Kar Malého Stawu

TOP jednodenní túra v Krkonoších za přírodními zajímavostmi

Chcete vidět z Krkonoš co nejvíc za jeden den a nebojíte se dát si pořádně do těla? Vydáme se trasou, na které uvidíte téměř vše zásadní z přírodního dědictví obou stran národního parku. Nemůžeme vynechat polskou stranu hor. Praotec Krakonoš přidělil ta nejzajímavější místa právě Polákům.

Délka pochodu 30 km a převýšení 1364 m je na krkonošské poměry hardcore obtížnost. Náročnost odpovídá túrám v Karpatech nebo v Alpách. Neberte s sebou děti ani psy. Na polské straně půjdete po štětovaných chodnících, ty pro psí tlapky nejsou nic pohodlného. Děti ani míň trénovaní dospělí tuto trasu pravděpodobně nezvládnou!

TOP trasa východní Krkonoše převýšení
TOP túra Krkonoše, převýšení dle mapy.cz

Trasu jsem uložila na mapy.cz pod odkazem https://mapy.cz/s/cusocegude. Cesta povede z největšího horského střediska (Špindlerův Mlýn) úbočím nejstrmějšího hřebenu (Kozí hřbety) pod druhý nejvyšší vrchol Česka (Luční hora). Okolo první trvale osídlené horské boudy (Luční bouda) projdeme přes travnatou hercynskou poušť na největší krkonošské rašeliniště (Úpské rašeliniště). Nahlédneme do největšího ledovcového karu (Obří důl) a vystoupáme na horu formovanou třemi ledovci (Sněžka).

Na polské straně sestoupíme do lavinové dráhy karu Biełeho Jaru s křivolesy a vysokobylinnou vegetací květnaté tundry. Přesuneme se k hladině ledovcového plesa (Mały Staw) a údolím horské bystřiny Łomnica projdeme nejromantičtější částí trasy s množstvím příkrých skal a kamenných moří. Sestoupáme na slatinnou louku s neokoukaným výhledem na Sněžku (Polana), abychom ztracené výškové metry dorovnali výstupem k nejvyššímu skalnímu toru (Piełgrzymy). Povalový chodník přes podmáčenou horskou smrčinu nás zavede k dalšímu toru (Sluneční kameny) pod nejplošší horou (Stříbrný hřbet). Zpátky do Česka vstoupíme na luční enklávě (Špindlerova Bouda) ve Slezském sedle, odkud se vrátíme lesem zpět do Špindlerova Mlýna.

TOP trasa východní Krkonoše
TOP túra Krkonoše, mapy.cz

Pro vstup do polské části Krkonoš budete potřebovat vstupenku, kterou je ideální obstarat si předem online. Pokud ji mít nebudete, můžete si trasu zkrátit po červené hřebenové cestě česko-polského přátelství. Ale ochudíte se o to nejzajímavější. Hodí se i cestovní pojištění do EU a polská měna (złoté). Pokud někde berou české koruny, kurz bývá nevýhodný. Přibalte i čelovku, kdybyste poslední úsek nestihli dojít za světla. Moc se ale necourejte, v polských Krkonoších je dovoleno chodit jen od východu slunce do jeho západu.

V následujících kapitolách se projdeme přes nejzajímavější míst a na trase.

Kozí hřbety

Vyrážíme z centra Špindlerova Mlýna přes Svatý Petr směrem na Kozí hřbety. Pod námi se otevírá údolí Dlouhého dolu se Svatopetrským potokem. Přecházíme po úbočí strmých svahů, dostáváme se nad horní hranici lesa a postupně přetínáme tři lavinové dráhy.

Kozí hřbety jsou součástí Českého hřbetu Krkonoš. Zdejší horniny jsou velmi tvrdé. Eroze je nezaoblí tak snadno jako žulové vrcholy severnějšího Slezského hřbetu tvořeného žulou. Proto zde můžeme obdivovat nejšpičatější kopce Krkonoš. Hřbety není možné projít celé, cesta končí u vyhlídky Krakonoš.

Kozí hřbety jsou chudé na zajímavé rostliny i živočichy. Nejvíce oceníme borůvčí přímo u cesty jako posilnění po náročném výstupu.

Kozí hřbety
Kozí hřbety se na jižní straně svažují do Dlouhého dolu

Luční hora

Ze severní strany obejdeme Luční horu, druhou nejvyšší horu v Česku s výškou 1555 m. n. m. Na jejím vrcholu se nachází unikátní lišejníková tundra. Kameny jsou uspořádané do výškových stupňů, tzv. kryoplanačních teras, a tvoří ohromné schody ve tvaru soustředných kružnic okolo vrcholu. Vznikly působením mrazového zvětrávání a pamatují dokonce dobu ledovou.

