Krkonošské orchideje kvetou na loukách i v lesích

Většina orchidejí se řadí mezi nejkrásnější rostliny naší planety. Zároveň jsou z mnoha hledisek i nejzajímavější. Spolu s rostlinami hvězdnicovitými patří mezi dvě nejrozšířenější čeledi na světě. Osídlily všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy. Dokáží přežít i za polárním kruhem.

Botanici odhadují, že jich existuje na 30 000 druhů. V Česku z tohoto počtu najdeme pouze 64. Nejlépe se jim u nás daří v Bílých Karpatech, které mají nejvyšší druhové zastoupení této čeledi ve střední Evropě. V Krkonoších pak roste přibližně třetina orchidejí, které se v Česku vyskytují. Konkrétně se jedná o 24 druhů (počítám pouze druhy, nikoliv poddruhy).

Všechny orchideje, kterým budu věnovat své další řádky, jsem objevila v blízkosti cest nebo lesních pěšin v místech, kam není zakázané vstoupit. Máte tedy velkou šanci, že je na svých výletech spatříte i vy.

Kompletní výčet orchidejí, které rostou v Krkonoších a v Podkrkonoší

Údaje o výskytu jsem převzala z knihy Orchideje České republiky od Davida Průši. Vymezení území na Krkonoše a Podkrkonoší vychází z fytogeografického členění Česka. Do oblasti Krkonoš jsem zde zahrnula i Rýchory. Údaje pro Podkrkonoší jsem ponechala z důvodu, že fytogeografické a zeměpisné členění si vzájemně neodpovídá. Některé druhy vyskytující se na úpatí svahů krkonošských kopců bych jinak do tohoto seznamu nemohla zahrnout. Tučně zvýrazněné druhy popisuji v tomto příspěvku.

• Střevičník pantoflíček – Podkrkonoší
• Vemeník dvoulistý – Krkonoše i Podkrkonoší
• Vemeník zelenavý – Krkonoše i Podkrkonoší
• Běloprstka bělavá – Krkonoše
• Prstnatec bezový – Krkonoše, z Podkrkonoší vymizel
• Prstnatec plamatý Fuchsův – Krkonoše i Podkrkonoší
• Prstnatec plamatý pravý – Krkonoše
• Prstnatec plamatý chladnomilný – Krkonoše
• Prstnatec májový pravý – Krkonoše i Podkrkonoší
• Vemeníček zelený – Krkonoše, z Podkrkonoší vymizel
• Pětiprstka žežulník – Krkonoše i Podkrkonoší
• Vstavač osmahlý letní – Podkrkonoší
• Rudohlávek (vstavač) kukačka – Podkrkonoší, z Krkonoš vymizel
• Vstavač mužský znamenaný – Krkonoše i Podkrkonoší
• Okrotice bílá – Podkrkonoší
• Okrotice dlouholistá – Podkrkonoší
• Kruštík tmavočervený – Podkrkonoší, z Krkonoš prý vymizel (ale já ho tam přesto našla)
• Kruštík širolistý oddálený – Krkonoše
• Kruštík širolistý pravý – Krkonoše i Podkrkonoší
• Kruštík ostrokvětý přehlížený – Podkrkonoší
• Kruštík bahenní – Krkonoše i Podkrkonoší
• Bradáček srdčitý – Krkonoše
• Bradáček vejčitý – Krkonoše i Podkrkonoší
• Hlístník hnízdák – Krkonoše i Podkrkonoší
• Sklenobýl bezlistý – Krkonoše
• Měkčilka jednolistá – Krkonoše
• Korálice trojklaná – Krkonoše i Podkrkonoší

Vymizelé orchideje:

• Smrkovník plazivý – Krkonoše
• Vstavač mužský pravý – Krkonoše
• Vstavač vojenský – Krkonoše
• Kruštík Greuterův – Podkrkonoší

Život s houbou

Orchideje jsou vázané na přítomnost mykorhizních hub, které jim pomáhají přežít na stanovištích chudých na živiny. Houbová vlákna orchidejím nahrazují chybějící jemné kořínky a pomáhají rostlině získat potřebné látky z okolí. Pokud bychom se orchideje pokusili přenést na svoji zahrádku, budou tam chybět pro tyto rostliny potřebné vyživující podhoubí a orchideje uhynou. Proto bude lepší je obdivovat jen v přírodě.

