo srazu zájezdové skupiny. Někteří obsadili zastíněná místa pod vzrostlými stromy a odpočívají. Nebo se chladí u četných fontán. Za tímto náměstím už začíná barcelonské staré město.

Snažíme se neztratit se jeden druhému z dohledu. Jako ohromná výhoda se tu ukazuje Hubajzovo reflexně žluté sportovní triko. Tento typ oblečení tu na sobě nikdo nemá, natož v takové barvě. Všichni v tomto mraveništi jsou převlečení za městské elegány. V jednom kuse se ohlížím a hledám za sebou tu jedovatě žlutou barvu.

Z Katalánského náměstí je to už nedaleko do gotické čtvrti a ke gotické katedrále sv. Kříže a sv. Eulálie. Na prostranství před ní a v okolních uličkách davy ještě zhoustnou. Na zemi nabízí potulní prodavači hromady cetek a vějířů.

Boční část katedrály a sousední dům spojuje nad našimi hlavami jakýsi mostek. Až doma z map zjišťuji, že jeho jméno je Pont del Bisbe (Biskupův most). Všichni si ho fotí, tak si udělám obrázek taky s tím, že si doma najdu, co je to za památku. Z internetu ale zjišťuju, že to není žádná gotická stavba, jak by se dalo mezi okolními budovami předpokládat. Je to podařený neogotický fejk z roku 1928.

Od katedrály projdeme s davem uličkama a dostaneme se na hlavní společenskou třídu La Rambla. Jejím středem vede chodník s množstvím stánků se všemožným sortimentem. Na celý tento mumraj vrhá stín alej starých vzrostlých platanů ve dvou řadách. La Rambla je ve městě centrem všeho života a znamená pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Václavské náměstí. A právě v těchto místech se týden po našem návratu odehrál teroristický útok, kdy teroristi najeli dodávkou do lidí korzujících městem. Měli jsme kliku, byli jsme na špatném místě ještě ve správný čas.

Do prostoru La Rambly ústí trh Mercat de Sant Josep – La Boqueria. Nemáme už času nazbyt, ale sem ještě musíme nakouknout. Připadám si tu jako bych se během chvíle teleportovala do jihovýchodní Asie. Stánky nabízí oku lahodící pokrmy, ovoce, maso…Zboží je naaranžované jako barvami překypující umělecká díla. Však posuďte sami.

Z centra se zrychleným přesunem přibližujeme k nádraží. I přes rychlou chůzi čas ubíhá rychleji, než bychom chtěli, a rychlochůze pozvolna přechází v běh. A s krosnama na zádech se v subtropickém vedru neběží zrovna nejlíp. Když už dofuníme na dohled nádražní budovy, něco vypadne Milanovi z boční kapsy batohu. Ztrácíme takto jednu alumatku, která se vymrštila takovou rychlostí, že sejmula pití na lidi sedící u stolku na předzahrádce jedné restaurace. Než zjistíme, co se stalo, už jsme o kus dál a nemáme čas se vracet a řešit to. Alumatku obětujeme a zpovzdálí jen zaslechneme nadávání ve španělštině.

Na vlakáč dobíháme sedm minut před odjezdem. U nás by to bylo ještě s velkou časovou rezervou. Tady ale musíme projít kontrolou, ještě než nás pustí na nástupiště. Asi se jim nepozdáváme už od pohledu a lustrují naše místenky i Rail pass. Asi vypadáme, jako bychom ji měli zfalšovanou. Trčíme na místě a pohledem brzdíme ručičky na hodinách. Po dlouhém telefonátu ve španělštině nás konečně pouští dál. Doběhneme na perón, naskočíme do vlaku a ten se za chvíli rozjíždí. Je to úžasná úleva. Potřebujeme se dostat do večera co nejdál, ideálně až za hranice Francie. Hlavně se vyhnout nutnosti přenocovat v Lyonu.

Ve vlaku Hubajz sám od sebe požádá, abych mu dávala příklady českých vět do angličtiny. Začíná si uvědomovat, že ten jazyk je občas ukrutně potřeba. Překládáme věty typu: Jak se dostanu na nádraží? Kolik stojí jízdenka do Prahy? Mám rád hamburgery a nemám rád pivo. A vymýšlíme hororové scénáře, co bychom dělali, kdyby se jeden z nás někde ve městě ztratil.

