Jarní krása v Krkonoších: Bledule a další květy

Než se na jaře objeví první listy na stromech, prohřívají sluneční paprsky intenzivně půdu. Jakmile roztaje poslední sníh, už se nad zemský povrch prodírají poupata bledulí. Za nedlouho se objeví i prvosenky, šafrány, křivatce, orseje, devětsily a podběl. V těsném závěsu vykvétají jaterníky, mokrýše, sasanky, dymnivky a blatouchy.

Všechny tyto druhy označujeme jako rostliny jarního aspektu, první poslové jara, jarní geofyty nebo jarní efeméry. Mají rády vlhká místa na březích potoků i suché prosvětlené stráně. Často najdeme na jednom místě stovky i tisíce stejných květů. Vykvést a vytvořit semena musí stihnout rychle, než je zastíní zelená celta z listí nebo vysokých trav a bylin v jejich nejbližším okolí.

Když se obloha nad nimi zatáhne úplně, zmizí. Říká se, že zatáhnou. Květy a později i listy uschnou a pomalu se začnou rozkládat mezi ostatní bující vegetací. Pouze mohutné listy devětsilů v okolí potoků zůstávají po celé léto. Cibuloviny načerpávají zásobní látky. Jejich kořeny vtáhnou cibulky hlouběji do země a zaschnou. Přes léto jsou takto lépe ochráněny proti nedostatku vláhy a poškození. Nové kořínky jim narostou až na podzim, kdy znovu zakoření a připraví se na to, aby mohly na jaře co nejrychleji vyrašit a vykvést.

Bledule jarní

Rozkvetlé koberce bledulí jsou v březnu pastvou pro hladové včely po zimě i pro naše oči. Rostou ve většině údolí, kde se okolo potoků vyskytují podmáčené lužní lesy nebo louky. V nížinách je nehledejte, tam jsou doma sněženky. Bledulím se nejlépe daří právě u nás ve vlhkém podhůří.

K životu jim stačí dokonce i jen prosvětlené místo u horské bystřiny uprostřed smrkových monokultur. Bledule sice nesnáší kyselé půdy vzniklé rozkladem opadaného jehličí, ale potok dokáže při břehu nahromadit dostatek živin, které umožní bledulím přežít. Je téměř nemožné procházet se za jarního tání pod svahy Krkonoš a na žádnou bleduli nenatrefit.

Kdy bledule kvetou? Záleží hodně na průběhu teplot na začátku března. V teplém předjaří rozkvétají v podhůří ve 400 m okolo 10. března. Pokud leží sníh dlouho, posune se kvetení i po 20. březnu. V nejvyšších polohách výskytu okolo 1000 m se opozdí o celý měsíc.

Plodem bledule je tobolka. Obsahuje pouze asi 6 velkých semen, součástí kterých je tzv. masíčko. Je to měkká část, která slouží za potravu mravencům. Po zkonzumování masíčka na skrytém místě zůstávají vlastní semena pod vrchní vrstvou půdy. Mravenci se takto postarají o šíření bledulí na nová místa. Semenáčky kvetou nejdříve za dva roky po vyklíčení.

Podběl lékařský

Podběl patří mezi rostliny, které mezi prvními osidlují nová stanoviště. Najdeme ho nejčastěji na čerstvých navážkách hlíny, na pasekách nebo okolo cest, a to i výše v horách.

Do druhé poloviny 19. století si naši předkové několikrát prohodili název pro podběl a devětsil. Obě rostliny mají společné to, že kvetou velmi brzy na jaře a jejich listy mají velmi podobný tvar. Listy podběle jsou s porovnání s devětsilem menší a na spodní straně bíle plstnaté. Ze země vyrážejí až po odkvětu.

Devětsil lékařský a bílý

Devětsily jsou statné byliny, které doprovází všechny horské bystřiny a říčky. Devětsil bílý kvete dříve, jeho květy jsou bílé a lodyhy zelené. Devětsil lékařský má lodyhy i květenství narůžovělé.

Na jaře vyrůstá nejprve stonek s hroznovitým květenstvím. To se po odkvětu výrazně prodlužuje až do délky jednoho metru. Listy vyráží teprve po odkvětu.

Listy devětsilů spolu s listy lopuchů jsou největšími v rostlinné říši naší vlasti. V létě tvoří v okolí vodních toků nad zemí rozlehlý deštník, který nepropouští téměř žádné sluneční záření a brání tak růstu ostatních rostlin.

Devětsilu bílému se velmi podobá devětsil Kablíkové. V devatenáctém století ho objevila ve Svatém Petru vrchlabská botanička Josefína Kablíková. Od devětsilu bílého se liší tvarem profilu listového řapíku a růstem ve větších shlucích. Jeho listy jsou lesklejší a mají oproti devětsilu bílému trojúhelníkovitější tvar.

