Vlakem do Rumunska na festival Banát

Festival Banát – jak jsme jeli podpořit českou menšinu v RUMUNSKU

V roce 2019 se konal už osmý ročník hudebně kulturního festivalu na území českých vesnic v Banátu na jihozápadě Rumunska. V posledních letech zakotvil v obci Eibenthal, který je jednou ze šesti českých vesnic, které se v oblasti zachovaly. K účasti na letošním ročníku mě motivoval fakt, že se znovu organizátorům podařilo zajistit dopravu unikátním vlakem, který jede z Prahy do Oršovy.

Vlakem do Banátu

Odjíždíme ze Smíchovského nádraží v úterý pozdě odpoledne. Jsme na místě s hodinovým předstihem a už v tuto dobu se ve vestibulu začínají slézat další existence, které si evidentně vybraly pro několik příštích dnů stejný cíl jako my. Už podle jejich zjevu je možné odhadovat, že naši spolucestující budou zajímavé duše s osobitými životními příběhy. Několik set hudby chtivých lidiček se během krátké chvíle usadí i se svými zavazadly na svých místech. Jen nástroje se vezou extra a byly naložené do určitých vagónů už během dne. Nemáme s sebou žádné průvodčí. Pořádek v každém vagónu mají na starost ostří hoši v černém. Ti nepustí mimo nástupní stanice v Praze a v Brně nikoho do vlaku ani z vlaku.

DSC02136 (2) M

Vlaková souprava má na délku téměř půl kilometru, osmnáct vagónů táhnou dvě elektrické lokomotivy. Jede v něm většina z 1300 účastníků. Z tohoto počtu je asi 200 členů z účinkujících kapel. Vlak je rozdělený na klidnou a pařící část. V pařící části jsou kupé, které plní funkci hospody a dá se v nich koupit pivo a něco malého k snědku. Tady probíhá celonoční mejdan, muzikanti hrají a zpívá se v alkoholovém opojení až do rána. My dostáváme přidělené poslední kupé v posledním vagónu v klidné části vlaku. Vzhledem k tomu, že máme s sebou mládě, upřednostnili jsme možnost spaní v lehátkovém voze. A nelitujeme. V průběhu noci někteří značně podnapilí spolucestující bloumají vlakem a hledají volnou postel, kterou by zabrali někomu, kdo zavčas nezalehl. Spí se i na zemi v chodbičce. Opilci si neváhají ustlat ani na podlaze s vodou z protékajícího záchodu nebo v kalužích z rozlitého alkoholu.

DSC02154 (2) M

Náš vlak vzbuzuje ohromnou pozornost okolí. Lidi si nás fotí a mávají na nás. Někteří předem informovaní fandové železnice dokonce očekávají příjezd vlaku už s předstihem a s nachystaným foťákem. Protože naše vagóny jsou z těch starších, dají se v nich otevírat okna a tak užaslým kolemjdoucím jejich mávání opětujeme.

DSC02483 (2) M

Po několikahodinovém přejezdu roviny v Maďarsku a na severozápadě Rumunska se konečně přibližujeme k horám. Konečně je na co koukat. Stojíme u otevřených oken a pokoušíme se aspoň trochu se ochladit. Venku stoupá teplota ve stínu přes 30 °C. Ve vlaku je dusno a vedro ještě daleko větší. Chodím si do umývárny namáčet tričko, které pak chvíli krásně chladí.

DSC02159 (2) M

Zastavujeme a stojíme. Nějakou dobu nám trvá, než pochopíme, že tentokrát to není pauza, abychom dali přednost jinému vlaku v opačném směru a pokračovali dál. Takto se to dělo v průběhu cesty pořád, protože i ty nejposlednější lokálky dostávaly před námi  u výpravčích přednost. S dvou a půl hodinovým zpožděním jsme na místě. Na nádraží v Oršavě se celý vlak nevejde na perón. Veškeré osazenstvo se vyhrne ven a proudy lidí se valí podél hlavního průtahu městem před nádražní budovu.