Na palubě TGV se přesouváme do Valence. Místenky máme tentokrát do prvního patra, které je téměř prázdné. Podruhé si užíváme výhledy na kopcovitou krajinu předhůří Pyrenejí s krásně zelenou středomořskou vegetací. Za hranicí Francie začíná už nám známá fádní rovina, kterou prosvištíme až do Valence – severní brány Provence.

Ve Valence potřebujeme zjistit spoje do Lyonu nebo do Ženevy. Vystojíme si půlhodinovou frontu na informacích, než se dozvíme, že vlak jede asi za dvacet minut. Což je úplně super. Na informacích ale neprodávají místenky. Na ty si musíme vystát další frontu. Jenže prodavač u přepážky nám suše oznamuje, že místenky jsou už vyprodané. To proboha nevěděla ta bába na informacích? Ale radí nám dojet do Lyonu obyčejným rychlíkem a ušetřit tak dvouhodinové čekání. Je tu ale menší problém. Odjíždí za čtyři minuty! Poděkujeme, popadneme batohy a utíkáme. Chlapi to berou hned k prvnímu schodišti, které vede na nástupiště. Jenže místní nádraží je v tomto směru komplikované a na každé nástupiště je potřeba sejít z nádražní haly po jiných schodech. Chvíli trvá, než najdu správný směr a řvu z plných plic na chlapy: Tudy!

Doběhneme na perón, naskakujeme do vagonu a vyjíždíme. Rail pass vyplňujeme až ve vlaku, až se trochu vydýchám a přestanou se mi třást ruce. Do Lyonu to máme s přestupem. Nejdřív musíme do stanice Valence – Ville, což znamená Valence – Město. Odtud nám navazuje rychlík do Lyonu. Jedeme sice čtvrtinovou rychlostí oproti TGV, ale krajina a okolní vesnice jsou mnohem zajímavější než okolo hlavního koridoru. Míjíme kopečky porostlé vinicemi a listnatými lesy. Konečně se mi ta Francie aspoň trochu začíná líbit.

Na jednom nádrží nás fascinuje výmalba s motivy z první světové války. A vedle ní jsou zvěčnění všichni z této oblasti, kteří v ní padli.

Do Lyonu se dostáváme navečer. Mezinárodní vlak do švýcarské Ženevy nám ještě ten den jede. Na nádraží je v tuto hodinu podstatně menší ruch, než tu byl při našem minulém pobytu. Přesto se tam ani tentokrát necítím příjemně. Odjíždíme o půl deváté a vlak máme téměř sami pro sebe. Okolí už známe, tak jen poklidně klimbáme na sedadlech a těšíme se za hranice.

V Ženevě vystoupíme po desáté hodině už za tmy. S klidným srdcem se odebereme na naše už ověřené místo s trávníkem mezi železniční tratí a vysokou budovou úřadu. Ale ouha, slyšíme odsud nějaké hlasy. Když se přiblížíme ještě víc, vidíme i plápolající oheň. Naše místo si zabrali nějací místní bezdomovci. Otáčíme to, aby si nás nevšimli. Je jich víc a teoreticky by se nás tu mohli pokusit i oloupit. I když jsme v centru města, je to přeci jen trochu odlehlé místo. Jedno vykradené auto nám za dovolenou bohatě stačí.

Vymýšlíme náhradní plán. Nějakou nadějně vypadající zeleň jsme viděli v parku u Ženevského jezera. Jiná varianta nás nenapadá, takže vyrážíme na průzkum. Park má jednu poměrně velkou nevýhodu. Je hodně osvětlený, včetně těch nejskrytějších zákoutí. Temnější místa jsou jen pod stromy, které mají širokou korunu a větve nízko nad zemí, pod které by se v nejhorším případě dalo zalézt. Parkem se ale i v tuto pozdní hodinu pohybuje ještě množství lidí. Lavičky okupuje mládež, které se ještě nechce spát a po cestách pobíhají poslední běžci. Jdeme pořád dál kolem jezera. Procházíme kolem několika míst, kde by se dalo v nouzi složit hlavu. Ale k ideálu mají daleko.