Jaterník podléška

Jaterníky jsou rostliny světlých listnatých lesů a daří se jim hlavně na suchých stráních. S oblibou roste pod listnatými keři, například pod lískami, o čemž napovídá i jeho český název.

Do hor nevystupují, vhodné podmínky mají pouze na několika místech v podhůří. Jedno z míst je přímo v naší vesnici na prudké východní stráni v krásném listnatém lese. Každé jaro se tu nezapomenu zastavit a pokochat se blankytně modrou barvou rozkvetlé stráně. A sem tam se objeví i nějaký květ sněhově bílý.

Orsej jarní

Orseje rostou nejen na loukách a v řidších lesích, najdeme je i v zahradách a parcích. Zdálo by se, že je to ta orsej. Jenže ouha, už několik desítek let je správný češtinářský rod ten orsej. A pro šťouraly a milovníky lingvistiky doplňuji, že se skloňuje podle vzoru stroj.

Lidé orseje často zaměňují s blatouchy. Listy orseje sice připomínají listy blatouchů, jen jsou podstatně menší. Také květy dorůstají menší velikosti, okvětních lístků je méně a jsou užší. V době, kdy naplno rozkvetou blatouchy, už orsejům začínají žloutnout listy a chystají se na svůj odpočinek před dalším jarem.

Křivatec žlutý

Křivatce jsou typické rostliny podhorských luk a zahrad. Rostou hojně na osluněných místech. Stíhají vykvést a vytvořit plody ve velmi krátkém čase. V čase prvního kosení luk už po nich není ani památky.

Jejich název zní přinejmenším hanlivě. Nemá však nic společného s jejich pokřiveným charakterem. V průběhu dne se zakřivuje jeho stonek, jak poléhá na zem s večerním západem slunce a zase se pozvedává od časných ranních hodin, aby byl plně napřímený v poledne, kdy slunce stojí na našimi hlavami nejvýše.

Sasanka hajní

Sasanka hajní je hojnou rostlinou po téměř celém Česku. Běžná je i v Krkonoších a najdeme ji v podrostu listnatých a smíšených lesů až do středních poloh hor.

Rostlina je to vytrvalá, zimu přečkává podzemními oddenky. Na jejich konci na jaře vyrůstá nová lodyha. Nikdy se proto neobjeví na úplně stejném místě dvakrát po sobě. Každoročně se posouvá asi o 10 cm.

Plodem sasanky jsou zelené nažky, které na rostlinách najdeme v květnu a v červnu. Po jejich dozrání nadzemní části žloutnou a zasychají.

Kromě sasanky hajní existuje ještě žlutá sasanka pryskyřníkovitá. V Krkonoších roste také, ale podstatně méně než sasanka hajní. Je teplomilnější a upřednostňuje proto lesy nižších poloh.

Dymnivka dutá

V podhůří na dostatečně vlhkých polostinných mezích, v řídkých listnatých lesích a v křovinách rozkvétá dymnivka dutá. Druhové jméno dostala podle duté hlízky pod zemí. Koření ale poměrně hluboko a není snadné je vyrýt ze země.

Převážná většina květenství má růžovofialovou barvu. V menší míře se vyskytují i rostliny s květy bílými nebo žlutavými. Semena dymnivek dozrávají v tobolkách a obsahují podobně jako u bledulí masitou část, která slouží za potravu mravencům. Ti ji takto rozšiřují po okolí.

Dymnivka bobovitá

Dymnivka bobovitá je menší a vzácnější příbuznou dymnivky duté. Když jsem ji viděla poprvé, byla jsem z ní docela zklamaná. Šla jsem fotit jaterníky, ale propásla jsem nejvhodnější období a už odkvétaly. Cestou zpět jsem našla jen takovouto připosraženou a „nedomrdlou“ dymnivku. Až doma z fotky jsem poznala na svůj omyl a byla jsem ráda za takovýto objev.

Až ji někdy objevíte tuto drobnou dymnivku v lese i vy, všimněte si jejich zvláštních listů. Jsou složené ze tří srdíček.

Mokrýš střídavolistý a vstřícnolistý

Mokrýše jsou typickými rostlinami vlhkých stinných partií jehličnatých i smíšených lesů. Najdeme je v korytech potoků, vlhkých stružkách podél cest a na prameništích. Kvetou hned, jakmile roztaje poslední sníh. V této době se okolní vegetace ještě nestihla dostatečně zazelenat, a proto jsou listeny a květy díky svojí zářivě žlutozelené zelené barvě velmi nápadné a nepřehlédnutelné.