Odhaduje se, že v nějakém spojení s vlákny hub žije 80–95 % všech cévnatých rostlin. Část hub, které žijí ve společnosti orchidejí, napadá i kořeny okolních stromů a keřů. Pomocí sledování výskytu a pohybu izotopů některých prvků uměle vnesených do prostředí bylo zjištěno, že skrz houby dochází k toku látek mezi orchidejí a okolními stromy. Orchidej takto pomocí prostředníka parazituje na stromu.

Soužití houby a orchideje je pravděpodobně výhodné pro obě strany. Orchidej přijímá od houby fosfor, organické látky, dusík a vodu. Rostlina naopak produkuje látky, které přispívají k růstu houby. Tento pozoruhodný druh soužití ještě není dostatečně prozkoumaný a vbrzku nejspíš můžeme čekat mnohá zajímavá odhalení.

Vývoj ze semen

Na počátku je život každého jedince ukrytý v miniaturních semínkách, které měří 0,2–1,6 mm. Na jedné lodyze jich může za jednu sezónu dozrát až několik desítek tisíc. Vzhledem ke své velikosti snadno putují krajem a mohou se šířit na značné vzdálenosti.

Kdyby z každého semínka vyrostla nová orchidej, nebylo by na světě místa pro žádné jiné květiny. Proč je tedy nepotkáváme v přírodě častěji? Ne každému semínku se totiž podaří vyklíčit. V každém z nich je přítomen pouze miniaturní zárodek budoucí rostliny, který ani není rozčleněný na budoucí kořen, růstový vrchol nebo děložní lístky. Ani energie nemá klíčící embryo nazbyt. Pouze malé množství zásobních látek se ukrývá v lipidech.

Aby semínko mohlo vyklíčit, musí se dostat do míst s obnaženou půdou. Takováto najdeme například na loukách zrytých divokými prasaty. Travní drn svými kopýtky dostatečně naruší i pasoucí se domácí nebo divoká zvířata. I krtčí hromádky mohou napomoci šíření orchidejí.

Dále je nezbytná přítomnost vhodného druhu spolupracující houby, která podpoří růst nově vznikajícího organismu. Vlákna jejího podhoubí napadnou semínko a prorostou dovnitř. Budoucí orchidej následně odčerpává z houby živiny, které jí pomáhají pokračovat ve vývoji. Celý proces klíčení přitom probíhá na povrchu půdy. Komplikuje ho také fakt, že přes povrchovou vrstvu semínka jen obtížně proniká dovnitř vlhkost.

Těsně po vyklíčení vypadá mladá rostlinka jako malý červíček. Na jejím spodním konci se vytvoří jemné kořenové vlášení, kterým přijímá vodu a některé anorganické látky. Tento útvar se postupně změní v malou nezelenou hlízku s jemnými kořínky. Až konečně první silný kořen ji dokáže vtáhnout do země. Tento začátek života může trvat i několik měsíců.

Další roky probíhá vývoj pouze pod zemí. Zásobní orgány – hlízy, pahlízy nebo oddenky – prochází mnoha proměnami a postupně rostou. U každého druhu podzemní vývoj probíhá trochu odlišným způsobem. Po celou tuto dobu je rostlina plně závislá na příjmu živin z těla houby.

První zelený list vyrůstá nejdříve po čtvrtém roce života. Rostliny, které obsahují zelené barvivo chlorofyl, si od této chvíle začínají vyrábět část potřebných cukrů samy. Jen malá část z nich (například bradáček vejčitý) je schopna se úplně zbavit závislosti na houbě a ve své výživě se osamostatnit.