DSC02170 (2) M

Na plácku před nádražím už čekají autobusy, které nás dopraví do vesnice Eibenthal. Jede všechno z okolí, co má kola. A na rozdíl od vlaku i klimatizaci. Vychutnáváme si osvěžující ovívání ochlazeným vzduchem a během krátké chvíle blaženě usínáme.

Eibenthal

Vesnice Eibenthal se nachází v jižní části nevysokého pohoří Almaj v úplně nejjižnějším cípu Karpatského oblouku. V těchto místech se zakusují do vápencových skal vody Dunaje, které přitekly z Velké uherské nížiny a touží se dostat dál na východ do Dolnodunajské nížiny a do Černého moře. Kopce na druhé straně řeky už jsou součástí Staré Planiny. Tato oblast byla v minulosti součástí Osmanské říše. Po vítězství nad Osmany připadl tento kus země Rakousku-Uhersku. Turečtí obyvatelé byli vyhnáni a oblast byla dlouho vylidněná. První čeští obyvatelé sem přišli téměř před 200 lety. Od té doby si po svých předcích zachovali jazyk a zvyky z jejich původní domoviny. Stále se s místními krásně dohovoří česky, i když jejich čeština se od té naší vyvíjela trochu odlišně.

DSC02436 (2) M

Autobus nás zaveze ke křížku nad vesnicí. Dál už musíme úzkou silničkou po svých. Vítá nás dvojjazyčně psaná cedule s názvem obce. Tisové Údolí dostalo jméno podle tisů rostoucí v okolí, které se ale do dnešní doby už nezachovaly.

DSC02327 (2) M

Většina místních chaloupek je krásně zachovaná. Některé domy jsou zvenku obložené venkovními obklady. Podobné jsme viděli i v jiných částech jižního Rumunska. Na předzahrádkách se stále pěstují ovocné stromy, zelenina a květy jako astry nebo řebříčky. Móda anglických trávníků ani živých plotů z tújí sem ještě nedorazila. Zato jsou tu velice oblíbené pergoly porostlé vinnou révou. Na hrozny visící dolů k zemi se jen sbíhají sliny.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Dlouhá léta byla hlavní obživou místních občanů práce v antracitových dolech. Ty byly ale po vstupu do EU z bezpečnostních důvodů zavřeny a obyvatelé se ze dne na den ocitli bez tohoto zdroje příjmů. Část se z nich se odstěhovala do přilehlých měst, někteří dokonce i do ČR.

DSC02276 (2) M

Jindy poklidná vesnice na pár dní ožívá a ulicemi proudí davy návštěvníků mísící se s domorodým obyvatelstvem.

DSC02180 (3) M

Spaní je možné v kempech přechodně vytvořených na volných prostranstvích mezi domy nebo u místních přímo v jejich domech. Volíme variantu kempu se spaním venku. K dispozici máme louku, dvě kadibudky a čtyři sprchy se studenou vodou z potoka. Až třetí den si mládě všímá, že dvě sprchy jsou poloprůhledné, jedna průhledná úplně a jen do jedné není vidět. Čeká tedy s mytím, až bude volno právě tady.

DSC02205 (2) M

Milovníci kartografie zajásají nad pokladem, který visí u vstupu do kulturního domu. Mapa Česka a krabička špendlíků, které slouží pro označení míst, odkud jsme do Eibentálu přijeli. Pro Pražáky se nabízí podobná mapa hned vedle se zakreslenými částmi naší metropole. Pozorní pozorovatelé si jistě všimnou zeleného nápisu Buenos Aires v pravém horním rohu. Odsud byl totiž nejvzdálenější host. Pozvala ho se kamarádka z Olomouce. Alespoň takto nám to vyprávěl, když jsme ho potkali na výšlapu na jednom kopci nad dědinou.

DSC02438 (2) M

Přijeli jsme téměř rovnoměrně z celé republiky. Jen Tepličáků bylo nejvíc. Nebo snad jen nejvíc píchali? 🙂

DSC02441 (2) M

Festival

Samotný festival se odehrával na dvou hlavních místech. V centru Eibentálu probíhal program od dopoledních hodin po pozdní odpoledne. V hospodě U Medvěda se střídaly kapely a hudebníci na menší scéně. Před pódiem byl sice menší taneční plácek, ale vzhledem k vysokým teplotám přes den se využíval spíš jako místo pro odpočinek a válení. Jen kapely s tou nejdivočejší muzikou, jako umí třeba Terne Čhave, dokázaly roztancovat davy.