Luční hora je domovem vzácných ptáků bělořitů šedých, lindušek lučních a čas od času i vzácnějších lindušek horských.

Luční hora kryoplanační terasy
Luční hora, kryoplanační terasy

Luční bouda

Na rozlehlé plošině mezi Luční horou, Studniční horou a Stříbrným návrším postavili naši předkové první celoročně obývanou horskou boudu. Její majitelé se věnovali nejprve pouze zemědělství, až později v 19. století začali využívat toto přístřeší i první turisté.

Louky okolo boudy jsou známé pod pojmem hercynská poušť. Okolní travnatou tundru tvoří převážně porosty nízké trávy smilky tuhé. Tato tráva je pro pasoucí se dobytek opravdu tuhá, protože obsahuje velké množství křemičitanů. Ten přednostně spásá ostatní trávy a rostliny. To smilce vyhovuje a proto se mohla snáze šířit a rozpínat na úkor všeho ostatního. V trávě najdeme hned několik krkonošských endemitů, a to violku žlutou sudetskou, zvonek český nebo všivec krkonošský.

Travnatou tundru v okolí boudy obývá početná populace skřivana polního. Je to typický stepní druh, kterého bychom tu vzhledem k nadmořské výšce nečekali. Pod okrajem střechy se usídlila kolonie jiřiček obecných, která každoročně čítá okolo padesáti aktivních hnízd. Vlivem náročných klimatických podmínek se ale hnízda brzy na podzim rozpadají a jiřičky je na jaře musí vystavět znovu.

Luční bouda
Luční bouda, v pozadí Luční hora

Úpské rašeliniště

Úpské rašeliniště navazuje na travnatou tundru v okolí Luční boudy. Toto rašeliniště je v Krkonoších největší. Místa s porosty kosodřeviny střídají rašelinná jezírka s okolní rašelinnou vegetací. Nejnápadnější jsou v červnu suchopýry, které upoutají naše pohledy odkvetlými květenstvími vypadajícími jako chomáčky vaty. Rostlina s jedním chomáčkem na květním stvolu je suchopýr pochvatý. Pokud vidíme na jednom stvolu chomáčků víc, jedná se o vzácnější suchopýr úzkolistý.

Cesta vedle pohodlně přes dva dlouhé dřevěné povalové chodníky a snadno tak projdeme podmáčená místa suchou nohou.

Toto místo je domovem jednoho z našich nejvzácnějších horských ptáků slavíka modráčka tundrového. Jeho počty se však vlivem klimatické změny zmenšují a je otázkou několika let, než vymizí úplně. Hnízdí v kosodřevině a na jejich větvích ho nejčastěji uslyšíme koncem května a v červnu zpívat.

Další typický pták tohoto rašeliniště je bekasina otavní. Málokdy tento druh bahňáka s dlouhým rovným zobákem zahlédneme. Prozradí se nejsnáze na jaře svým typickým zvukem připomínajícím tikáním hodin. Na rašelinných jezírkách dokáže vyhnízdit i kachna divoká.

Uprostřed rozsáhlých mokřadů pramení dvě řeky. Ve východní části Úpa, v západní Bílé Labe, které se nad Špindlerovým Mlýnem vlévá do Labe.

Úpské rašeliniště
Úpské rašeliniště, v pozadí Studniční hora

Obří sedlo a Obří důl

Z Úpského rašeliniště mírně sestoupáme do Obřího sedla. Před námi se otevře výhled do Obřího dolu, nejúchvatnějšího ledovcového karu v Krkonoších. Nejhezčí výhled do jeho nitra si užijeme z pozůstatků Obří boudy, ze které zbyly už jen základy. V brzkých ranních hodinách často hledá v trávnících potravu kos horský. Později ho tu ale vlivem davů už nezahlédneme.

Toto místo bývá přeplněné lidmi a je ideální ho co nejdřív opustit. Během letních prázdnin bývají turistické cesty ohrazené ochrannými sítěmi, protože množství lidí zde bývá neúnosné a dokážou vlézt všude.

Slezská bouda na polské straně bývá v obležení Poláků. Doporučuju se v ní nezdržovat. Ceny jsou přemrštěné a nabídka nic moc.

Obří důl
Obří důl z Obřího sedla

Sněžka

Návštěvu Sněžky je možné vynechat, pokud už jsme na ní byli jindy. V letních měsících bývá na přístupové červeně značené „cik-cak“ cestě jednosměrný provoz. Dolů se schází už obousměrně severním úbočím. V zimě je severní strana úplně zasypaná sněhem a zavřená, chodí se obousměrně po červené.