S příchodem zimy odumřou nadzemní orgány a přežívá pouze podzemní část orchideje se vzrostným pupenem. Z toho na jaře vyrůstá postupně se zvětšující listová růžice. Teprve až podzemní orgán nashromáždí dostatek zásobních látek, je orchidej schopná poprvé vykvést.

Vegetativní množení

Naštěstí jsou mnohé orchideje schopné se i vegetativně dělit. Vzhledem k tomu, že množení výsevem je složité a má nejistý výsledek, funguje tato metoda jako pojistka pro zachování druhu alespoň na již obsazených stanovištích.

Některé hlíznaté druhy rostoucí na loukách jsou často schopné vytvořit z jedné zásobní hlízky dvě dceřiné, pokud jim při senoseči usekne kosa nerozvité květenství. V následujícím roce vykvetou květy dva. Pokud je posečeme a nevytvoří květy ani napřesrok, po dvou letech získáme květenství čtyři. Proto je důležité pravidelné sečení nebo lehká pastva orchidejových luk. V opačném případě jsou slabé orchideje snadno vytlačeny agresivněji se šířícími trávami a v jejich silné konkurenci dříve či později na tomto stanovišti vyhynou.

Nejnápadnější orchideje spatříme zjara na krkonošských loukách

Prstnatec májový pravý

Prstnatec májový rozkvétá na vlhkých podmáčených lukách koncem května. Najdeme ho i v potočních nivách, na prameništích nebo na rašeliništích. V Krkonoších není nikterak vzácný, může nám rozkvést přímo za chalupou.

Vyhovují mu stanoviště bohatá na živiny a je schopný přežívat i na loukách, které se po určité období pravidelně nesekaly. Často roste v přítomnosti suchopýrů, které právě v době květu těchto prstnatců vytváří bílé chomáčky chmýří. Jindy je doprovází růžové klasy rdesna hadího kořene, jako je tomu na úvodní fotce tohoto příspěvku.

Mladé rostlinky jsou plně závislé na soužití s vlákny hub, po vytvoření zelených nadzemních částí tuto závislost ztrácejí jen částečně.

Prstnatce jsou vývojově mladé druhy a rozdíly mezi nimi nejsou ještě dostatečně vyvinuté, aby bylo snadné určit, o který z nich se jedná. K přesnému rozlišení je třeba sledovat větší množství znaků u většího množství rostlin na daném území.

Všechny prstnatce vyrůstají ze země z ploché hlízy, dělené přibližně do tvaru prstů na lidské ruce. Výrazným rozlišujícím znakem prstnatce májového jsou listy s tmavými skvrnami, které musí mít alespoň 70 % rostlin. Listy jsou široce kopinaté a nejširší v polovině své délky. Nejsvrchnější z nich odstává od lodyhy (u vstavačů, které jsou prstnatcům podobné, horní list lodyhu objímá). Lodyha bývá dutá, což zjistíme, když se ji pokusíme zmáčknout mezi prsty.

Válcovité květenství fialové barvy rozkvétá od spodní části. Kresba květů bývá méně výrazná než u ostatních prstnatců. Alespoň dolní listeny přesahují délku květů (u vstavačů bývají listeny kratší než květy).

Prstnatec plamatý Fuchsův

Ještě do roku 2014 byl označován jako prstnatec Fuchsův. Pod tímto názvem ho stále najdeme ve velké části literárních zdrojů. Botanici ho však po důkladném zkoumání zařadili jako pouhý poddruh prstnatce plamatého.

Vzhledem je velmi podobný prstnatci májovému. Vyskytuje se i na podobných stanovištích. Kvete ale o měsíc později a kvetoucí rostliny často nacházejí prázdninoví návštěvníci hor. Na rozdíl od prstnatce májového mu stačí vlhké příkopy okolo cest, kde se s ním také nejčastěji setkáme. Je velmi nenáročný, roste i na okrajích smrkových monokultur.

I listy se podobají prstnatci májovému. Častěji mohou být úplně beze skvrn. Jsou však tupě zakončené a jejich nejširší místo je až v jejich horní polovině. Plná lodyha se nedá zmáčknout mezi prsty.