Oba druhy mokrýšů jsou si velmi podobné. Na první pohled je rozlišíme podle postavení listů na stonku. Jak už vytušíme z obou druhových jmen, mokrýš střídavolistý má listy uspořádané na stonku na střídačku, u mokrýše vstřícnolistého rostou vždy dva listy naproti sobě a působí celkově drobněji.

K rozlišení nám může pomoci i nadmořská výška, ve které jsme mokrýš našli. Mokrýš střídavolistý je běžný ve středních horských polohách, mokrýš vstřícnolistý je celkově vzácnější a najdeme ho spíše ve vyšších partiích hor.

Šafrán bělokvětý

Od první dekády dubna rozkvétají na několika loukách v nižších a středních poloh hor šafrány bělokvěté. V Krkonoších zřejmě nejsou původní. S největší pravděpodobností sem doputovaly při osidlování hor s osadníky německé národnosti.

Květy jsou přes noc a za pošmourného počasí zavřené. Rozevírají se až v dopoledních hodinách za slunečných dní, kdy na ně dopadá dostatek světla. Zavřít a otevřít se zvládnou i několikrát během dne.

Nejkrásnější bývají za teplých jarních podvečerů, kdy na ně dopadají poslední sluneční paprsky. Bohužel této doby se naučily využívat i kvanta fotografů. Takže místo kochání se pohledem na louku plnou bělavých květů jsme nuceni obdivovat vyšpulené zadky majitelů nejmodernější fototechniky, kteří se bezohledně válejí uprostřed rozkvetlé louky a snaží se o dokonalý snímek, který pak s pompou postují na sociálních sítích.

Podobný šafránu bělokvětému je šafrán karpatský (známý také jako Heuffelův) kvetoucí převážně fialově. Barva květů ale není pro odlišení obou druhů tím zásadním. Hlavním rozlišovacím znakem je tu délka čnělky s bliznami. U šafránu karpatského blizny převyšují délku prašníků.

Šafrán jako koření nepochází ani z jednoho z výše jmenovaných druhů. Jedná se o šafrán setý, který vznikl jako hybrid snad v Malé Asii. Navzdory svému druhovému jménu se množí pouze cibulkami, protože netvoří semena. Pěstuje se ve Středomoří a sbírají se jeho oranžové blizny.

Prvosenka vyšší

Prvosenky vyšší se vyskytují na podobných místech jako bledule. Pouze mají rády sušší místa dál od vody a podmáčených břehů potoka. Najdeme je na loukách nebo ve světlých listnatých lesích v hojném počtu. Kvetou o něco později než bledule.

Prvosenka vyšší je velice podobná sytěji (tepleji) žluté prvosence jarní. Ta je ale teplomilnější, krásně voní a v Krkonoších se nevyskytuje. Rozlišit je můžeme i podle tvaru květu. Prvosenka vyšší má zelený kalich, který objímá trubku květu. Kalich prvosenky jarní je nafouklý a daleko od žlutého květu.

I latinský název Primula zdůrazňuje, že prvosenky jsou jedny z nejčasněji kvetoucích bylin. Jejich pojmenování má však pramálo společného s epidemiologem Prymulou. Jméno prvosenka pochází z polštiny, kde byl odvozen ze slov prvo a vesenka, tedy první květy v období jara (vesna). Lidový název petrklíč patří pouze prvosence jarní. Tedy té jasně žluté, která se v Krkonoších nevyskytuje.

Blatouch bahenní

Blatouch bahenní nemůžu ve výčtu časně zjara kvetoucích klenotů vynechat. Je to bezesporu nejjasněji žluté kvítí krkonošských luk. Uvidíme ho už z dálky v podmáčených místech a varuje nás, na která místa raději nevstupovat. Tam bychom si s velkou pravděpodobností nabrali do bot.

Mnoho lidí si plete blatouchy s orsejí jarní nebo s pryskyřníky. Orsej kvete časněji a má delší okvětní lístky. Rostlinka je nízká a může tvořit i koberce. Dává přednost sušším místům než blatouch. Pryskyřníků je více druhů a jsou naopak vyšší. Mají členité listy a nikdy netvoří tak kompaktní trsy jako blatouchy.

V minulosti si pro něj lidé vymysleli velkou spoustu pojmenování. Pro přiklad uvedu voloveček, máselníček, vaječník nebo žluťák.

Doplňující informace

Za jarní květiny vděčíme velké DNA – Pavel Veselý, Přírodovědecká fakulta Masyrykovy univerzity

Šíření semen mravenci: evoluce vztahu? Pavel Kovář, časopis Živa

Sněženky a bledule v přírodě a zahradách – Pavel Sekerka, Akademie věd ČR, všechno o sněženkách, něco málo i o bledulích

Související příspěvky

---

---

---