DSC02183 (2) M

Večer se život přesunul do horní části údolí zvané Ujbányja, která je víc izolovaná od hlavního osídlení Eibentálu. Pěšky jsou tyto místa od sebe víc než hodinu cesty. Na přesun  bylo možné využít půjčovnu koloběžek nebo místní taxíky. Tady už bylo prostoru pro tancování dostatek a kdo chtěl, mohl se vyřádit. My jsme toho z nočního programu většinou moc neviděli. Po celodenním brouzdáním po okolí ve vedrech nad 30 °C jsme brzo odpadli.

DSC02357 (2) M

Program probíhal i v kulturním domě Kamín, v místní škole a na hřišti pro děti. Anebo kdekoliv, kde se sešli muzikanti a začali hrát. Promítaly se filmy, hrálo se divadlo, poslouchali jsme přednášky. Do kulturáku jsme se chodili ukrýt před ostrým sluncem. Ochlazovna fungovala ale jen v případě, že nebyl sál přeplněný. Což díky atraktivitě přednášejících často byl. Sedělo se na židlích i na zemi před pódiem, postávalo se okolo stěn a koukalo se i z výšky z oken v prvním patře. Setkání s osobnostmi jako Tomáš Šebek nebo Láďa Zibura si málokdo nechal ujít.

DSC02341 (3) M

Poslední den každoročně prochází celou vesnicí průvod doprovázený hudbou muzikantů z místní cimbálové skupiny. Vezou se na vlečce opentleného traktoru a za ním pochodují mládežníci z folklórních souborů v okolí. Na hlavním pódiu pak následují taneční vystoupení každé z těchto skupin.

DSC02448 (2) M

Domácí kuchyně

Mnozí místní nabízeli před svými domky něco k zakousnutí a na připití. Legendární je místní višňovka. Což je šťáva s rozmačkanými višněmi s cukrem smíchaná s nějakou tvrdší lihovinou neutrální chuti.

DSC02182 (2) M

Jídlo jsme se snažili kupovat co nejvíc u místních. Často se takto před vraty domů nabízely bramboráky, palačinky, sladké nebo slané pečivo. Několik podnikavějších místních si udělalo v průjezdech minihospůdky a bylo možné takto ochutnat místní kuchyni.

DSC02179 (2) M

Česká komunita v Banátu pořád používá češtinu. Ta se ale na rozdíl od té naší vyvíjela trochu jinak. Odlišnosti se projevují i v písmu. Toto ilustrují například tyto vyfocené jídelní lístky.

Okolí Eibentálu

Do Banátu se nejezdí jen za kulturou, ale i za krásnou přírodou. V okolí českých vesnic jsou vyznačené turistické trasy ve stylu jako u nás. A jak by taky nevypadaly jako v Česku, když je v tam terénu namalovali Češi. A ve spolupráci s KČT je zakreslili i na mapy.cz. Jen barvy v elektronické podobě úplně neodpovídají těm, podle kterých jsme chodili ve skutečnosti. A hned na prvním rozcestníku ve vesnici se dozvídáme, jak daleko to máme k nám domů.

DSC02285 (2) M

Podnikáme výstup na nejvyšší kopec v okolí, na 809 metrů vysoký vrchol  Znamána na severní straně od vesnice. Téměř celá cesta vede po loukách pod paprsky poledního slunce sotva lapáme po dechu. Louky už nejsou tak dobře udržované jako v minulosti, kdy byl chov dobytka ve většině rodin samozřejmostí. Postupně zarůstají keři a třtinou křovištní.

DSC02225 (2) M

Hezké kvetoucí louky je možné najít až pod vrcholem, kde je několik doposud fungujících salaší. Na lukách jsme potkávali hlavně krávy, ovce úplně minimálně. Alespoň jsme díky tomu neměli problémy s agresívními hlídacími ovčáckými psy.