Květenství má zašpičatělý až kuželovitý tvar. Květy jsou světlejší a mají větší variabilitu zabarvení. Mohou se vyskytovat ve všech odstínech růžové a výjimkou nejsou ani květy úplně bílé. Listeny bývají úzké a zašpičatělé a jen výjimečně jsou ve spodní části delší než květy. Květenství celkově působí subtilněji a méně kompaktně než u prstnatce májového.

Prstnatec plamatý pravý

Prstnatec plamatý pravý patří k našim vzácným orchidejím. Od prstnatce plamatého Fuchsova je pro laiky těžce odlišitelný. Oba kvetou ve stejnou roční dobu. Prstnatec plamatý pravý je však podstatně náročnější na stanoviště. Má rád zásaditější podklad, nenajdeme ho tedy ve smrkových lesích s kyselou půdou. Vyskytuje se hlavně na rašeliništích a slatinných loukách.

Jeho květenství bývá husté. Nápadné květy mají výraznou kresbu. Jako jediný smysluplně použitelný rozlišovací znak se mi jeví tvar spodního pysku. Jeho střední část je oproti okrajovým částem užší, výrazně zašpičatělá a oproti okrajovým částem má podstatně menší plochu.

Pětiprstka žežulník

Pětiprstka žežulník bývala v Česku jedním z hojnějších druhů orchidejí. Za poslední desítky let na řadě stanovišť vymizela a je stále vzácnější i v Krkonoších. Najdeme ji na loukách sušších i vlhčích, na pastvinách s křovinami stejně jako na slatiništích. Může se vyskytnout i v řidších listnatých lesích nebo na jejich okrajích. Podmínkou jejího výskytu je pravidelné přiměřeně časté kosení luk.

Roste většinou jednotlivě nebo v malých skupinkách, a i díky drobnějším květům více uniká pozornosti než hojnější prstnatce. Květenství bývá dlouhé a válcovité. Květy jsou nápadně širší než delší. Barvu mají od růžové po fialovou, vzácně se mohou vyskytovat i bíle zbarvené varianty.

Nápadná je dlouhá ostruha plná nektaru. Ten slouží jako potrava pro noční motýly, kteří pětiprstku nejčastěji opylují. Opylovači jsou na květy lákáni i vonnými látkami. Pro můj nedokonalý čich ale přes den voní jen neznatelně.

V našich podmínkách kvetou pětiprstky převážně v červnu, později než prstnatce májové. Semínka tohoto druhu jsou opravdu velmi drobná, jejich hmotnost je asi padesátkrát menší než zrnko máku.

Název pětiprstka vychází ze tvaru podzemní hlízy, která připomíná dlaň s prsty na ruce. Listy mi připomínají menší narcisy nebo bledule. Tvoří přízemní růžici několika dlouhých úzkých zaoblených listů. Výše na lodyze vyrůstá ještě několik špičatějších kratších listů. Nejsou skvrnité, pouze jednolitě světle zelené.

Běžné lesní orchideje

Kruštík širolistý pravý

Kruštík širolistý je naší nejběžnější orchidejí. Mezi orchidejáři je považován za všudypřítomný plevel. Vzhledem k méně nápadným nazelenalým květům ho přesto běžný návštěvník hor přehlédne. Objevíte ho při procházkách horami snadno. Roste na mnoha místech, protože se dokáže lehce přizpůsobit prostředí. Nejmohutnější rostliny se vyskytují na vlhkých místech bohatě zásobených humusem. Roste běžně podél cest, na pasekách nebo na okrajích listnatých i jehličnatých lesů. Kvete v období letních prázdnin.

Ještě před rozkvetením je snadno identifikovatelný podle širokých listů, které jsou na lodyze střídavě uspořádané. Z krkonošských kruštíků má širší listy ještě kruštík tmavočervený, u toho jsou však více zašpičatělé. Od ostatních devatenácti velmi podobných druhů tohoto rodu se kromě tvaru listů liší detaily ve stavbě a zbarvení květu.