Na Sněžce žijí dva naši velmi vzácní ptáci, pěvuška podhorní a linduška horská. Pěvušku nejčastěji uvidíme na samotném vrcholu nebo na skaliskách na východním svahu. Lindušce horské vyhovují kamenná moře na severní straně hory. Od lindušky luční z travnatých plání ji nejsnadněji identifikujeme v letu. Sameček vydává intenzivní, dlouhý a hlasitý zpěv po celou dobu letu, ke konci ještě svůj song zrychluje. Přistává daleko od místa vzletu. Dokáže takto hlasitě zpívat po celou dobu přeletu údolí.

Z okolí obou cest je snadné si všímat i alpínské vegetace. Vzácné kytky i trávy jsou všude okolo nás. Na samém vrcholu rostou dva endemity, typické pro Sněžku. Rozrazil chudobkovitý neroste nikde jinde na světě. Pampeliška krkonošská se kromě pár kousků roztroušených ve vysokých horských polohách Krkonoš vyskytuje také jen tady. Nápadné jsou některé vzácné druhy jestřábníků, koniklec alpínský bílý, prvosenka nejmenší, bika klasnatá, lipnice plihá, sítina trojklanná, vranec jedlový nebo rybíz skalní.

Sněžka z Obřího sedla
Sněžka z Obřího sedla v červnu před natažením ochranných sítí

Biały Jar

Biały Jar je menší karové údolí na polské straně hor. Dostaneme se do něj po černé značce z Obřího sedla. Zpočátku nás budou doprovázet houfy lidí, které míří ze Sněžky k lanovce pod vrcholem hory Kopa. Většina z nich bude naštěstí pokračovat dolů do Karpacze.

V okolí koryta Złotého potoka protékajícího údolím máme jedinečnou příležitost vidět vysokobylinnou vegetaci ledovcového karu. Padající laviny tu udržují bezlesí a velkou druhovou rozmanitost bylin. Náš pohled jako první upoutají výrazné růžové květy havéze česnáčkovité nebo temně modrá květenství omějů šalamounků.

Níže po proudu potoka vyrůstají porosty dřevin, které se dokázaly přizpůsobit pravidelně padajícím lavinám, tzv. křivolesy. Tvoří je především bříza karpatská, jeřáb ptačí a olysalý, vrby a na okrajích i kosodřevina. Jejich větve mají schopnost se pod tíhou valící se masy sněhu ohnout, aniž by praskly. Po pádu laviny se už nenarovnají do původní polohy a zůstávají zahnuté.

Biały Jar
Biały Jar

Cestou ve svahu karu se naskytne jedinečná podívaná na čelní část morén Wielkého a Małého Stawu. Hladina Wielkého Stavu je o 50 m výše než hladina Małého Stawu a jezera vypadají, jako kdyby byla v patře nad sebou.

Mały Staw

Mały Staw (Malý rybník) je menší ze dvou ledovcových karů (v polštině kar = kocioł), které leží ve východní části polských Krkonoš. Vhodnější překlad by se mi líbil Malé pleso, protože toto jezero vzniklo v miskovité prohlubni po ústupu ledovce. V minulosti však doopravdy plnilo funkci rybníku a podle převažující rybí osádky se mu říkalo Pstruhový rybník.

Pleso je poměrně mělké, hloubka jen lehce přesahuje 6 m a postupně se zmenšuje. Zanáší se materiálem ze sněhových a zemních lavin, rozpadajících se skal nebo splavováním zvětralých nánosů v přítokových stružkách. Odhaduje se, že pleso za 300 až 600 let úplně zanikne.

Na břehu stojí jedna z nejkrásnějších horských bud Krkonoš s názvem Samotnia. Vznikla v místech, kde byla v 17. století postavena chata pro hlídače ryb, aby se omezilo pytláctví.

Turistická cesta vede podél čtvrtiny obvodu jezera, ale nikde se nedá dostat až k vodě. Nejblíže se k vodní hladině přiblížíme, když stojíme na povalovém chodníku v místě, odkud vytéká potok Łomnica.

Mały Staw, kar Malého rybníka
Mały Staw, kar Malého rybníka

Údolí potoka Łomnica

Dostáváme se do nejromantičtějšího místa trasy, do karu Malého Stawu. Cesta vede po stezce z pečlivě vyrovnaného kamení. Míjíme strmé skalní stěny a četná kamenná moře. Procházíme mezi keři kosodřeviny, vrb a střemchy obecné skalní. Tento vzácný keř roste v Krkonoších většinou na nedostupných místech, ale v tomto údolí ho běžně potkáváme hned vedle turistické stezky. Jeho nápadná bílá hroznovitá květenství v červnu nádherně voní.