DSC02300 (2) M

Jihozápadně od Eibentálu vyčnívá špičatý kopec Cucuiova s nadmořskou výškou 754 m. Z jeho odlesněného vrcholu se naskýtá panoramatický výhled do okolí. Dunaj protéká skrz pohoří ve výšce níž než 100 m n.m. I přes relativně nízkou polohu nad mořem jsou banátské hory vysoké a prudké kopce a výstup nahoru dá nohám zabrat. Obzvlášť když jdete neuváženě v sandálech jako já.

DSC02250 (2) M

A přidávám jedno vrcholové foto, které pořídil náš junior, aby se vyhnul tomu, že bude zvěčněný na nějaké fotce.

DSC02256 (2) M

Jeskyně a Dunajská soutěska

Předposlední den se vydáváme na výlet do volně přístupné Ponicovy jeskyně. Podzemní chodbou se dá tudy projít až k Dunaji. Ještě před jejím začátkem nacházíme auto zřícené do této propasti ze silnice nad námi. Podle vrstevnic na mapě muselo letět asi dvacet výškových metrů. Prý nějaké holčina za šera telefonovala za jízdy a nevšimla si prudké zatáčky.

dsc02378-2-m.jpg

Vlastní přístup do jeskyně je pro některé holky trochu náročnější. Částečně kvůli ohlazenému vápenci na přístupové cestě, částečně díky ne úplně vhodným botám do těchto podmínek. Ale kluci se projevili jako gentlemani a tak se ke vchodu jeskyně všichni dostali.

DSC02379 (2) M

Dno jeskyně je koryto potoka, který tudy protéká v obdobích, kdy hodně prší. Balancujeme po kamenech a svítíme si čelovkami. Jeskynní dómy jsou v porovnání s lidskou postavou majestátní. Každý si jdeme svým tempem a vnímáme tu ohromnost volného prostoru okolo sebe.

DSC02386 (2) M

Po nějaké době se v jeskynní chodbě objevuje voda. Brodíme se po kolena. Koridor nás dovede až na břeh Dunaje. Tady nás čekají čluny, které nás provezou skrz nejužší část Dunajské soutěsky. Řeka má v těchto místech šířku pouhých 170 m.

DSC02412 (2) M

Dunajská soutěska je známá i pod názvem Železná vrata. Toto je název přehrady, která byla vybudovaná na počátku sedmdesátých let několik km po proudu nad městem Drobeta – Turnu Severin.  Voda v řece zatopila několik vesnic i samotné město Oršava, které bylo nově vybudováno ve vyšší nadmořské výšce. I po napuštění přehrady se tyčí skalní stěny nad vodou do výšky více než 200 m.

DSC02420 (2) M

Cesta domů

Zpáteční cesta už je klidnější než příjezd. Na nádraží v Oršově nás znovu svezou rumunské autobusy. Do příjezdu vlaku na nástupiště máme téměř dvě hodiny a tuto dobu si krátíme převážně slovním fotbalem a pojídáním sušenek z kyblíku, který jsme koupili na cestu. Další účastníci zájezdu jsou přilepení ke svým mobilům a využívají toho, že mají po několika dnech dobrý signál. Někteří další objeví možnost koupání ve vodě říčky Cerna ústící v těchto místech do Dunaje. Probíhají mezi auty na silnici před nádražím za nezbytné asistence rumunské policie.

DSC02470 (2) M

Tentokrát naše kupé není až na samém konci vlaku. Před námi jsou vagony 1-4, pak následuje naše 18 a postupně všechny další čísla v sestupném pořadí. Zřejmě nebylo možné odstavit tak dlouhý vlak někde najednou a první čtyři vagóny stály s lokomotivami někde bokem. Od sousedního kupé odkoukal Milan efektivní způsob sušení bot. Po brodění se v jeskyni je měl totálně mokré. Jen to pivo je jedné náhodné kolemjdoucí, které se tento motiv zalíbil natolik, že si toužila vyfotit takovéto zátiší jako pozdrav z dovolené.

DSC02479 (2) M

Rumunsko na dlouhou dobu opouštíme navečer poblíž města Arad.