Kruštíky se množí jak semeny, tak vegetativně pomocí oddenků. K opylení dochází především vosami, z malé části se na něm mohou podílet i brouci. Květy lákají hmyz na nektar, který se hromadí v mističkovité prohlubni v zadní části pysku (to je ta spodní, nejnápadnější část květu). Když se hmyz snaží proniknout k potravě, narazí horní částí hlavy na místo pokryté velmi lepkavou tekutinou. Na tu se při dalším pohybu hmyzu nalepí shluky pylových zrn, které mohou být přenesené na další rostlinu. Semena dozrávají v oválných zelených tobolkách, které na podzim podélně pukají.

Po vyklíčení se první listy objeví za 3–10 let. Vykvést může už po pěti letech. Na soužití s houbami je tento kruštík plně závislý pouze v prvních letech života. Po vytvoření zelených částí si dokáže vytvořit většinu potřebných živin pomocí fotosyntézy sám a ze symbiotické houby čerpá už jen malé množství látek. Poměrně snadné je množení z oddenků. Starší rostliny proto často najdeme na jednom místě ve větších počtech.

Bradáček vejčitý

Bradáček vejčitý je též jedna z našich nejběžnějších orchidejí. Pravděpodobně druhá nejrozšířenější po výše zmíněném kruštíku širolistém pravém. Ani jeden z těchto dvou druhů není zákonem chráněný.

Bradáček najdeme téměř v každém prostředí. Od stinných vlhkých lesů po světlé lesní okraje i louky. Nemá rád pouze příliš kyselé půdy a rašeliniště. Našla jsem ho dokonce v horní části karu Labského dolu. Vyskytuje se většinou pospolitě, ve větším množství rostlin na stanovišti.

Poznáme ho snadno i před rozvinutím květů, a to podle dvou široce oválných tuhých listů. Jejich nápadný tvar dal této rostlině její druhové jméno. Díky velké ploše listů dokáže sám produkovat organické látky. Proto patří mezi orchideje, které jsou v dospělém věku nejméně závislé na přítomnosti hub, které by mu zajišťovaly výživu.

Květenství jsou dlouhá s četnými drobnými zelenavými kvítky. Ty upoutají naši pozornost hlavně díky velmi dlouhému dvoulaločnatému pysku. Uprostřed něj je žlábek, který produkuje množství nektaru. Ten slouží jako potrava pro blanokřídlý hmyz, který květy opyluje. Mezi nejčastější opylovače patří lumci.

Bradáčky kvetou nejčastěji v červnu a v červenci. Kvetení jednoho květního stvolu s množstvím květů může trvat i celý měsíc.

Bradáček vejčitý je rostlina dlouhověká. Listy mu dorůstají do plné velikosti po 5 letech od vyklíčení, první květy se objeví nejdříve za 7–8 let. Dokáže se snadno rozmnožovat i z válcovitých, bohatě větvených oddenků.

Hlístník hnízdák

Hlístník hnízdák patří mezi častěji se vyskytující orchideje. Najdeme ho ostrůvkovitě na území celého Česka. Přesto není v Krkonoších nijak hojný. Díky své barvě je velice nenápadný a všimneme si ho většinou až z bezprostřední blízkosti. Kvete na přelomu května a června.

Roste především ve stinných listnatých lesích, v Krkonoších převážně v bukových nebo alespoň s výrazným zastoupením buku. Potřebuje středně vlhkou půdu s dostatkem živin. Ty jsou snadno dostupné z humusu vznikajícího rozkladem listí. Je náročný i na přítomnost anorganické složky, na kterou jsou bohaté například vápencové půdy. Ty se u nás vyskytují na některých místech v podhůří. Z jedné takové lokality – Svobodský kras – pochází i moje snímky hnízdáků.