Polana

Polana je obecný název pro horskou mýtinovou paseku v lese, používaný převážně v Karpatech. U nás bychom to nazvali spíš luční enkláva. Tato polana nese i stejnojmenný název Polana. Nachází se poblíž frekventované křižovatky lesních cest. Toto místo je pro českého turistu unikátní tím, že jsou tu k dispozici záchody (polské Toi-Toi) a odpadkové koše na tříděný odpad u piknikových stolů s lavicemi. Tuto vymoženost si Poláci mohou dovolit díky vybraným financím ze vstupného do národního parku.

Polana má charakter slatinné louky a místy až přechodového rašeliniště. Na lehce vlhkých místech se daří ostřicím a sítinám, typickým pro slatiniště. Přechodová rašeliniště vznikly tam, kde je vlhkosti více a hladina spodní vody vystupuje až nad zemský povrch. V těchto půdách přežívají mechy ploníky a rašeliníky a některé trávy, jako suchopýr pochvatý s nápadnými bílými chomáčky chmýří.

Z Polany vidíme Sněžku, Obří hřeben a Svorovou horu z nezvyklého pohledu pro turisty z Česka. Pokud je psí počasí a špatná dohlednost, dohlédneme alespoň snad na žulové tory s názvy Koci Zamek a Kotki na protější straně louky.

Slatinná louka Polana
Slatinná louka Polana s výhledem na Sněžku, Obří hřeben a Svorovou horu

Poutníci / Pielgrzymy

Největší skalní útvary Krkonoš máme ještě před sebou. Jmenují se Poutníci, polsky Pielgrzymy. Tato tři skaliska se tyčí vysoko nad vrcholky okolních smrků. Ze všech stran je obklopuje les, což je trochu škoda. Vidět je můžeme jen zdola nebo z velké dálky, když vystoupáme po pěšině nad horní hranici lesa.

Tak jako ostatní krkonošské tory, i tyto Poutníci vznikli mrazovým zvětráváním žulových skal. V nich najde oko zkušeného geologa skalní mísy, prohlubně, dutiny a pukliny.

Pielgrzymy, Poutníci
Pielgrzymy, Poutníci cestou vzhůru na Polední kameny

Nad Poutníky procházíme krásnou horskou smrčinou. Abychom si nenamočili boty v podmáčeném terénu, byl tu vybudovaný povalový chodník. Protože je jeho část hodně v kopci, dal by se nazvat i jako povalové schody. Protože jsme blízko horní hranice lesa, smrky zde dorůstají podstatně menších výšek než v nižších polohách.

Porost je světlejší než v běžném hospodářském lese, stromy mají větve až na zem a na světlinách dokáže přežít jen jen málo dalších nenáročných rostlin. Všudypřítomná je borůvka, běžné jsou i kapradina papratka horská a tráva metlička křivolaká.

Podmáčená horská smrčina
Podmáčená horská smrčina mezi Poutníky a Poledními kameny

Polední kameny / Słonecznik

Pod vrcholem ploché hory Stříbrný hřbet se dostáváme k dalšímu žulovému toru s názvem Polední kameny nebo polsky Słonecznik. To už jsme vystoupali na hlavní hřebenovou trasu Česko-Polského přátelství. Přes den v jeho okolí svačí nebo odpočívá spousta lidí. V čas pozdního odpoledne tu bývá zpravidla už vylidněno a můžeme si místo v klidu vychutnat bez přítomnosti davů.

Polední kameny
Polední kameny na hřebenovce

Slezské sedlo a Špindlerovka

Do Slezského sedla se dostaneme nejdříve v pozdním odpoledni, spíše k večeru. Bývají zde fotografové, kteří čekají na západ slunce. Vyzkoušela jsem také, ale jsou lepší místa, kam v tuto denní dobu zajít fotit.

Nejznámější bouda z této luční enklávy je Špindlerovka. Nevznikla jako většina krkonošských stavení jako pastevecká bouda, ale rovnou jako hotel. Sem se v 19. století nechali vyvážet zámožní turisté, kteří sjížděli dolů do Špindlerova Mlýna na saních rohačkách.

Špindlerovka
Špindlerovka

Do Špindlerova Mlýna odsud vede asfaltová silnice. Takže i kdybyste scházeli domů až za tmy, nezabloudíte. Jen pozor na projíždějící auta, provoz je tu čím dál frekventovanější. Využití kratší zelené turistické cesty přes den je rozumnější.

Pokud se do těchto míst vypravíte v druhé polovině září, je to ideální lokalita pro poslouchání troubících jelenů v říji. Jelení samci se od brzkých večerních hodin až do příštího rána, případně i dopoledne. Přímého setkání s jelenem se obávat nemusíte. Jsou plaší, zdržují se v lese a obávají se překročit asfaltovou silnici.


Motivaci psát dál a doplnit web o další témata mi dodá vaše podpora:

Buy Me a Coffee at ko-fi.com

Související příspěvky