V dobách před zprovozněním lanovky nosili na Sněžku všechen potřebný proviant horští nosiči z Velké Úpy. Poslední vynášku absolvoval Robert Hoffer v roce 1961. Pocházel z rodiny, kde se nošení nákladů věnovali několik generací.
Od roku 2012 si můžete vyzkoušet v rámci závodu Sněžka Sherpa Cup vynášku na Sněžku i vy. Je možné si zvolit letní nebo zimní termín. Chlapi nesou 40 nebo 60 kg (v zimě 30 kg), holky 20 kg v létě a 15 kg v zimě. Trasa vede od spodní stanice lanovky na vrchol Sněžky. V létě se jde přes Obří důl, v zimě kvůli možným lavinám přes Růžohorky.
Po zhlédnutí filmu o horských nosičích v Tatrách (Sloboda pod nákladom) si zatoužil vyzkoušet nosičské klání i můj sameček. Byl podzim a blížil se den registrace na zimní variantu závodu. Kapacita bývá naplněná během několika hodin a je potřeba se přihlásit hned po spuštění registrace. Přihlášení se povedlo a následoval dvouměsíční intenzivní trénink s dvěma 25l kanystry naplněnými vodou.
V sobotu 26. ledna 2019 vyrážíme autem ráno do Pece pod Sněžkou. Pod stanicí lanovky čekají pro všechny účastníky závodu nachystané zásoby, které je potřeba vynést nahoru. Závodníci nafasují 30 kg baleného pití, závodnice 15 kg náklad z plechovek s gulášovou polévkou a několika petkami sladkého pití.
Každý z účastníků může použít na odnos nákladu jakékoliv vhodné zařízení. Většina volí klasický batoh větších rozměrů. Část závodníků si vyrobili konstrukci podobnou těm, jaké používali a stále používají vysokohorští nosiči.
A takto vypadá „naše“ výzbroj. Jedno šerpovské nosítko, přikurtovaný náklad stažený smršťovací folií, startovní číslo, mačky a malý batoh s věcmi připravenými na sestup dolů.
Na startu se pohybuje i reportér televize Nova, který natáčí atmosféru před startem a zpovídá některé z přítomných.
Na start závodu nečekám. Vyrážím s předstihem asi 25 minut, abych se nepletla soutěžícím na trati. Trasa vede kolem staré dolní stanice lanovky přes Růžohorky a dál na vrchol Sněžky. Počasí není na túry v horách dnes nic moc. Teplota okolo -6 °C, fouká vítr a jemně sněží.
První nejrychlejší borci mě míjejí u boudy Růžohorky. Mají evidentně natrénováno podstatně víc než já. Není na nich vůbec znát, že mají na zádech víc než o 30 kilo navíc.
Část trasy mezi boudou Růžohorky a stanicí lanovky Růžohorky je vyloženě odpočinková. Cesta je široká, upravená, nohy se v ní neboří a první polovina startovního pole tady dokáže dokonce běžet.
Něžné pohlaví rozhodně nezůstává pozadu. Závodit se dá i takto s úsměvem na tváři.
Nejtěžší část výstupu začíná vydrápáním se na samotný vrchol. Sněžení a síla větru nabírají na síle. Sníh je uklouzaný a výrazně ztěžuje pohyb. Téměř všichni si používají na zlepšení stability hůlky, nesmeky nebo mačky. Ale jsou i tací, kteří nemají ani jedno z toho, a přeci se nějak nahoru vyškrábali.
Panoramata na vrcholu opravdu nejsou dnes excelentní. Ale mohlo by být i daleko hůř. Viditelnost na několik tyčí před sebou je pořád vlastně docela fajn.
Náklad se odevzdává v suterénu poštovny. Nosiči mají při vykládce příležitost nahlédnout do technického zázemí její stavby. Prostorově je dole všechno stísněné na miniaturní ploše. Sklad, přípravna, spaní pro personál. Všechno na pouhých pár čtverečních metrech.
Čekání na poštovně mě moc nebaví. Jsem tam už dlouho a nic se neděje, druhá polovička pořád nepřichází. Vyrážím mu naproti. Potkávám ho v polovině finálního stoupání. Je totálně zničenej a sotva se vleče. Nahoru se mi v tom počasí s ním znovu nechce. Sestupuju s tím, že ho počkám dole na boudě.
Cestou dolů se dočkáme prvního sluníčka ze tento ten. Když se dostanu pod vrchol, vítr se utiší a jde se nádherně pohodově. Jakoby to ani nebylo v horách. A tak se mi v hlavě rozleží to, že počkám dole a otáčím to. Sněžku si tedy v tom počasí vyšlapu komplet ještě jednou.
Znovu se potkáváme před poštovnou. Jdeme do jejich útrob vyzvednout nosítka. Je tam hodně teplo, až se po chvilce začínáme obstojně potit. Takže se mi zamlží foťák a na dlouhou dobu je po focení. Zpátky do Pece to jde už skoro samo. Scházíme stejnou trasou, jak jsme přišli a kocháme se podvečerní krásou našich hor.
Závodu se tradičně účastní hlavně mladší ročníky. Tito borci dokáží zdolat vrchol v čase hluboce pod dvě hodiny. Jsem ráda, že můj sameček má pořád dostatek smyslu pro nesmysly a pořád se dokáže zařadit mezi tyto blázny při podobných akcích.
A takto vypadá výsledná videoreportáž TV Nova.
O autorce: Hana Trachtulcová
Jsem průvodkyně přírodou Krkonoš. Pořádám exkurze a zážitkové aktivity v národním parku a na Stezce korunami stromů. Ukážu vám to nejzajímavější z našich hor. Pro přírodu nadchnu vás i vaše děti.