Také jeho název se pojí s tvarem podzemních zásobních orgánů. V hlíně se skrývá krátký oddenek, ze kterého vychází spousta dužnatých kořenů, které vypadají jako spletené v hnízdo. Hlísty mi moc nepřipomínají, spíše bych je přirovnala k napíchnutým žížalám na rybářském háčku.

Rostlina kvete ve věku 7–9 let od vyklíčení. Po odkvětu nadzemní část i oddenek zahynou. Pod zemí však zůstávají dužnaté kořeny. Na jejich vrcholcích se vytvoří vegetativní pupeny, ze kterých v dalších letech vyrostou nové kvetoucí lodyhy. V příznivých podmínkách mohou z jedné rostliny postupně vzniknout i větší trsy.

Zbarvení hnízdáků do světle hněda je dáno přítomností karotenoidů, které překrývají zelené barvivo chlorofyl. I přes přítomnost malého množství chlorofylu v buňkách je rostlina vázána na příjem organických látek z hub a není schopna si vytvářet vlastní uhlíkaté látky. Nepotřebuje tedy listy s velkou plochou a má jen drobné šupiny. V těch navíc chybí i průduchy, které zeleným rostlinám umožňují výměnu plynů.

Květy voní slabě po medu. Opyluje je převážně dvoukřídlý hmyz, ale jsou schopny i samoopylení.

Vzácnější orchideje

Okrotice bílá

Okrotice bílá patří celorepublikově mezi běžnější druhy orchidejí. To ale nelze říci i o Krkonoších. Jedná se o teplomilnou rostlinu sušších, světlých listnatých lesů a těch v Krkonoších moc nenajdeme. Má ráda půdu s vyšším obsahem vápence. Její výskyt je u nás omezen na květnaté bučiny v centrální části podhůří.

V nižších nadmořských výškách snadno osidluje hlavně nedávno vysázené porosty lip. V nich se rychle šíří, a tak je možné nalézt na jednom místě velké množství rostlin. Toto se však u nás nestává. V Krkonoších se vyskytuje především jednotlivě a snadno si jí všimneme. Bílé lehce nažloutlé květy okrotice jsou totiž v lese velmi nápadné. Kvete v květnu a v červnu, nejdřív 9–11 let od vyklíčení.

Zajímavostí této okrotice je, že její květy jsou stále téměř zavřené. Uvnitř květů probíhá opylení vlastním pylem (samoopylení). Takto vzniká menší množství semen, než kdyby k opylení došlo pylem z cizího květu.

Limitované množení semeny dokáže okrotice kompenzovat vegetativním rozmnožováním. Nové rostliny vyrůstají z pupenů, které jsou umístěny na četných kořenech, vyrůstajících z válcovitého oddenku.

Kruštík bahenní

V Česku žije 18 druhů kruštíků. Většinou jsou to rostliny nižších poloh, do hor zasahuje především jen běžný kruštík širolistý. Kruštík bahenní od něj poznáme podle užších listů a řidších květenství. Rozlišit mezi sebou jednotlivé druhy kruštíků není vůbec snadné. Liší se převážně drobnými detaily v květech.

Kruštík bahenní z hor téměř vymizel. Najdeme ho na několika posledních místech ve východní části podhůří. Roste na osluněných vlhkých místech, jako jsou prameniště, vlhké louky, slatiny a příkopy. Na jednom místě se v příznivých podmínkách může vyskytnout velké množství rostlin.

Květy na povrchu vylučují nektar, který láká hmyzí opylovače. Opylení u tohoto druhu zajišťuje včela medonosná, vosy kutilky a mouchy (masařka obecná).

Doba od vyklíčení semínek do vykvetení je u tohoto kruštíku oproti jiným orchidejím poměrně krátká. Stačí mu 5 let. Tato doba byla zdokumentována po vypuštěného jednoho rybníka, kde se tyto kruštíky po snížení hladiny objevily na obnaženém dně.

I v dospělosti se tento druh neobejde bez přítomnosti hub, které mu zajišťují výživu.

Kruštík tmavočervený

Tato krásná orchidej je pro svůj statný vzrůst nepřehlédnutelná. Daří se jí na místech se zásaditým vápenatým podložím, hlavně v řídkých květnatých bukových lesích v centrální části podhůří.