Dojdeme až k plotu na konci parku. Tady je světla nejmíň. Zalezeme do hustšího křoví, tady by nás nikdo objevit nemusel. Pod spacáky máme spadané listí a břečťan. Budík nařídíme na ráno na sedmou hodinu, abychom mohli co nejdřív zmizet.

Čtvrtek

Spalo se dobře. Přesněji řečeno, mně a Hubajzovi se spalo dobře. Milanovi vlezla do  rozepnutého spacáku myš. Dlouho tam šmejdila a nechtěla ven, až ji musel vykopat. Ranní budík ignorujeme, protože se nám z vyhřátých spacáků vůbec nechce. Po deseti minutách válení přijíždí zametací auto. Otočí se a jede zase pryč. Ignoruje nás, i když ty modré spacáky v křoví musel řidič vidět. Dostaneme tím impuls k tomu konečně vylézt.

Dopřejeme si ranní procházku kolem jezera. Okolní hory jsou všechny v mracích.  Mt. Blanc ani napodruhé neuvidíme. Koukám aspoň na ptáky u našeho břehu. Kromě labutí a divokých kachen je tu i pár lysek, potápky roháči a husice rezavé.

Na nádraží zjišťujeme možnosti další cesty. Minule jsme Švýcarsko projeli za tmy a nic jsme z něj neviděli. Tentokrát to bude jinak. Na Švýcarsko si vyčleníme celý cen. Nechávám si poradit, kudy jet. Zadání je zdánlivě jednoduché. Chceme za den projet Švýcarskou takovou cestou, aby bylo na co hezkého koukat. Paní z informací nás navádí přes Bern a Spiez do Interlackenu.

Před odjezdem ze Ženevy doplňujeme ještě zásoby v Lidlu. Doplňujeme i sortiment bonbónů, které vezeme domů. Ve frontě u pokladny si za nás stoupne jeden prostorově výraznější pán. Hubajz z Milanem diskutují, jestli je tlustý nebo jen mohutný. Pro Hubajze je strašně tlustý, Milan mu oponuje. Podle mě je taky tlustý. Ale k diskuzi se nepřidávám, protože vymýšlím, jak vysvětlit paní pokladní, že chci platit Eury, protože místní franky nám ukradli. Německou verzi ale nestihnu vymyslet, tak vsázím na jistou angličtiny. Paní mi ale moc nerozumí. V tom se tlustý pán za námi ozve krásnou znělou češtinou, že tady s angličtinou moc nepochodím. Chlapi se míní propadnout hanbou, tak se rychle dekujeme z krámu pryč.

Na nádraží utrácím poslední drobné franky za pohledy. Mince jsme měli bokem a ty nám neukradli. Vlak do Bernu je plný. Stojím v chodbičce a zkoumám mapu místních železnic. Skutečná železniční síť je podstatně hustší než ta, kterou máme k dispozici v mapě od Interrailu. Variant, jak projet zemi, se nabízí povícero.

Jedeme po břehu Ženevského jezera. Je ledovcového původu a leží na toku řeky Rhôny. Je to největší jezero Švýcarska i Francie a po Balatonu i druhé největší jezero centrální Evropy.

Na jeho jižních svazích severního břehu rostou na nespočetných terasách už od 11. století vinice. Ty byly vysazeny v dobách, kdy bylo zdejší území ve správě řádů Benediktinů a Cisterciáků. Vinohrady a vinařské vesničky se táhnou po břehu o délce třiceti kilometrů. Od roku 2007 je tato oblast zapsána jako jedna z položek kulturního dědictví UNESCO.

V Bernu rychle přesedáme na další vlak. Z okna vidíme centrum se spoustou věží a zajímavých budov. Určitě by stálo za návštěvu. Naším dnešním cílem je ale vidět hory. Velká část našich spolucestujících jsou Japonci. Jeden z nich jede taky na Interrail pass. Má ho ale nějak špatně vyplněný a docela dlouho diskutuje s průvodčím. Nakonec si ale musí zaplatit jízdenku jako pro normální cestující.

Z Bernu je to do hor už jen kousek. Během dvaceti minut jedeme pod dvoutisícovými vrcholy. Koleje vedou po břehu jezera Thurnsee. Ve městě Spiez přestupujeme a pokračujeme okolo vody dál. Co se ale výrazně změnilo, to jsou spolucestující. Japonští turisté už jsou tu převládající většinou.