DSC02482 (2) M.jpg

Postřehy z cesty

  • Rumunsko jsem navštívila znovu po dlouhých patnácti letech. Pořád je to oproti naší zemi divočina. Ale mnohé ze změnilo k lepšímu. Spousta domů se opravilo. Množství bordelu na ulicích je menší než kdysi. Ale hlavně se úplně změnil vozový park a starých rachotin už jezdí jen minimum.
  • Hraniční kontroly mezi Maďarskem a Rumunskem pořád probíhají dost důkladně. Při cestě z Maďarska dokonce maďarští celníci kontrolovali, jestli pod podvozky vagónů neukrýváme nějaké běžence. Proč by asi tak utíkali do Rumunska… I kontrola cestou zpátky byla dost zdlouhavá. V obou případech jsme strávili na přechodu okolo hodiny. Když jsme projížděli přes hraniční čáru, koukali jsme, jestli uvidíme nějaký plot s ostnatým drátem proti migrantům. Ale neviděli jsme nic, protože bezprostřední okolí kolejí bylo zarostlé hustým houštím z akátů. Jen se změnila kvalita kolejí. Ty maďarské jsou znatelně rovnější a nehází s vlakem tolik jako ty rumunské.
  • Pro věk našeho mláděte (necelých 14 let) byla účast na akci v pohodě. Jen podobně staré kluky jsme potkali jen dva, takže se tam neměl s kým skamarádit. Menší děti jsme viděli od miminek po asi pětileté, větší už pak byly na prahu dospělosti. Většina lidí byla ve věku 20 – 30 let, ale našlo se i několik stále mladých kolem šedesátky.
  • I když naprostá většina Čechů přijela zapařit a popít místní višňovku i v množství větším než malém, všichni se chovali slušně a ohleduplně a nikdo nebyl agresivní. Pravděpodobně netypická lokalita odfiltrovala ty největší gaunery a přijeli jen lidi, kteří sem opravdu míří hlavně za kulturou a dobrou společností.
  • V obchůdcích ve vesnici se nedá koupit pečivo. Pekař přijíždí třikrát týdně a vozí chleba a rohlíky přímo lidem. Na plotech u domů běžně visí tašky se seznamem potřebného. Toto si pekař přečte a vloží požadované zboží, za který si vezme peníze. Pro nás bylo pečivo dostupné jen na snídaních v hospodě. A nedalo se pořídit na zpáteční cestu.
  • S vodou to taky nebylo úplně jednoduché. K kempu žádná dostupná nebyla. V obchodech byla vybraná téměř okamžitě, zbyly jen nějaké minerálky s bublinkama a nepitelné sladké sajrajty. Voda označená jako pitná z kohoutků netekla. Díky suchu netekla voda ani v některých domech a sousedé si navzájem vypomáhali. Různě po vesnici se nacházelo několik pramenů a studánek, ze kterých se pít dalo a které užívali i místní. Dalo ale práci je najít a většina z nich byla od našeho kempu poměrně daleko. Voda v potoce nebyla pitná vůbec díky chybějící kanalizaci a vyústění stroužek s odpadem od jednotlivých domků.

Závěr

Nejsilnější zážitek byla cesta vlakem do Rumunska. To byla jízda! Tohle se nedá popsat, to se musí zažít.

Nezakusili jsme ale pořádně ani festival, ani Banát. Nepoznali jsme Banát, protože jsme se pohybovali hlavně mezi Čechy. A nazakusili jsme ani mnoho z festivalu, protože jsme se většinu času toulali po okolí.

Pokud naše cesty povedou někdy znovu do těchto míst, pojedeme už sami na vlastní pěst. Poznat ten opravdový autentický Banát v takovémto davu nejde.

Je diskutabilní, jestli festival české komunitě Banátu opravdu pomůže. Finančně určitě. Jestli i po ostatních stránkách, to ukáže budoucnost.

Doplňující informace

www.festivalbanat.cz – stránky festivalu

www.xrumunsko.cz/rumunsky-banat-ceske-vesnice-v-rumunsku – stručné info o českých vesnicích

www.banat.cz – detailnější informace o českých vesnicích v Banátu

Kluci z Banátu – Živě z českých vesnic z Rumunska – rozhovor s organizátory festivalu, kanál Kluci z Prahy na Youtube