Největší kvetoucí kruštík zdokumentovaný na dalších fotkách jsem překvapivě objevila severně od Harrachova v tisícimetrové nadmořské výšce. Rostl na okraji vyasfaltované cesty, která má pravděpodobně vápencem vysypanou spodní vrstvu. Jinak je totiž v této části hor všude jen samá kyselá žula, ve které by se této orchideji nedařilo.

Fialovou barvou se vyznačují nejen květy, ale i lodyhy a spodní část listů. Květy vydávají příjemnou vůni po vanilce.

Vemeník dvoulistý a zelenavý

Vemeníky patří díky bílé barvě květů k nejnápadnějším orchidejím. Své jméno dostaly podle tvaru hlíz, které připomínají tvar kozího vemene.

V Krkonoších je běžnější vemeník dvoulistý, který najdeme na mnoha různých místech. Vyhovují mu jak osluněná místa na loukách, tak stinná stanoviště v lesích. Dává přednost vlhčím lokalitám bohatým na živiny.

Vemeník zelenavý najdeme pouze v západní části Krkonoš. Na první pohled je od vemeníku dvoulistého těžko odlišitelný. Je nepatrně vyšší, jeho květenství je řidší, květy mohutnější a zbarvené lehce do zelena.

Jako první rozkvétají vemeníky dvoulisté, a to koncem května nebo začátkem června. Vemeníky zelenavé je následují až koncem června. Spolehlivým rozlišovacím znakem je pouze tvar brylek. Takto se u orchidejí nazývají útvary vzniklé slepením pylových zrn. Brylky vemeníku dvoulistého jsou navzájem rovnoběžné, brylky vemeníku zelenavého pak lehce vychýlené od osy květu.

Květy obou druhů mají v zadní části mohutnou ostruhu naplněnou nektarem. V noci nápadně voní a lákají opylovače, kterými jsou hlavně velké můry a lišaji.

Pro oba druhy jsou charakteristické dva nápadné listy u země. Doba od vyklíčení do objevení prvních květů je 5–8 let. Vemeníky patří k orchidejím, které v dospělosti přestávají být plně závislé na výživové podpoře z vláken hub.

Korálice trojklaná

Korálice trojklaná je miniaturní druh, kterého si v lese nevšimnete snadno. Musíte stát těsně vedle ní, abyste ji zaregistrovali. Rozkvétá v květnu jako jedna z prvních krkonošských orchidejí.

Název dostala podle korálovitého tvaru oddenku, který zároveň svým tvarem připomíná i silně rozvětvený oddenek zázvoru. Z jednoho kusu může vyrůstat z vegetačních vrcholů i několik kvetoucích lodyh. Rostlina nemá kořeny, listy, a ani zelené barvivo. Výživou je plně závislá na symbióze s houbami, protože není schopná fotosyntézy.

Korálici najdeme na živinami bohatých půdách ve stinných lesích, kde je dostatek vlhkosti. V Krkonoších roste převážně v bučinách a to jen a několika izolovaných místech.

Doplňující informace

Krátké video o krkonošských orchidejích, Youtube, z dílny KRNAP

O našich orchidejích, článek o orchidejích východních Čech od Jana Ježka na bohemiaorientalis.cz

Omalovánky Naše orchideje, autor ČSOP

Barevné Rýchory. Malý průvodce rýchorskou květenou, Veronika Kápičková, Radovan Vlček ml., Radovan Vlček, ZŠ Žacléř 2017. Geniální práce žáků z přírodopisného kroužku místní základní školy a jejich učitele. Papírový výtisk brožurky býval volně k dispozici na Rýchorské boudě.

Orchideje České republiky, David Průša, Albatros Media 2019

Atlas krkonošských rostlin, Jan Štursa, Jiří Dvořák, Karmášek 2009

Květena Krkonoš, Josef Šourek, Academia 1969

Související příspěvky

---

---

---