Vystupujeme na konečné v Interlakenu, který se nachází mezi jezery Thurnsee a Brienzersee. Toto město má charakter našeho Špindlerova Mlýna. S pěti tisíci obyvateli je jen o něco větší. Všude turisti, penziony a turistické atrakce. Kromě Japonců se tu rekreuje i spousta muslimů doprovázejících zahalené muslimky. Nad městem se tyčí čtyřtisícový masiv Bernských Alp, který je tvořená vrcholy Jungfrau (4158 m) a Mönch (4107 m), nedaleko nich pak i o něco nižší Eiger (3970 m).

Hlavní atrakcí okolí je pro nehorolezce určitě Jungfraujoch (3450 m), sedlo mezi Mnichem a Pannou. Do sedla je možné dostat se po železnici úzkorozchodnou zubačkou. Její výstavby začala už v roce 1839 a poslední úsek byl dokončen roku 1912. Převýšení od dolní stanice Kleine Scheidegg u Lauterbrunnen je úctyhodné, celých 1 393 m. Součástí konečné stanice jsou vyhlídky, restaurace i poštovna, ze které je možné poslat psaní s razítkem Jungfraujoch 3.454 m n. m.

Začíná tu i splaz největšího alpského ledovce Aletsch. Zároveň je to i největší ledovec kontinentální Evropy. Voda z ledovce dává vzniknout prameni řeky Rhôny. Tato oblast v okolí ledovce a Jungfrau je také zapsána na listině kulturního dědictví UNESCO.

Na prohlídku města máme hodinu a půl. Procházíme hlavní nákupní třídou. Mají tu hezký kostelík i některé z domů. Jen ty Alpy by mohly být vidět líp.  V turistických informacích mají na prodej ohromný kravský zvon. Velikostí odpovídá spíš zvonu na mamuta. Může být široký cca 40 cm. A prý se v minulosti opravdu používal.

Švýcarské železnice jsou legendární díky své přesnosti. A z naší zkušenosti toto můžu potvrdit. I když máme krátké přestupní časy, všechno krásně navazuje a všechny spoje stíháme. Ve dvě hodiny přesně podle jízdního řádu odjíždíme vlakem s názvem Die Zentralbahn směrem Luzern.

Opět většina pasažérů je japonského původu. Koleje vedou téměř podél celého břehu jezera Brienzersee. V jedné stanici na jeho konci ale otáčíme směr jízdy, náš vlak se mění na zubačku a začínáme šplhat do hor. Takto dojedeme až do stanice v sedle. Na vedlejší koleji už čeká vlak v protisměru. A všichni cestující, které vidíme, jsou Asiati!

Cestou do Luzernu se proplétáme malými horskými vesničkami obklopenými pastvinami. Takto nějak jsem si vždycky Švýcarsko představovala.

Konečná stanice Luzern leží na břehu Vierwaldstättersee. Jeho obvod je velmi členitý a podle mapy tu usnadňují a urychlují dopravu četné trajekty.

Celý zbytek odpoledne strávíme v různých vlacích nižší třídy a projíždíme jedno údolí po druhém.  Přestupujeme v Thalwilu, Sargans a v Buchsu, aniž bychom měli v některém z míst delší přestávku na prohlídku místa a průzkum okolí.

Buchs je posledním sídlem ve Švýcarsku. Přejíždíme do Lichenštejnska. První za hranicemi je Schaan, největší město země. Je zvláštní, že země, která má pouhých 37 tisíc obyvatel, má víc měst, a ještě jedno větší než to hlavní. Metropole Vaduz leží na břehu Rýna na úpatí pod dvoutisícimetrovým kopcem. Pravděpodobně už nemá, kam se rozrůstat, takže se obyvatelstvo koncentruje ve vedlejším Schaanu. Moje prvotní myšlenka byla ve Vaduzu přespat. V Lichenštejnsku jsem ještě nikdy nebyla. Jenže tam nejede vlak. Když zpětně zkoukávám mapy, určitě by stálo za to se sem ještě vypravit. I přes malou rozlohu je tu velmi hustá síť turistických tras, absolutně nesrovnatelná s Rakouskem i Švýcarskem. Lichenštejnské knížectví tedy pouze projíždíme a vystupujeme v prvním rakouském městě Feldkirch.

To už se začíná smrákat. Jako první prozkoumáváme nejbližší okolí nádraží, jestli bychom tady neobjevili vhodné útočiště pro nocleh. Kdyby šlo jen o to místo, přespat by se dalo jen kousek od nádraží. Jenže se tu u stánku s pivem kumuluje příliš mnoho opilých a možná i sfetovaných individuí. Protože bychom raději bezpečnější spaní, vyrážíme do terénu. Začíná mrholit a s příchodem tmy i pršet. Proplétáme se uličkami na úpatí kopce v severozápadní části města. Vhodný park ani neoplocené zahrady tu nenacházíme. Nejnadějněji se jeví plácek před místní knihovnou. Má ale tu nevýhodu, že na něj svítí světlo pouliční lampy.

V dešti pokračujeme v hledání dál. Další pokus bude u hradu Schattenburg nad městem. Tam to vypadá opuštěně a zeleně. Místo klidné jen vypadalo. Na hradním nádvoří je otevřená krčma a hosté pořád procházejí tam a zpátky.

Před hradem je pěkné spací místo, tady se rozhodneme přenocovat, až se ruch v okolí trochu uklidní. Z místa před hradní bránou se naskýtá krásný výhled na zachovalé historické město. Je to druhé největší sídlo spolkové země Vorarlbersko. Název města vznik od kostela postaveného v poli v 9. století nedaleko odsud.

Máme štěstí, že první noc, která nám komplet proprší, je poslední nocí naší dovolené. Poprvé musíme postavit přístřešek z plachty. Při jejím upevňování na zábradlí u loučky před hradem zjišťujeme, že jsme u moře přišli ještě o další věci, které by se nám právě teď hodily. Plachtu místo provázku upevňujeme na klády gumicukama a místo stanových kolíků zatížíme spodek plachty kameny z okolí. Od vchodu do hradu by nás nemělo být vidět. Zalezeme do spacáků a pořád prší.

Pátek

Spalo se špatně. Ještě večer okolo nás obcházel ježek. Dupe jako člověk a pořád jsme sledovali, kde se pohybuje a jestli tam ještě pořád je. Pršelo celou noc. Hubajz spal uprostřed a roztahoval se jako vždycky. Já mám mokrou polovinu spacáku, která byla pod okrajem plachty. Nepovedlo se nám ji napnout v provizorních podmínkách tak, jak by to šlo, kdybychom měli provaz a stanové kolíky. Milan má mokrý spacák úplně celý. Hubajz ho postupně vykopal z pod plachty úplně. Ale doma to usušíme.

Ráno už neprší. Balíme a sbíháme z kopce na první spoj do Vídně. Odjíždí ve čtvrt na sedm. Tentokrát mě po cestě už nebolí hlava, tak si užívám výhledů na hory. Vorarlbersko se mi líbí, je jen mírně zvlněné. Hory tu dosahují jen kousek nad dva tisíce metrů.  Vyšší kopce začínají až později. Projíždíme údolím pod Verwallem a dolomitovými Lechtalskými Alpami a postupně za zády necháváme Vorarlbersko a přijíždíme do Tyrol.

V Tyrolsku míjíme Stubajské a Karwendelské Alpy. Projíždíme Insbruckem bez přestupu a pokračujeme do Vídně, kam se dostáváme po poledni. Tam bychom měli mít dvě hodiny čas, protože vlak na Znojmo má odjíždět pár minut před naším příjezdem. Jenomže má zpoždění na odjezdu. Zjistím to náhodou na peróně a fofrem naskakujeme do vagónu. Kdyby nebylo tak horko, ráda bych se podívala po Vídni. Ale polední hic tomu nepřeje. Pak už jen přestupujeme ve Stockerau na autobus a vystoupíme až ve Znojmě.

Namlsaní jižanské zmrzliny zamíříme hned u nádraží do cukrárny. Kupujeme vanilkovou a černý rybíz. To byl ale hnus! Prášek se spoustou éček smíchaný s vodou a ještě málo vychlazený. Vítej domove!

 

Doplňující informace

Stránky Interrail – https://www.interrail.eu/